Fajné léto v Razové aneb Moje první noc s klukem pod peřinou

Chtěla bych vám vyprávět jeden letní příběh, ale nečekejte žádnou erotickou povídku. Je to jen vzpomínka na osmdesátá léta, na prázdniny u rybníka a na dětské lásky. 

Slezská Harta, kdo by neznal vodní nádrž v Moravskoslezském kraji. Ovšem když jsem do těch končin jezdívala já, bývalo tam krásné údolí, kterým protékala řeka Moravice.

,,Gábi kam to jedeme?" Ptala jsem se sestřenky, u níž jsem byla s rodiči na prázdninách. ,,No přece k tetě Andělce." Mohlo mi být tak osm - devět let, když jsem do Razové jela prvně. Nikdy nezapomenu na tu starou milou tetu (o dost starší sestru strejdy Milana) a na její úžasnou chalupu. 

Za dřevěným laťkovým plotem, na krásně upravené zahradě, stálo bílé stavení s kamennou podezdívkou. ,,Vítám vás, jen pojďte dál," pobízela nás s úsměvem Andělka. Vešli jsme po kamenných schodech do předsíně, ze které vedla úzká chodba k dřevěnému schodišti. ,,Doufám, že tu přespíte, nahoře je místa dost. Ale teď pojďte na kafe." 

V hlavní síni jsem zůstala s pusou dokořán. Velká kachlová kamna a vedle nich houpací křeslo. ,,Můžu si sednout tam?" Zeptala jsem se strejdy Milana a rukou ukázala na to tmavě hnědé dřevěné křeslo. ,,Né Kaji, jdeme ven, je tam Petra a David," tahala mě za ruku Gabka. Ale já se chtěla houpat, milovala jsem houpání. A do té doby jsem seděla jen v dětském železném houpacím křesílku, na dřevěném koni nebo kohoutovi. Ale tohle, tohle bylo mnohem lepší. To křeslo mě uchvátilo. ,,Až budu velká, taky si takové koupím." 

Nekecala jsem. Zrovna v něm sedím a píšu. Houpací křeslo bylo od toho dne v Razové můj sen a člověk si má své dětské sny plnit (v rámci jeho možností). A i když před dvaceti lety (při zařizování prvního bytu) ceny těchto křesel dosahovaly hodnoty mého měsíčního platu, nevzdala jsem to a hledala v Annonci. Koupila jsem skvělé ratanové houpací křeslo a jen za tisíc korun. Nesla jsem si ho dva kilometry na zádech domů a byla ráda, že neměli to dřevěné - to by se neslo podstatně hůř.

,,Dobrý den, já jsem Petra," představila se mým rodičům malá blonďatá holčička a hned za ní vešel její bratr David. ,,To jsou moje vnoučata," usmála se Andělka. ,,Dneska budete spát v patře s Gabkou a s Kájou, tak se domluvte kdo s kým, musíte spát po dvou. Ivetka na vás dohlídne." Moje sestra Iveta zvedla hlavu od své knihy Něžně háčkovaný čas a kývla. Byla sice zpruzená, že ve čtrnácti letech musí být na prázdninách v zapadlé vesničce a ještě dohlížet na čtyři smrady, ale byla slušně vychovaná.

Celý den jsme si my čtyři hráli na zahradě a v okolí. Když se setmělo, zeptala se malá Péťa (o čtyři roky mladší než já). ,,Kájo já chci spát s tebou, můžu?" Ten blonďatej andílek byl tak roztomilej, že bych ji hned řekla ano, ale ozvala se Gabka. ,,Je to moje sestřenka, já budu spát s Kájou, že Kaji?" Ani David nezůstal pozadu. ,,Hele Gabčo, vy jste spolu furt," a šibalsky se na mne usmál. Bylo jim jedno, že jsem zrzavá a pihatá. Malým dětem tohle nevadí. Malé děti mají rády novoty a to já byla. 

,,Tak dobře, uděláme to takhle, stoupneme si dokola a až řeknu teď, poběží každý k tomu, s kým by chtěl spát." Už jako malej parchant jsem byla vyčůraná. David se mi líbil a byl z nich největší.Tudíž mi bylo jasný, že i nejrychlejší, Co na tom, že byl o dva roky mladší, kdo by to v tom věku řešil.

Vidím to živě, na té silnici před zahradou, pod starou švestkou ,,Tři, dva, jedna," David vyběhl a objal mě. ,,A je moje." Škoda, že mu to vydrželo jen to první léto, pak jsem za ním běhala pár let já - marně. Dětské lásky jsou krásné, nevinné a bolí stejně, jako ty v dospělosti. Ale nepředbíhejme.

Moje první noc s krásným klukem pod jednou peřinou - na to se nezapomíná. ,,Dobrou noc," pozdravili jsme sborem a vyšli po dřevěných schodech do patra. Pokoj vlevo, hned vedle schodiště byl malý, ale útulný. Po levé straně dvě postele naproti sobě - pro nás a jedna vpravo - pro Ivetu. Ovšem moje sestra se ještě houpala v tom úžasném křesle v síni a koukala na 30 případů majora Zemana (z čehož já mívala noční můry, hlavně z dílu Studna).

,,Kaji, přečteš nám pohádku?" Škemrala Gabka, ale uražená Péťa mě předběhla s odpovědí. ,,Jen je nech, milenceee! Oni se chtějí pusinkovat že?" ,,Žádné čtení, už je pozdě." Vešla do dveří teta Jana. ,,Nechám vám rožnuté světlo na schodech, ale pozor na šlupek." Koukala jsem na tetu a nechápala. ,,Pozor na co?" ,,No jo Kajenko, u vás se tohle neříká že? Ani žufánek, hadra, dupa. No oni ti to děcka zítra povědí." Teta zhasla světlo a odešla. 

Tma, ticho. Slyšela jsem jen svůj dech. Střešním oknem pronikal do pokoje nepatrný paprsek měsíčního světla, který mi však postačil k tomu, abych viděla obrys Davida. Ležel na zádech stejně jako já. Najednou jsem pod peřinou ucítila ............................................................pokračování najdete v mé knize:http://www.jine-knihy.cz/zrzave-detstvi-v-socialismu/