Návrat do ČSSR aneb Všichni jsme rozmazlení

Většina z nás má v dnešní době to, o čem se nám v mládí ani nesnilo a přece si spousta lidí stěžuje. Přenesme se na chvilku v čase a zavzpomínejme, jak a co tehdy bylo či nebylo.

Vraťme se do doby, kdy se na nákupy chodilo pěšky, na banány se stávala fronta až za roh, obchody v týdnu zavíraly v šest večer a v sobotu měli otevřeno maximálně do oběda. Kdo pracoval do večera, třeba na poště jako moje mamka, zastavil se na menší nákup před prací nebo si odskočil o polední pauze. Na větší nákup chodívala rodina většinou hromadně v sobotu. Každá sebemenší vesnice měla obchod s potravinami a pokud ne, jezdila k nim pojízdná prodejna. A neděle? V neděli se chodilo na rodinné obědy, na návštěvy k příbuzným, na společné procházky. Všude bylo zavřeno, nebylo třeba obchodů, vždyť každá šikovná hospodyňka si uměla nakoupit a rozvrhnout jídelníček na celý týden. 

V sobotu jsem s mojí sestrou a švagrem navštívila rodné Hlubočepy. Zašli jsme nejdřív na hřbitov, upravili hrob, zapálili svíčky. Pak jsme se prošli Žvahovem a se ségrou zavzpomínaly na naše dětství. Co já se sem jako dítě nachodila s babičkou Boženkou. Teď už člověk zajede autem až skoro na Dívčáky, ale tenkrát to byl pěšky pěknej krpál. 

Jó tenkrát ... ráda vzpomínám na ty časy mého dětství, obzvlášť v téhle době. Občas mi připadá, jakoby to bylo všechno před pár lety, kdy jsem funěla do kopce ke hřbitovu a babička v šátečku vedle mne. Když jsem byla malá, nejezdil na Žvahov žádný autobus. Ani ze Zlíchova, ani z Hlubočep. Auto se používalo většinou jen na delší cesty, takže nákup nosili v taškách skoro kilometr do strmého kopce nebo kilometr a půl kopcem mírnějším. Moje babička, která tehdy ještě na Žvahově bydlela, měla tašku na kolečkách, jako většina jejích vrstevnic a chodila na nákup do obchůdku potravin v půlce kopce, v ulici Nad Zlíchovem. Byl to malý krámek s pultovým prodejem v přízemí jedné z bytovek, kde měli základní potraviny a něco málo z drogerie. Ceny bývaly tehdy všude stejné, cenovka byla dokonce součástí obalu (pro mladší čtenáře viz foto), takže pokud zboží měli, koupilo se na Žvahově.  Ale pokud ne, táhlo se do kopce od tramvaje nebo z Hlubočep. V Hlubočepích na náměstíčku stávala větší sámoška, ale také masna, drogerie, ovoce-zelenina i cukrárna. Tehdy neexistovalo, aby se koupilo vše pod jednou střechou v supermarketu, kam si každý dojede autem až před vchod. Nakupovalo se hezky krámek od krámku. 

Donést pak domů takový nákup nebylo jen tak, tehdy to byla samá konzerva, plechovka a vratná lahev. Ať už mléko, pivo nebo limonády ve skle, bonbóny v plechu, maso, slazené mléko a džusy v konzervě atd. Nákup se zkrátka pronesl jak nahoru, tak dolů, když se šlo sklo vracet. Naštěstí pro hospodyňky, měla skoro každá domácnost sifonovou lahev a šťávu Ovocit. Stačilo občas vyměnit v domácích potřebách prázdné bombičky za plné a rukám bylo trochu odlehčeno. Vždyť když si vzpomenu, jak mamka tahala domů dvě velké tašky plné nákupu - už jako malé, bylo mi jí líto. Ruce měla vytahané jak Saxána, ověnčená bývala jako Ježíšek (v té době u žen dost často používaná fráze). Teď skoro všichni jezdíme na nákup autem a nejen pro těžké věci, ale třeba i pro ,,pět rohlíků." 

Na vesnicích to mívali lepší. Naše teta Maruška vzala v Pileticích dvoukolák, dojela do konzumu, hodila do kárky basu limonád, basu piv a strejda Vašek to pak v jejich krásném šumperáku šoupnul na sedmý schod sklepa chladit. Milovala jsem ten jejich sklep plný sodovek, barevných limonád, moštů a džusů v konzervě. Pokud potřebovali menší nákup nebo zboží, které v Pileticích neměli, vzali kolo a zajeli na Pouchov. Ale i když teta nemusela tahat nákup ručně, její ruce byly stejně unavené a sedřené jako ruce mojí mamky. Vždyť Šimoňáci (nebo Hradečáci, jak jsme jim říkávali) měli za domem políčka, na kterých po práci ještě pracovali. Z práce na zahradu, ze zahrady uvařit, uklidit, vyžehlit a po večeři ještě umýt nádobí. S tím tetě naštěstí pomáhaly holky, moje sestřenice Iva a Jitka, které k tomu byly od malička vedené jako já se ségrou. Ženy to tenkrát neměly lehké - automatickou pračku měl v sedmdesátých letech málokdo, myčka byla jen v amerických filmech a nějaký robot na luxování? Tak o tom se jim tehdy ani nesnilo. Ještě jako malá si pamatuju valchu u babičky ve vaně a zeleno-bílou ždímačku vedle či poloautomatickou pračku Romo u nás v koupelně. 

Bývala to opravdu dřina, ta domácnost. A dnes? Dnes máme všechno. Občas si zajdeme do restaurace, aby jsme nemuseli vařit nebo si necháme jídlo přivést domů. Máme všechny možné elektrické pomocníky v domácnosti, skoro každý auto před domem. Málokdo si však vzpomene, když si dnes stěžuje, jaká to bývala pro naše rodiče dennodenní fuška a né každý si uvědomí, jak dobře se dnes má.  Dnešní doba nás rozmazlila tak, že když v neděli zavřou obchody, je z toho hotové pozdvižení. 

Dokonce i stížnosti patnáctiletých dětí jsem slyšela:,,A co jako když dostanu chuť na kolu nebo na zmrzlinu? Vietnamci nebudou mít otevřeno? To musí zavřít všichni v osm hodin? Kde to žijeme? No mamííí to je strašná doba."

Dnes děti neznají sběr papíru a bylin, aby měly nějakou kačku na Eskymo, neumí si představit, že obchody zavřou v šest, že v pošmurnou neděli se do nákupáku nepojede, ale místo toho si rodina sedne k horkému kakau a zahraje si třeba ,,kostky.". Když si vzpomenu, jak jsme vázali provazem balíky papíru a nosili je do sběrných surovin, kluci sháněli železo kde se dalo, aby bylo na Vitacit, na Pedro, na Rolo. Jak jsme byly šťastné za zmrzlinový pohár z polárkového dortu, s mandarinkama v konzervě, s trochou šlehačky a Granka na vrch. To jsme pak nejen umyly se ségrou všechno nádobí a vynesly odpadky, ale i popel z kamen. Doma se muselo pomáhat s úklidem každou sobotu, jinak žádné kapesné, které bývalo deset (později padesát) korun měsíčně. 

,,Jé mamí, to zase musím vyndat myčku já? Taková práce." Slýchávám občas od sousedů, kde mají šestnáctileté děti. Ale pak také slyším, jak chtějí po máme pětikilčo, protože jdou s holkama shoppovat.

Je prostě jiná doba a připadá mi, že nás tahle doba všechny tak nějak rozmazlila. V dnešním nelehkém čase si uvědomuju víc než dřív, jak se máme dobře. Pokud nám zdravíčko slouží, máme střechu nad hlavou a peníze na jídlo, kterého je všude víc než dost, wifinu a zpětné shlédnutí, tak ten zákaz vycházení zvládají docela dobře i důchodci, o nás a o dětech nemluvě.

Jak by asi vypadal zákaz vycházení v osmdesátých letech? Já bych určitě hrála nějaké hry, třeba Blechy, Mikádo nebo Sázky a dostihy, to jsme vydrželi hrát vždycky dlouho do noci. Ségra by něco četla nebo studovala, mamka pletla svetry, šila šaty i zimní bundy, háčkovala čepice a pekla dorty ... to všechno uměla. Táta by zase udělal ve své dílně nějakej stůl nebo lavici, doma všechno opravil, vymaloval a určitě by trávil spoustu času u svého ponku. Jo, chybí mi, moc mi chybí. Škoda, že odešli oba tak mladí, vždyť v šedesáti je dnes člověk ještě v rozpuku. Štěstí že mám tu ségru, za kterou můžu zajet, která mi uvaří stejnou Kulajdu jako dělávala naše máma a zavzpomíná se mnou na dětství v mých milovaných Hlubočepích. Díky že jsi ségra!

Dnes jsou Dušičky, svátek všech zesnulých, asi proto jsem ještě víc nostalgická než bývám v jiných vzpomínkových blozích. Vzpomeňte si i vy na ty, co už tu s námi nejsou, co se pro nás dřeli, co neměli tak pohodlný život jako máme dnes my. Popovídejte si o nich s rodinou, s těmi co tu s vámi jsou a zapalte jim svíčky. Rozsviťme světýlko nejen těm, co nám dali dar největší - dar života, ale i těm ostatním, které jsme měli rádi. Já už těch milovaných mám tam nahoře víc než tady dole a určitě nejsem jediná. Tak klidný dušičkový večer s lidmi, které milujete a i s těmi, které jste milovali. A když na ně budete hodně myslet, tak vás možná přijdou navštívit do snů :)