Obyčejný život je neobyčejný

Včerejší pracovní cesta Prahou mě donutila k zamyšlení, které mě provází celým dnešním dnem a všude tu paní z ulice vidím. Možná by ji měla vidět i spousta jiných lidí.

Původně jsem o tom chtěla napsat jenom na Facebook mezi mé přátele, ale potom jsem si řekla, že tenhle příběh třeba donutí k zamyšlení víc lidí a možná i k tomu, aby byli lepší, alespoň o Vánocích. I když nejlépe už napořád!

Včera odpoledne jsem se vydala pracovně prozkoumat centrum Prahy a jelikož poslední tři roky jezdím většinou autem, už v tramvaji jsem si začala všímat věcí, které jsem dříve, při každodenních jízdách MHD, neviděla.

Na poslední sedačce, mírně otočená k oknu, seděla paní s velice těžkou nemocí obličeje. Starý shrbený pán si ji důkladně prohlížel, ale ona si ho naštěstí nevšímala a potichu telefonovala. Když jsem si uvědomila, že i já jsem měla půl roku růžovku v obličeji ... hned na náměstí Míru jsem poděkovala k chrámu sv.Ludmily za to, že mi antibiotika pomohla. Díky Bohu! Protože to co měla chudák paní na obličeji, to bych nepřála ani nepříteli.

Jen ten, kdo musel skrývat svůj obličej před zraky zvědavců uvědomí si, jaké je to štěstí a dar, mít úplně ,,obyčejný" obličej a klidně i plný vrásek, kruhů pod očima či spadlých víček. 

Když jsem vcházela do metra, míjela jsem se s klukem v mém věku - byl na vozíčku, ale oči mu zářily štěstím z pohledu na vánoční trhy před kostelem. Seběhla jsem schody, koukla se mi na nohy a zase si uvědomila, jaké mám štěstí. 

Díky mým nohám jsem prošla přes Václavské náměstí na Staroměstské náměstí, pak ke Karlovu mostu a zpátky zadem ke Kotvě. Žádný obchod s čokoládou jsem nenašla, ale i tak jsem byla šťastná. Šťastná a vděčná. Ten den mi dal mnohem víc než jen nového zákazníka. A to jsem ještě netušila, jaké setkání mě čeká.

V Kotvě u chlebíčku, zavzpomínala jsem na vánoční nákupy mého dětství a s Michalem, který za mnou přijel, vydala se pěšky na Florenc přes Petrské náměstí. 

Byla už tma a zima. Naštěstí jsem měla teplou zimní bundu a kožené boty s kožíškem. Když jsme procházeli přes náměstí, všimla jsem si staré paní, sedící v průčelí jednoho z domů. Přešli jsme ji.

,,Michale, já mám snad déjá vu, připadá mi, že tuhle paní jsem tu viděla už loni v zimě." Zastavila jsem se a vrátila k paní, sedící na hromadě čehosi, vedle velké tašky na kolečkách. Přibližně pětasedmdesátiletá babička se ke mně podívala.

,,Co tady děláte, není vám zima?" Zeptala jsem se opatrně. Paní mi řekla, že tady nocuje, protože žije na ulici a tenhle koutek se v noci pod igelitem jejím dechem pěkně zahřeje.

,,Je možné, že jsem vás tu viděla už loni?" Zajímalo mě, jestli nejsem blázen.

Ano i loni tu byla, na ulici už prý žije šestým rokem. Nevím proč, neptala jsem se, jen mě zajímalo, proč nejde do azylového domu, alespoň v téhle zimě. ,,Tam chodí feťáci, to raději budu sama v noci na ulici pod igelitem," odpověděla mi milá, čistá, usměvavá paní. Vyndala jsem peníze, ať si koupí něco teplého k pití a k jídlu. 

,,Až zítra, dneska by mi tu někdo mohl zabrat tohle skvělé místo, ale zítra si zajdu do Lidlu na latte macchiato a na polívku k Rozvařilům." Michal hned také vyndal peníze. Nejraději bych jí dala mojí bundu a boty, jak mi jí bylo líto. A tak jsem si s ní začala povídat. 

Vyprávěla mi o tom, jak přijela v roce 1982 do Prahy a roce 1991 přišla o bydlení. Jak a proč jsem se neptala, ale paní rozhodně nebyla alkoholik. Byla to taková milá babička. Život na ulici jí prý vůbec nevadí, ani v zimě, protože v Praze se to zvládnout dá, skoro tu nesněží a mrzne málo - říkala. A vyprávěla dál.

,,Jen se letos bojím, aby moc nesněžilo, když to nebe ti Rusáci tím střílením nahoru porušili. No já už to nějak doklepu, jsem nemocná, dlouho tu nebudu. Ale v nemocnici být nechci, tam jsem byla chvilku, když jsem zkolabovala a sestra mi nedovolila ani malinko pootevřít okno a já potřebuju vzduch. Takže jsem raději na ulici než v nemocnici," usmála se.

Stála jsem tam, poslouchala její vyprávění se slzama v očích a děkovala Bohu za to, jak se mám a jak žiju. 

Málokdo z nás si umí představit, že by skončil na ulici a spal pod igelitem ve výklenku domu. Jenže také málo lidí za ty dennodenní dary (pro mnohé obyčejnosti) a štěstí co má (pro většinu samozřejmost) poděkuje.

Já už děkuji dlouho - denně. A čím víc jsem vděčná a děkuji, tím víc kolem sebe vidím ,,obyčejné" věci, které se rázem zdají neobyčejné. 

Ať už paní v tramvaji, kluk u metra nebo babička z výklenku, nikdo z nich neměl to štěstí, co máme my ostatní - zdraví lidé se střechou nad hlavou. 

Važme si toho, opravdu, celým srdcem, protože ten náš obyčejný život je vlastně neobyčejný - je to veliký dar!

Krásný adventní čas všem lidem dobré vůle přeji :)

PS: A pokud půjdete kolem nějakého slušného bezdomovce (nejlépe navečer, kolem babičky na Petrském náměstí), dejte mu nějakou tu stovku. Pro vás je to jedno kafe v nákupáku, ale pro ně třeba jídlo na tři dny. Díky Vám Kája