Bílé scvrklé kuličky aneb Jedna čárka na testu nestačí

Dvanáct let jsem z Itálie záviděla Pražákům, dvanáct let jsem o tom snila. A teď, když jsem druhým rokem zpátky doma, tak jen marně čekám ... 

Facebook je plný fotografií, bílých fotografií z celé Itálie. Pláže jsou pocukrované, v přímořských městech odhrabují sníh lopatama, palmy se ohýbají pod tou bílou peřinou a olivovníkům se zimou scvrkly kuličky. Už i ten Řím je pod sněhem! To je nádhera. Všichni vyběhli do ulic fotit. Jsou to opravdu pohádkové a hlavně netradiční snímky. A tady? Zima jak v ruským filmu a ani vločka. Za chvilku budou fotografie bílé Prahy vzácností, jako fotografie bílého Kolosea. Celá Česká republika byla pod sněhem, jen ta Praha, jako kdyby měla nad sebou kopuli. Už jsem polevila i z bílých Vánoc (prý nejsem jediná, kdo o nich léta jen sní). Ale to, že se ani jeden den neprojdu zasněženou Prahou, že si nepokřupu, že mě nebudou pálit oči z té bílé krásy, tak to mě teda štve. Loni alespoň na dva dny nasněžilo. Byla to sice taky bída s nouzí, ale lepší než letos. Letos jsem čekala marně. Každá předpověď, která hlásila možné sněžení v Praze mi dodala naději, ať už to byla televizní předpověď nebo jen počasí na mobilu. Jsem optimista, věřila jsem do poslední chvíle. Vánoční stromeček jsem měla až do Hromnic s nadějí, že bude bílo a já si skočím pro kus kapra, deset deka bramborovýho salátu a dožeru kolekci. Nic! Ale vůbec nic, v tý naší stověžatý. Prý mám jet na hory. To jsou mi rady, na to bych sama asi nepřišla. Jenže to není stejné, to jsem mohla i v Itálii (navíc, tam jsem na to měla prachy). Já chtěla sníh cestou do práce, u Vltavy na náplavce, ve staré Praze a hlavně na Karlově mostě. Chtěla jsem si zavzpomínat na dětství. Na ty časy, když jsme s mamkou chodily Prahou, kdy nám sice u hlavní silnice lítal ten rozbředlej sníh na kalhoty a ty fleky pak nešly z béžových manžestráků vyprat, ale staré uličky Prahy, Kampa a Karlův most, to byla bílá křupavá pohádka. Nepamatuju si, že by jsme nadávaly, že je to břečka (nebo hůř). Prostě se ta silnice lehce a opatrně po špičkách přešla a už se zase křupalo dál. Jsem trochu křuplá s tím křupáním co, ale já to prostě miluju! Stejně, jako vzpomínky na bílou Prahu mého dětství. Letos sníh tedy nenapadl, zato zamrzly rybníky a dokonce i kus Vltavy. Ano, taky jsem si mohla zavzpomínat. Na rybníku jsem nebyla bruslit snad dvacet let, na Vltavě asi nikdy (tam chodíval můj táta). Jenže jsem nějaká zpomalená, zamrzlá (takovou zimu už jsem nezažila třináct let) nebo zamilovaná, prostě mi to docvaklo až v neděli odpoledne, když jsem viděla fotky bruslařů pod Vyšehradem. A jelikož má být příští víkend deset nad nulou, tak už je zima asi nenávratně pryč. Já jsem teda ráda, protože topení je drahý amoje kosti už začínají být starý ... už na nich cítím, že i moje mládí je nenávratně v háji.  

Trošku mi to čekání na sníh připadá jako to moje netěhotenství (viz blog Proč jsem nikdy neotěhotněla). Taky jsem o tom patnáct let snila a záviděla každé holce s bříškem nebo s kočárkem. Pokaždé, když se mi zpozdila menstruace, tak jsem doufala, představovala si a věřila, že tentokrát to klapne. Vím, že nemůžu srovnávat těhotenství se zasněženou Prahou, ale teď, v pětačtyřiceti letech, po všech těch doufáních, čekáních a trápeních už o tom mluvím s nadsázkou. 

Tenhle blog jsem psala včera, ale jelikož jsem nějaká zpomalená (asi ještě malinko Italka), tak jsem ho nedopsala. A helemese, probudím se a střechy pražských domů jsou pocukrované stejně, jako pláže v městečku Porto San Giorgio, stromy mají sněhovou peřinu jako palmy v San Benedettu a u nás před obchodem odhrabuje domovník sníh hrablem, podobně jako moje italské kamarádky ve Fermu lopatou. Jen nevím, k čemu bych přirovnala ty zmrzlé kuličky olivovníků. Možná, když se rozhlédnu, tak ti zachumlaní páni  ... .

,,Vy čarodějnice," řekl mi šéf, jen co přišel do obchodu. Věděl, že píšu tenhle blog, a že bych si moc přála, aby alespoň jeden den nasněžilo, než začne jaro. Prý to myslel v dobrém ... no nevím, u chlapů nikdy nevíte, jak to myslí. Každopádně bylo nádherné otevřít ráno domovní dveře, vidět tu bílou nádheru, která ležela i na silnici a konečně si pokřupat!!! Jestli mě někdo pozoroval, když jsem šla přes Parukářku, tak si musel myslet, že nejsem tak úplně normální. Křupala jsem si při každém kroku a usmívala se jak měsíček na hnoji.

Jó kdyby se mi takhle plnilo všechno, to by byla paráda ... kolikrát jsem si z celého srdce přála, aby na tom testu byly dvě čárky! Ale vždycky to byla jen změna počasí nebo nervy ... a teď už to bude asi přechod.

Ale dnes už se netrápím tím, co sama nezměním (a když, tak jen chviličku). Prostě to tak asi mělo být a musím se s tím sžít.  Jak říká pan Radkin Honzák: ,, Spousta lidí se dnes neumí radovat. Šťastných chvilek během dne asi moc není. Ale my se je musíme naučit vychytávat. Jinak večer řekneme: To byl zase den! A v sobotu: To byl zase tejden! A v krematoriu nakonec nadzvedneme víko od rakve a řekneme: To byl ale život! Je třeba aktivně hledat hrozinky ve vánočce, což není jednoduché.“

A já se snažím každý den najít pár hrozinek ... a párkrát týdně i nějakou mandličku ;)