ZŠ Pod Žvahovem

Nedávno jsem na internetu četla, že škola Pod Žvahovem chátrá a nikdo jí nechce. Taková škoda!  Tak krásnou a skvěle vybavenou základní školu měl málokdo. 

Byla tam i fotka, ale já na té fotce neviděla tu trávu, špínu a opadávající omítku. Mně se ta naše škola promítla před očima tak, jak jsem ji znala před x lety. 

Udělám vám takovou malou ,,virtuální" prohlídku. 

V půlce kopce, mezi ,,vesničkou" Hlubočepy a její vilovou čtvrtí Žvahov, stojí veliká budova. Je vidět z dálky, dokonce až z Barrandova. 

Nad vchodem do budovy je terasa, která občas sloužila pro kolování o velké přestávce. To zažila ještě moje sestra, já už ne. Děti byly asi čím dál víc zlobivější a chodit na terasu čím dál víc riskantnější. 

Soudružky učitelky se tenkrát bály, aby jim nějaké dítě nespadlo dolů. V dnešní době by se bály, aby je nějaké dítě nehodilo dolů! 

Vstup do budovy byl široký, musel zvládnout ranní nápor dětí. Vpravo a vlevo schody dolů k šatnám a uprostřed schodiště nahoru k hovorně. 

Začněme levou stranou, kde byly tmavě modré šatny druhého stupně, sklad školního materiálu - se spolužačkou Evou jsme si tam toho hromady ,,vypůjčily," když jsme tam vypomáhaly. Knihovna - tam jsem dělala pomocnici knihovnici, ale půjčovala jsem si jen s kartičkou a vše vracela. A nakonec nenáviděná zubní ordinace - tam jsem vždy naopak něco nechala, ať už to byl zub, nervy a nebo spousta slziček. 

Vystoupáme do mezipatra, kde je prosklená chodba, sloužící frontě na oběd. Jak my jsme byli poslušní! Pěkně v řadě směr jídelna. Ten, kdo se posunul až k lítačkám, koukal okénkem, zda může vstoupit. Pokud někdo, třeba jako já, kopnul spolužáka a nebo mluvil moc nahlas, dozor mu dal hned poznámku do žákajdy. Já jich měla dost. Proto jsem se také naučila tátův podpis. Š - pár vlnovek a ý, to nebylo složitý. Než na to mamka přišla. A zas bylo o vařečku míň.

Kdo si vystál frontu, vzal si tác co smrděl hadrem, hliníkovou vidličku a nůž s černou okousanou rukojetí. Z kapsičky na krku si vyndal lístek na oběd a za něj dostal například zemlbábu a čtvrtku banánu. Nebo třeba rýžový nákyp a půl jablka. 

Je vidět, že jsem na sladké, protože jako první se mi vybavilo tohle. 

Škoda, že to nemůžu někdy uvařit tady. Ráda bych si na ty chutě zavzpomínala, ale dát to před Itala!? To by byl ,,nadšenej" asi stejně, jako když před něj dáte špagety s kečupem a nebo nudle s mákem. A vařit jen pro mne, to mě neba. 

Ve školní jídelně jsem snědla vše, hlavně když nebyla hrachová kaše nebo škubánky. Vratné okénko bylo totiž na dohled soudružek učitelek, a každý musel vracet prázdný talíř. Hrachovku jsem tedy na jejich příkaz snědla, nevrátila, ale vyzvrátila. Pak už mě do hrachovky nikdo nenutil! 

Naproti jídelně byla družina, kam jsem diky babičce Božence chodila sporadicky. 

Vraťme se teď k hlavnímu vchodu a půjdeme napravo, kde měly šatny děti z prvního stupně. Vedle byl kabinet tělocvikáře (u nás tělocvikářky, soudružky učitelky Mickové) a s ním spojené šatny, kde jsme se převlékali do modrých či červených trenýrek, bílého trička a na nohy cvičky od Baťi. 

Do naší krásné tělocvičny se muselo po schodech dolů, do suterénu. Ribstole na zdi, kruhy a provaz na šplhání zavěšené na stropě a pod nimi těžké hnědé žíněnky. Kozy, koně i švédská bedna v koutě a tyče na šplh zabudované do parket. To všechno byla moje noční můra. 

Jediné co mě v tělocvičně bavilo, byla vybíjená a skok vysoký. Ať už nůžkami či flopem, ve skoku jsem byla dobrá. Zvláštní je, že jsem byla vysoká, hubená, tenkrát ještě plochá a stejně mi tělocvik nešel. Moje nejoblíbenější náčiní byla modrá měkká doskoková žíněnka. 

A teď se naposledy přeneseme k hlavnímu vchodu a prostředním schodištěm se dostaneme do haly, které jsme se raději vyhýbali. Vlevo byla ředitelna a vpravo sborovna. 

Vybavuji si přesně, jak vypadala paní ředitelka, když jsem chodila na první stupeň. Byla to starší elegantní dáma, vždy načesané světlé vlasy, ale její jméno.......nevím. Pak odešla, možná do důchodu nebo jinam a místo ní nastoupila Želmíra Predmerská. 

Tohle jméno se fakt nezapomíná! Asi i díky školní zdi, kam někdo jednou přes noc napsal Predmerská je p..! Na té zdi vedle silnice, to bylo napsané pěkně celé a pěkně velké! No nebyla u dětí moc v oblibě. 

Na tom samém patře se nacházel kabinet fyziky a chemie, spojený s učebnou. Trojmístné dřevěné lavice s kohoutky a šuplíky, podlaha se stupínky, aby všichni dobře viděli a skříně plné kahanů a baněk. 

Ta učebna byla našeho ročníku, jelikož naše třídní na druhém stupni byla fyzikářka a jmenovala se p.Auská (tady je to p.jako paní, tahle soudružka byla docela hodná). Většinu hodin jsme tedy trávili tady. 

Na druhé straně chodby byl kabinet a učebna přírodopisu. Tomu vládla paní učitelka Lukešová. Byla docela v pohodě, dokud ji někdo nevytočil. To potom létaly vzduchem nejen slova typu blbci a dementi, ale občas i svazek klíčů. 

Dnes jí naprosto chápu, já bych učitelku dělat nemohla. Již dříve to chtělo pevné nervy! Co teprve teď!

V druhém patře byly třídy druhého stupně a samozřejmě z každé strany patra (na každém patře) toalety. Často jsme se tam schovávali o velké přestávce, abychom nemuseli chodit po chodbě dokolečka. 

Do posledního a nejvyššího patra musely denně šlapat děti prvního stupně. 

Nesmím zapomenout na protiatomový kryt pod budovou školy. Občas jsem se do něj podívala, naštěstí jen cvičně. Jednou ročně si celá škola udělala zkoušku rychlého přesunu do krytu, jen tak v přezůvkách. Při branném cvičení jsme běželi v pláštěnkách a pytlikách na rukou i nohou nejen do krytu, ale i na Dívčí hrady. Nemít na hlavě tu zapáchající gumovou masku s chobotem, co se jí věčně zamlžovala sklíčka, ani by mi to nevadilo. Kryt byl hrozně zajímavý a já se tenkrát bála třetí světové války. 

V poslední části naší prohlídky, vás zavedu do areálu školy - za školu. 

Projdeme-li družinou či zadním východem pod hovornou, dostaneme se na dvůr. Uprostřed dvora je studna, kde však není voda, ale schody z krytu. Tam jsme se fotili na třídní fotky a scházeli se při branném cvičení. Napravo od studny je skleník a kotelna, nalevo běžecká dráha a doskočiště. Přímo před námi, dlouhý dřevěný pavilon, kde byly děti tmavší pleti. Moje sestra mi řekla, že to byly děti z Kuby (tenkrát spřátelená komunistická země), a prý tam i spaly. To jsem si nepamatovala, ale vím, že pro nás ,,Husákovy děti," to bylo něco exotického. Většina z nás v době komunismu nikdy neopustila Československo, takže ty ,,jiné" děti byly pro nás zvláštnost. 

Za pavilonem bylo hřiště, pak už jen domeček na nářadí. Tam jsme občas vyfasovali rýče, lopaty, košťata, hrábě a šup na pozemky. Prý výuka.  Prdlajs, levná pracovní sila! 

V areálu byly všude cestičky, po kterých jsme při tělocviku běhali. Nejhorší byl běh zvaný ,,osmička." Bylo to dlouhé, do kopce a mne píchalo v boku už při startu. Jak už jsem říkala, sportovec jsem nikdy nebyla, nejsem a nebudu, i když plavání........ .  Né, zas tak vybavenou školu jsme neměli, do bazénu jsme museli do Radlic a povinně! 

Ale o tom zas příště.