Nevěrnice

Milovat se v lese, na louce, v autě, v penzionku, to je nádhera. Ať už začínáte nový vztah, ať chcete okořenit vztah dlouholetý nebo když máte milence. Ten milenec ovšem nesmí být manžel vaší dlouholeté kamarádky, kterou denně navštěvujete. 

Ne, tohle naštěstí není můj příběh a doufám, že nikdy nebude. Z mé strany bych na to neměla žaludek, i když slovo nevěra jsem mívala ,,ve slovníku" dost často. A ze strany mých kamarádek a mého partnera? Měřím metr osmdesát, vážím skoro osmdesát kilo, a když mám černo před očima, jsem schopna rozsekat všechno, co mi přijde pod ruku. To jen na úvod, aby kamarádky věděly. 

,,Kájo, co mám dělat, já ho miluji, ale strašně mě to ničí." Svěřovala se mi bývalá kamarádka Alfonsa (jméno je smyšlené, přece ji neprásknu, i když už se nekamarádíme). ,,No holka to se ti nedivím, já bývala taky nevěrnice, taky jsem se zamilovávala a nevěděla jak z toho ven, ale nikdy do partnera mé kamarádky, to musíš utnout, okamžitě!" Jenže tohle ona slyšet nechtěla. Hledala u mne podporu. ,,Alfonso nezlob se, ale ať jsem jaká jsem, na tohle bych žaludek neměla. Odpoledne být s milencem a večer jít s jeho ženou na večeři? To je moc i na mne. A že jsem v tomto směru něco zažila."

Čas běžel, telefonovaly jsme si, rozebíraly jsme situaci a já se jí snažila rozmluvit tento nesmyslný vztah. Vztah, ze kterého nemůže být nic, jedině žaludeční vředy nebo kudla v zádech, až na to její kamarádka - jeho manželka přijde. 

Alfonsa měla se svým manželem již roky pouto spíše kamarádské, dalo by se říci  finanční (bez něj by neměla nic), a tak žili spolu, i když každý ve svém pokoji, občas nějaký výlet, společné stolování, jinak nic. Děti už byly z baráku a ona se začala cítit sama. Manžel věčně na gauči ve špinavejch  teplákách, kamarádky daleko. Sedět každý večer sama u televize s lahvinkou vína, to není nic moc. Táhlo jí na padesát, občas nějakej  milenec, ale nic srdcového. Než přišel ten osudový večer, ta večeře, kde se mělo víc jíst než pít. Protože jak všichni víme, alkohol rozvazuje nejen jazyk, ale i ,,šněrovačku." A tak stejně, jako to bývávalo na tancovačkách za Sokolovnou, i tady se ti dva ocitli venku ,,na cigárko." Nejdříve si povídali, koukali na hvězdy, pak ji opřel o zeď a políbil. Ovíněná  Alfonsa mu polibek opětovala. Nebyla tak silná, jako před dvaceti lety, když to ten chlípník zkusil poprvé. Tenkrát mu dala facku a utekla. Jenže tenkrát měla malé děti, manžela který pracoval, voněl a choval se jako manžel, ne jako pytel shnilejch brambor. 

Podlehla, protože potřebovala cítit objetí, lásku, chlapa. Jak dlouho už ji nikdo nelíbal s takovou vášní, jak dlouho jí nikdo nešeptal, že je krásná, že je do ní blázen, že by ji tak strašně chtěl. V tu chvilku na kamarádku nemyslela a oddala se jeho polibkům, jeho vůni, jeho silným pažím, které ji svíraly a nechtěly pustit. Druhý den nastaly výčitky a káva u kamarádky byla hořká, i když si do ní nasypala půl cukřenky. Co s tím?

Nechtěla v tom pokračovat, ale strašně toužila ucítit ještě jednou jeho rty na své šíji, jeho dlaně, které jí lehounce hladily, jeho mužné tělo, které ji tak pevně tisklo. ,,Jen jednou, jen jednou se s ním sejdu a ukončím to, co prakticky ještě nezačalo." Opakovala si Alfonsa, když jela metrem na tajnou schůzku. Jenže na té schůzce nezůstali u sladkých slovíček, u vášnivých polibků a u něžného hlazení. Několika hodinové milování ji naprosto vyvedlo z míry. Tohle v životě nezažila a netušila, že kdy ještě zažije. Nikdy by jí nenapadlo, že v padesáti letech se bude milovat s větší rozkoší, než kdy předtím. 

A tak se stalo, že se zamilovala. Nejedla, nespala, žárlila. Ano, začala žárlit na jeho manželku. Roky jezdili na společné rodinné výlety a ty výlety musely pokračovat, aby to nebylo podezřelé. On držel svou manželku kolem pasu, Alfonsa v jejich závěsu, vedle svého manžela, užírala se žárlivostí.

,,Kájo, já se zblázním. Nespím, nejím, kouřím, co mám dělat?" Vynadala jsem ji, proč alespoň nepřestane navštěvovat jeho manželku, jezdit na společné výlety, pořádat společné večeře. ,,Alfonso nezlob se, ale z toho se zblázníš, to je strašná situace, musíš to ukončit."

Po pár týdnech mi řekla, že to ukončila. Nevěřila jsem jí, ale doufala jsem. Nechtěla jsem za ní chodit do blázince nebo na hřbitov. 

Když jsme se zase po čase sešly na kávu, klepaly se jí ruce, měla ztrhaný obličej a o tři čísla menší velikost oblečení. ,,Prosím tě jak jsi dokázala takhle zhubnout? Znám tě dvacet let a vždycky jsi na tom s dietou i cvičením byla jako já." Vyprávěla mi, jak chodí do posilovny, jak jezdí na kole, jak jí zdravě. ,,No já ti řeknu Alfonso, jsem ráda, že jsi z toho šíleného vztahu venku. Tvůj manžel je sice pytel ,,shnilejch  brambor,"ale vždycky se o tebe i o děti uměl postarat, nikdy jsi nemusela pracovat, mohla jsi jezdit kam se ti chtělo, nic ti nezakazoval. Nechtěla jsem ti to tenkrát říkat na plnou hubu, ale spát s manželem tvé kamarádky a po cestě od něj se u ní zastavit na vínko, to je opravdu hnus." Alfonsa mlčela, kouřila a místo kávy  si objednala panáka. ,,Já to neskončila, já to nedokážu," vypadlo z ní mezi prvním a druhým panákem. 

Nevěděla jsem co říct. ,,Promiň, ale nebyla jsi s jeho manželkou na dovolený? Prosím tě máš ty vůbec ještě nějaké svědomí? Proč se tedy nerozvedete, když to trvá už tak dlouho?" Koukala do popelníku, neodpovídala. Ke kamarádce chodí dál, s jejím manželem se vídá několikrát týdně na dvě až tři hodinky sexu, poté jdou všichni společně třeba do kina, na bowling, na tancovačku. Nevím, koho je mi víc líto.

Alfonsa už mi nevolá, urazila se. Ale kamarádky jsou od toho, aby si říkaly pravdu. Snad na to jednou přijde , až se vyhrabe z toho bahna. Jen doufám, že to bude brzy - kvůli ní a kvůli její ,,kamarádce!"