Nostalgie ve mně žije aneb Asi jsem fakt pošahaná

Letošní Velikonoce jsem trávila sama, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak. Těšila jsem se, jak hodím hadr na plotnu, nakoupím hotovky a celé tři dny budu psát a psát a psát.

Maurizio odjel v pátek do Kalábrie a nechal mi tu velké čokoládové vejce (italská tradice) a dvě lahve dobrého vína (česká tradice), čímž mi udělal velikou radost - hlavně ta česká tradice mě obzvlášť potěšila. Nevím, jestli si pamatoval mé vyprávění o pondělním dopoledni, kdy se u nás koledníci nalejvali slivovičkou nebo prostě věděl, že lahvinka červeného vína Teroldego Rotaliano z kantýny Endrizzi, s vůní malin a ostružin, mě potěší víc než čokoláda.

Já ty lesní plody miluju. Ať už v croissantu nebo ve víně. A tohle víno je dobré, nebolí po něm hlava a není drahé - když je víno moc drahé, tak to už mi zase nechutná. To už mi za tu cenu chutnaj víc boty nebo kabelka. Znám lidi, kteří si z vína za pár tisíc dělali svařák. Ne, tak to já jsem normální. 

Ale člověk míní a život mění. V sobotu jsem se vrátila z práce s kašlem a s bolestí hlavy, tudíž jsem na víno ani psaní neměla pomyšlení. Neděle byla stejná - hlava bolela, nic se mi nechtělo, a tak jsem si šla odpoledne lehnout. Hned jak jsem usnula, přišla ke mně ve snu mamka. 

,,Pospěš si Kájo, jedeme s tátou do Kotvy nakupovat na Velikonoce. Táta už má embéčko nastartovaný, tak honem." Bundu, velké nákupní tašky (já síťovku) a boty obout za dveřma. ,,Rozvaž si ty tkaničky nebo ty boty zničíš. Nemysli si, že ti zas za půl roku budu kupovat nové." 

Seběhly jsme točité schody v našem domě a staré žluté vchodové dveře se za náma pomalu zabouchly. ,,Brano zavírá samo, to je panečku vynález," libovala si mamka, když jsme vyjížděli z vrat našeho domu. Na vrata však bylo Brano krátké. ,,Kájo, šup, vyskoč a zavři vrata, ať sousedi nenadávají, že je zas barák dokořán." Zavírání těch velkých dřevěných vrat si pamatuju dodnes. S velkou železnou pákou to šlo dobře, jen nesměl foukat vítr. To mi pak vrata nafackovala víc, než táta za kouli v žákajdě. 

Do garáží v Kotvě jsem jezdívala ráda, byly to jediné podzemní garáže, co jsem v té době znala. Z garáží se šlo rovnou do potravin a procházelo se kolem proskleného bistra (snack baru). ,,Mami, že mi pak koupíš Olympus (mandarinkový nápoj v kelímku od jogurtu)." Mamka věděla, že sama si nakoupí rychleji, a tak poslala mne a tátu do bistra. ,,Kup jí chlebíček, pití a počkejte na mne." Když mamka vcházela vlevo, u výkupu lahví do potravin, stihla jsem na ní ještě zahulákat: ,,Mamííí a Oskarky, kup mi Oskarky." Milovala jsem ty želé bonbony a milovala bych je dodnes, kdyby byly stejně dobré jako tenkrát. 

Po návratu z Kotvy jsme z embéčka vystoupili před domem tady v Itálii a společně s námi Sanny (moje šestnáctiletá kníračka, která mě opustila loni, 26.3.). 

,,Jdu se Sanny na chvilku do parku," volala jsem na rodiče, kteří odnášeli nákup směrem k domu a já šla se Sanny na druhou stranu do parku. Rodiče odešli a já se v tu chvilku probudila. Chtěla jsem ještě spát, zavírala jsem oči, snažila jsem se vrátit myšlenkou do snu. Nic. Máma s tátou i Sanny se vrátili zase tam nahoru. Tam, odkud na mne dávají pozor, a kde se s nima - doufám a pevně věřím, zase jednou potkám.

Před pár lety, když jsem měla zimnici a bylo mi špatně, mamka seděla na posteli vedle mne (na ten sen - pár let po její smrti, nikdy nezapomenu, protože byl strašně živej) a přikrývala mě její dekou. ,,Mami, já už mám deky tři, tuhle si nech ty." Vracela jsem ji deku, ale ona se jen usmála a tou dekou mě znova přikryla až ke krku. Když jsem se tenkrát probudila, bylo mi dobře. 

Včera mi bylo po probuzení také dobře. Bolest hlavy, bolest na průduškách i kašel - pryč! 

Možná jsem fakt pošahaná, možná by to nějakého Chocholouška chtělo, ale když já na tohle věřím - pomáhá mi to. Ségra by mi řekla, že nejsem tak úplně normální, ale kdo je? Mně je dobře v těch snech, u těch vzpomínek, u starých filmů z dětství. Včera jsem koukala na seriál z roku 1975 a úvodní písnička Když máš v chalupě orchestrion, mě v mžiku vrátila do našeho obýváku v Hlubočepích. Ségra v křesle před televizí, v druhém křesle seděla mamka, táta ležel na gauči. Turek, voda se šťávou a pivo na konferenčním stolku, vedle tyčinky a jednohubky. Natáhla jsem se na béžový koberec a všichni jsme společné koukali na večerní program - na Chalupáře. 

Nebo písničky Michala Davida, které slyším náhodně na rádiu Blaník. Hned se s tou písničkou vrátím do puberty a vidím se u telefonu, jak čumím na kulatej číselník a čekám, až Petr nebo David zavolá. Nebo polštář, který na balkoně nasákne vůni slunce a čistoty. Stejnou vůni, jako když jsem byla malá. Maminka dávala peřiny na okno, já si do nich položila hlavu a koukala jsem na velikou břízu v našem parku. Často jsem si představovala, jaké to bude, až budu velká. Teď, když se do těch voňavých polštářů zabořím, vzpomínám na to, jak jsem byla malá. A stejně tak vzpomínám, když venku prší. Ležím v posteli a poslouchám déšť bubnující na rolety. Má stejný zvuk jako ten, který bubnoval na plechové parapety našich hlubočepských oken. Tenkrát jsem pozorovala kapky deště, které se díky světlům aut promítaly na zeď v mém dětském pokojíčku. 

Ta nostalgie ve mně žije a já si ji tam ráda ,,hnojím"- je to takovej krásnej smutek. I mé blogy jsou takové ,,hnojivo" mých vzpomínek. Čím více píšu o minulosti, tím více se mi toho vybavuje. 

Radost mi dělají i moji čtenáři - ujišťují mě v tom, že nejsem blázen, že vzpomínat a užívat si ty ,,návraty" je naprosto normální - Úďo.

Někteří čtenáři se vydali i do Hlubočep a poslali mi fotografie našeho domu. To bylo překvápko, až mě dojali, ti kluci ušatí. Ano, vydat se v neděli do této části Prahy, to vůbec není špatný nápad. Dívčí hrady, Prokopské údolí, jezírko, ale i staré Hlubočepy, to vážně stojí za procházku. 

Jiní mi na Fb posílají odkazy na retro knihy, retro dokumentární pořady, retro stránky i na retro nákup v Lidlu (hned bych tam běžela, i když je to prý hnus fialovej, ale růžek mléka v pytlíku bych si zase ráda odkousla - ty dnešní krabice se koušou blbě). Já jsem teď pro lidi taková retro zrzka a moc mě to těší. 

Nemyslete si, že jsem ve vzpomínkách celé dny. Prolínám radosti současnosti s radostmi z minulosti. Nechci brečet a trápit se, že už tu nejsou ti, které jsem milovala (i když někdy se tomu nevyhnu). Ale vzpomínáním, sněním a děláním věcí, které jsem dělávala s nima - tím jsme zase spolu. Oni žijou ve mně a dokud jsem tu já, tak tu budou i oni!