Psal se rok 1981 aneb Měli jsme se jako na zámku

Je to zvláštní čas, který teď všichni prožíváme. Ale i v tomto nejistém období, neměli bychom zapomínat, že každý den je dar a krása je všude tam, kde ji dokážeme vidět.

Třeba i ve vzpomínkách na dětství, které mnozí z nás milují, i když jejich dětská léta nebyla procházkou růžovým sadem. Někdo měl maso jednou týdně, kousek čokolády pouze za odměnu, jiný o Vánocích dostal jen pár obyčejných a potřebných dárků, mnozí bývali od mala zapřaženi do práce atd. To by si dnešní děti nedokázaly představit ani v tom nejčernějším snu. Přes to všechno slýchávám od mých čtenářů, že to byla hezká, i když těžká doba a oni na ty roky vzpomínají s láskou. Popisují mi ta léta nejen v dopisech (e-mailech), ale také v diskuzích pod mými články o mém dětství v socialismu.

I moje generace na dětství osmdesátých let vzpomíná ráda. A ať si říká kdo chce co chce, tímhle jsem si jistá. Vždyť takovou sledovanost, jakou měl seriál Vyprávěj či láskyplné komentáře a vzpomínky v diskuzích na mém blogu, jsou toho důkazem. Ale nejen ve vzpomínkách, můžeme si teď naše dětství připomenou, protože dnes zase po letech děláme to, co pro nás v dávných dobách bývalo každodenním ,,chlebem." 

Atˇ už jsou to večery s rodinou u stolních her, vaření zdlouhavých pokrmů, pečení všeho možného (včetně housek a chleba), procházky v lese nebo kolem řek, na zádech baťůžek s chlebem a lahví vody se šťávou, protože je to v téhle době to nejjistější. Nakonec i prázdniny a dovolenou budeme nejspíš trávit u našich maminek, babiček, tetiček - jako to bývalo dřív. Zase se pojede k Sázavě do chatiček, do kempů pod stan, lesy budou plné houbařů, osady chatařů, znovu se bude linout lesem vůně opečených buřtů a zvuk kytar. Pro mne by taková ,,retro" dovolená v Samopších (viz blog: https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=458282   blog:https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=461292 ) byla lepší než týden někde v hotelu u moře. Vždyť tohle jsou návraty do dětství a ty mě asi nikdy neomrzí. 

Všechno to, co máme zaryto hluboko v srdcích a co nám připomíná lidi, které jsme milovali, ale už tu s námi nejsou, všechny ty momenty jsou mnohem vzácnější než luxusní dovolené. Proto jsem tak šťastná, že můžu tuhle nelehkou dobu prožívat tady, v České republice, v mojí rodné Praze, obklopena místy a věcmi, které mi připomínají naší rodinu. Tu rodinu, která mi tolik dala. Nikdy nepřestanu být rodičům vděčná a nikdy na ně nepřestanu vzpomínat.

Tentokrát jsou to vzpomínky, které možná potěší návštěvníky Hlubočep, té malebné části Prahy 5, kam rok od roku zavítá víc a víc lidí. Jsem šťastná a zároveň hrdá na to, že jsme bydleli v této nádherné části Prahy. 

Bylo jaro roku 1981, já chodila do první třídy, moje maminka Jiřinka pracovala jako vedoucí na poště v Hlubočepích a táta Karel stavěl ve FS Barrandov scénické dekorace. Do práce, do školy i na nákupy se chodilo pěšky. Hlubočepy měly tehdy všechno, nic nám nechybělo. Na náměstíčku bývala samoobsluha, pošta, řeznictví, drogerie s papírnictvím, hospoda, kino, ovoce-zelenina, cukrárna a dokonce k nám každoročně jezdila na to malé náměstí i pouť. O kousíček níž bývala voňavá lékárna, sklenář, klempíř, školka, agitační středisko a vedle našeho domu velké zdravotní středisko, které mělo z jedné strany vchod pro děti a z druhé pro dospělé. Kousek nad náměstíčkem - na Výšince, byla další prodejna potravin a ve stejném domě (z druhé strany) malebná hospůdka s vyvýšenou zahrádkou a spoustou dřevěných žluto-červených stolečků i židlí. Odtud bývalo krásně vidět na zastávku autobusu i na všechny kolemjdoucí. Tam se to pánům konzumovalo jedna báseň. Než totiž jejich drahá polovička vyšla schody od silnice, panáček i štamprlička zmizeli ze stolu.

Tak úžasné to bývalo v Hlubočepích! Málokdo si tenkrát uvědomoval, jaké má štěstí bydlet v této části Prahy. Obklopovalo nás Prokopské a Dalejské údolí, Dívčí hrady, Barrandovské terasy. Všude kolem nádherná příroda, rovinky na kolo, kopce na sáňkování, překrásná místa na dlouhé procházky. Tenhle kout Prahy 5 připomínal spíše vesnici než velkoměsto. Možná i proto jsme neříkali, že jedeme do centra, když se jednou za čas vyjelo městskou hromadnou dopravou směr obchodní dům Máj či Kotva. Jezdívalo se prostě do Prahy. A autem, tím se tenkrát vyjíždělo z garáže jen sporadicky, nejčastěji pokud se jelo za příbuznými mimo město. 

Hlubočepy měly nejen nádherné náměstíčko, školku či Raudnitzův dům, ale také školu, o které jsem už dopodrobna psala (https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=426481) a jsem šťastná, že se v ní zase po letech učí. Vždyť by to byla velká škoda, kdyby taková úžasná škola chátrala. 

Tenkrát - v první třídě, mě po škole vždycky někdo vyzvedával. Ať už to byla babička Boženka, o pět let starší sestra Iveta nebo mamka, vždycky se šlo po škole ven - ,,vylítat se." S babičkou na hřbitov (něco poklidit) a hlavně za hřbitov (Dívčí hrady) na skalní klouzačku, s mamkou k tetě Daně na zahradu, se ségrou (a s naší sestřenicí Jitkou) na Výšinku - na dětstké hřiště. Vždycky bylo kousek od školy nějaké pěkné místo kam jít. Od druhé třídy už jsem chodila do školy i ze školy s kamarády. Když jsem s nimi mohla lítat celé dny po Hlubočepích, mohla jsem chodit i sama do školy - říkávala mamka.

Pokud pršelo, šlo se pod podloubí v našem zámečku. Tam jsem si hrála jak s dětma z našeho domu, tak s kámoškama ze třídy. Vůbec jsem si v našem domě a v jeho okolí vyhrála. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlubo%C4%8Depy_(z%C3%A1mek). Náš dům byl úžasný - dva dvory, dvě podloubí, rozsáhlá půda nejen na sušení prádla, kde za teplých letních večerů voněly trámy a kolem domu veliký park. Všude bylo dost místa na hraní. V našem domě bydlelo několik rodin s dětmi a seniorky v přízemí. Neměla jsem ty babky jako dítě moc ráda. Pořád na nás nadávaly, žalovaly a navíc topily koťata. Jen paní Plavcová byla zlatá. Ta nikdy nežalovala, naopak se nás zastávala, před Vánoci nám dělávala čokoládu do formiček na pracny a balila jí do alobalu. Pravdou je, že tolik hlučných dětí pod okny a rány o zeď balónem, když se hrála ,,školka," to by mě v jejich věku nejspíš rozčilovalo taky. Když už bylo randálu moc i na rodiče, poslali nás hrát si kolem baráku. Vždycky bylo v okolí kam jít a naši měli nás, kamarády z dvojky, pěkně na dokřik.

Dvojka, tak se tenkrát našemu domu v Hlubočepích říkávalo, protože nikdo nevěděl (možná jen kronikář, jestli nějakej byl), že se ten dům ve kterém bydlelo několik rodin jmenuje Raudnicův, že tedy vlastně bydlíme na zámku. Ano, byl to atypický dům, ale jako děti jsme to vůbec neřešily. Jediné co všichni věděli, že v naší garáži místo Trabanta, Škody 100, Moskviče a Žigulíka stávalo v dávných dobách několik koní. Zůstalo po nich totiž pár mramorových žlabů, kde měli v osmdesátých letech naši taťkové náhradní díly na ty jejich vymazlený auťáky.

Z našeho (mého skoro rodného) Raudnitzova domu dělá Praha 5 domov pro seniory, což je úžasné! I tam, kde stávalo zdravotní středisko (v parku hned vedle našeho domu) bude stát další domov pro seniory. Podle mne je to nejlepší věc, jakou s tím krásným místem mohla Praha 5 udělat. Veliký park kolem a stále docela klidné a malebné Hlubočepy, to je podle mne ideální část Prahy pro seniory.

Ale vraťme se do osmdesátých let, kdy si u nás na dvoře hrály celé dny děti, rodiče na stejném dvoře trávili horké letní večery na lavičce - ženský s lahvinkou Sklepmistra a s krabičkou cigaret Milde Sorte, chlapi s lahváčem a s krabičkou cigaret Clea. Takové přátelské sousedské fajn soužití to bylo. I když se někdy někdo s někým pohádal, většinou ženský nebo děti, vždycky se to za pár dní srovnalo. Klid a mír panoval v Raudnitzově domě celých dvacet let, co jsem tam bydlela. Na každém dvorku nafukovací bazének, kolem deky (na tom betonu a dlažebních kostkách teda nic moc), ale my děti jsme byly jak z gumy. Skákaly jsme do bazénků, válely se po dece, hrály karty a litaly bosky nahoru do bytů pro polárku nebo vodu se šťávou. Nejednou jsem dostala takovej smyk, že při mně v té zatáčce na schodišti se železným zábradlím stáli všichni svatí!

Mámy doma vařily, tátové si leštili své mazlíčky na čtyřech kolech nebo něco kutili v dílničkách. Každá rodina v našem domě měla sklep, ze kterého si pár chlapů udělalo dílnu. Náš táta, jako truhlář a stavěč scénických dekorací ve filmovém studiu Barrandov měl sklepy dva. Nějak se mu všechen ten materiál získaný z filmových ateliérů do jednoho nevešel. A tak jsme díky vyhozenému materiálu z filmů měli pod podloubím i pingpongový stůl (který táta vyrobil) a k němu pár pálek z překližky. Obíhačku pak hrála půlka baráku. Ač jsme jako děti měly na dvoře a pod podloubím od houpačky, přes klouzačku a bazénky, až po pingpongový stůl snad všechno, stejně nás víc bavilo lézt po železných vratech a okrasném železném plotě našeho domu, v parku po stromech, za potokem na navážce po skalách nebo po rozbouraných zídkách, které lemovaly náš zámecký park. Běhaly jsme potokem, chytaly pulce do zavařovaček, kradly ovoce v opuštěných (někdy i neopuštěných) zahrádkách a lítaly po té naší ,,vesnici" až do rozsvícení pouličního osvětlení. Nocí bylo slyšet jen šumění listů velké břízy před oknem a cvrkot cvrčků v trávě. Praha a přeci vesnice, bývaly ty naše Hlubočepy.

Miluju vzpomínky na dětství, úplně se přenesu v čase a do detailů vidím všechna ta místa. Občas se mi vybavují i obličeje lidí, kteří už dávno nejsou mezi námi. Cítím vůně cukrárny, lékárny i té - tehdy šílené Besední restaurace u šraněk. Tahle restaurace na náměstíčku jediná přežila a je z ní krásná hospoda, za což jsem strašně vděčná, protože si do ní chodím s chutí zavzpomínat na dětství. 

Kdybych měla děti a vnoučata, vyprávěla bych jim v tomto zvláštním čase (kdy trávíme večery v kruhu rodinném) o mém mládí, o dětství osmdesátých let, o tom co bylo a nebylo. Třeba by je to zajímalo, třeba ne, no určitě bych to zkusila. Ale mám ,,jen" vás, moji zlatí čtenáři a pokud jste to dočetli až sem, tak snad vám mé psaní a vzpomínání přišlo vhod.

Díky že mě čtete a držte se!!!