Děti ve dvaačtyřiceti? Děkuji, nechci.

Kdo čte mé blogy, ví, že nemůžu mít děti. Ale proč, to neví nikdo. Ani já, ani mí partneři, ani čeští a italští lékaři.

Ne že bych měla víc partnerů najednou, ale za těch patnáct let, co jsem se pokoušela otěhotnět, byli tři. Jsem trochu retro,mám to na pětiletky.

Do čtyřiceti let jsem se otěhotnět snažila (viz blog Proč jsem nikdy neotěhotněla) a po čtyřicítce je to opačně. Teď se snažím, abych do toho nevlítla - náhoda je blbec. Někdo z vás možná namítne, že bych klidně ještě do pětačtyřiceti mohla, vždyť tamhle paní Vopičková taky porodila před pár lety a dnes je jí padesát. Ano mohla, ale nechci. Hlavním důvodem je samo sebou věk můj, i mého, o jedenáct let staršího partnera. A pak, začala jsem dělat chůvu a to je nejlepší antikoncepce. Když to vidím kolem, dnes už bych na děti neměla sílu fyzickou ani psychickou. Všem, co se pokouší a nemohou otěhotnět, vřele doporučuji dělat chůvu  - nejlépe u dvojčat.

Naše pětasedmdesátiletá sousedka je babička takových dvojčat. Tříleté holčičky jsou jako obrázek, i jejich pětiletá sestřička. Ale řev, co jde dennodenně z jejího bytu, připomíná spíš tucet rarachů, než tři malé holčičky.

Jednou jsem slyšela takový pláč, že jsem běžela sousedce na pomoc. Myslela jsem si, že se někomu něco stalo. Ale ne, to jen malá Veronika kopala do skříně a brečela vzteky, protože jí babička nechtěla dát sukně na hraní. ,,Veroniko, babičky sukně nejsou hračka," snažila jsem se uklidnit ječící holčičku. Nic, Veronika řve, její sestra leze po psacím stole a po monitoru od počítače, třetí tahá kabely z televize. ,,Proč je neseřežete?" Babička se drží na prsou a povídá. ,,Karlo prosím, uklidni je nějak, já jsem celá zpocená a není mi nejlépe. Sundala jsem jednu ze stolu, druhou odtáhla od televize, třetí od skříně. ,,Tak a dost." Zařvala jsem, když se chtěly rozutéct. Chvilku byl klid. Snažila jsem se vysvětlit jim, že takhle by to nešlo. Deset minut si odfrkly, byla jsem pro ně novinka, ale nudná novinka. Když se Veronika začala šplhat na kuchyňskou linku pro čokoládu, co ji babička zakázala, chytla jsem ji, přehla přes koleno a dala malej výprask. Koukala na mě jako na mimozemšťana a držela se za zadek. Další dvě přestaly ječet, sedly si kolem konferenčního stolku a začaly si malovat, Veronika se přidala. Dvě hodiny klidu. Babička mi děkovala, všem sousedům pověděla, jak jsem úžasná chůva, ale ránu přes zadek? To prý nedokáže. A tak každý den odpoledne, ozývá se z jejího bytu vřískot a pláč, ale už tam nechodím, komu není rady ........ .

Já chodím každý den, už půl roku ke kolegyni mého partnera a také hlídám dvojčátka. Užívám si to, co jsem si nemohla užít u vlastních dětí. A ty dvě nádherné půlroční holčičky mě milujou. Když přijdu ,,do práce," usmívají se a natahují ručičky. Dopoledne je to fajn, i když občas nevím, kterou uspat a nakrmit dřív. Ale odpoledne, když přijde jejich šestiletý bráška Tom, těším se domů. Nedokáže si hrát sám, pokud nemá tablet. Když mu tablet zakážu, je drzej - na facku. Tu mu ovšem nesmím dát. Nevím jak je to teď v mé rodné vlasti, ale dříve se říkávalo: Škoda každé rány, která padne vedle. Dobře, vynechala bych hlavu dítěte, ale prdel bych mu zmalovala jako velikonoční vajíčko. Možná proto nemám děti, možná bych je otloukala jak vrbovou píšťaličku.

Rozmazleného prvorozeného Tomáše určitě, kdybych mohla. Ale nemůžu, takže otlouká on mne. Před dvěma lety, když jsem ještě hlídala jen jeho (naštěstí vyjímečně), nechtěl se hnout z dětského hřiště. Domluva ani vyhrožování nepomohlo, tak jsem ho vzala do náruče. V tu chvilku mi odlétly sluneční brýle, náušnice a neviděla jsem na pravé oko. Ten malej čtyřletej smrad mě zfackoval tak, že jsem ho postavila do trávy a nevěděla, jak ho čapnout a dotáhnout domů. Teď je mu šest, je už hodnější - inteligentnější. Včera mu na dětském hřišti povídám. ,,Tome, pojď z té klouzačky dolů." ,,Pojď ty nahoru." Odpověděl ten malej hajzlík. Nejdříve jsem chtěla vylézt nahoru, ale nerada bych z té dřevěné konstrukce udělala hromadu třísek. Sedla jsem si na lavičku, vyndala telefon a volala jeho mámě. Prý sleze, když mu slíbím, že si bude moct hrát s tabletem. Co to bude za pár let, auto? Ne podle mne tolerantní výchova nefunguje.

Další ,,miláček," který mě motivoval k tomuto blogu je Aleš. Dvouletý chlapeček našich známých. Ten má snad v sobě dobíjecí baterie Duracell. Vídáme ho jen na sobotních večeřích v restauraci, ale i to nám stačí. Z některých večeří jsme se raději omluvili - čeho je moc .... .

Nejen, že běhá kolem stolů a jeho rodiče za ním. Ale pokud se mu něco nelíbí, třeba sedět na židli, začne vřískat. A že vřískat umí. Kolikrát se ho snažím zabavit, marně. Pomáhá jedině mobilní telefon. A tak, když už po nás kouká celá restaurace a já, se zabořenou hlavou v talíři dělám, že u stolu s Aleškem nesedím, tak v ten moment si říkám, že určité zákazy majitelů restaurací chápu. Když si neumíte dítě vychovat, jezte doma - nebo v ZOO mezi opicema. Ostatní se přišli do restaurace odreagovat a zaplatit nemalé peníze za dobré jídlo, které si chtějí vychutnat v klidu.

Minulou sobotu to na večeři má kamarádka vyřešila. Dala Aleškovi telefon - pohádky. Chápu, už jí taky táhne na čtyřicet, a když za ním celý večer běhá kolem stolů, vypadá na pětapade. Jenže ten dvouletej kluk na ty pohádky koukal zhruba z deseti centimetrů. Tatínek Aleška, pan inženýr, nebyl moc nadšený - nedivím se. Ale jak mu telefon kousek odstrčili, kluk si začal hrát na sirénu. A řeknu vám, volume dal hooodně doprava. ,,Aleši!" Hodila jsem na dítě zlý pohled. Chvilku koukal, asi na něj doma moc neřvou nebo je přeřve on. Pět minut klidu, rodiče mi s úsměvem děkovali. Nic, nepomohla ani zlá teta Kája. Buď řev nebo telefon z deseti centimetrů. Vyhrál telefon a my si užili první klidnou večeři. Ale není lepší pár přes prdel, než zkažené oči?

A tak, když hlídám, hraju s Tomášem Člověče nezlob se, mikádo, pexeso, abych ho odlákala od tabletu či nintenda. Ale hlavně si užívám miminka. Zpívám jim české písničky, mluvím na ně česko-italsky a vozím kočárek (na to jsem se vždycky těšila, asi jako každá holka) a Tomáš se často přidá. 

Někdy se zastaví i tříletý František (bratranec dvojčat a Tomáše), jediné hodné dítě co znám. Jeho rodiče ho vychovávají bez tabletu a jiné technologie. Hraje si na kuchaře, na prodavače nebo na opraváře. Jeho maminka mu polepila malé krabičky od jídla obrázky z letáků. Teď má od mražené pizzy přes těstoviny vše v mini provedení a já u něj nakupuji, vařím nebo s ním opravuji rozbité auto. Připomíná mi to nás, když jsme dělávali pokojíčky pro panenky v krabici od bot, když jsme si hráli v parku na prodavače a peníze byly listy stromů, když jsme opravovali velké oranžové Tatry. František je jediné dítě co tady v Itálii znám, které ve třech letech neumí s mobilním telefonem, ale uklízí si po sobě hračky.

Když se vracím domů po několika hodinovém hlídání, řeknu vám na rovinu, že jsem vyřízená. ,,Tak jak bylo?" ptá se Maurizio. ,,No řeknu ti, že v mém věku už bych dítě nechtěla, je to fakt náročný." Maurizio mi nevěří. ,,Co tě tak unavilo, hrát si s dětma?"

Nedivím se mu, taky jsem dřív nevěřila, že hlídat děti je fuška. Ale ono několik hodin hraní si na imaginární postavičky, uspávání miminek - jedno, dvě, někdy i tři (dvojčata mají ještě půlroční sestřenici Aničku) a hlavně nepřetržitého mluvení a chození, jednoho fakt zničí. 

Chtěla bych vidět jeho, chytráka, kdyby měl teď, ve třiapadesáti dítě, když ho po večeři a Aleškem třeští dva dny hlava.

Takže ať si říká kdo chce co chce, já už jsem na vlastní děti stará ...........ale jinak se cítím na pětadvacet ;)