Nojo, trochu už se to v posledních článcích rýsovalo mezi řádky. Já to docela chápu, protože jsem začátkem 80 ́s nezvládnul přesazení z Prahy do Hradce Králové. I když u mne hrála roli nejen jiná mentalita Hradečáků, ale i to, že jsme bydleli u hodně nepříjemné tchýně. Takže vítej zpátky. A docela líto je mi Mauricia, asi se mu to v té maloměstské drbárně bude blbě vysvětlovat.

Maurizio tu lítost moc nepotřebuje...

Tak hodně štěstí v novém životě přeju. Ono to pude a práce se najde.

Toho jsem se obával už při posledním článku. Přiznám se, že jsem začal Itálii taky nedávno vnitřně milovat i když jsem se toho zezačátku vlastně bál. To jejich živelné pojetí života, kde se kašle na ekonomické ukazatele, hlavní je si ho užít. Proto taky za čtrnáct dní zase hurá na Elbu! Vítejte tedy v Praze! Snad na to mražené ovoce s citronem(už nevím, jak se to jmenovalo) zajdem někdy tady

Jak já vám Kájo rozumím. Nežila jsem teda v cizině,ale léty nějak člověk víc přirůstá k té rodné hroudě.Moc ráda se chodím podívat do míst, kde jsem vyrůstala, ráda jezdím na chalupu, kam jsem jezdila od dětství, nějak si to v poslední době víc užívám.

Kdybyste měla v Praze nějaké čtení, tak si vás přijdu poslechnout!

a vis, ze me to napadlo, kdyz jsme se tu potkali...

Hodně štěstí Vám přeji! Jistě to bylo nelehké rozhodování. Moje kamarádka se nyní vrátila po 17 letech ze Sydney, už se jí moc stýskalo. Věřím, že to dáte a těším se na další skvělé blogy.

Tak tedy hodně štěstí do nových začátků! Vám se to určitě podaří, s Vaším optimismem.

Vítej doma, Kájo, máš tu přátele...!!!

Ale, návrat ztracené dcery? Tak šup na kurz angličtiny a je to.

A co chudák Mauricio?, kdo mu bude pomáhat uzdravovat zvířátka??