V Německu bych žít nechtěla

,,Domove sladký domove." Řekla jsem si hned na letišti, po návratu z Kolína nad Rýnem. My si vůbec neuvědomujeme, v jak klidné a krásné zemi žijeme.

Možná je to v ostatních německých městech jiné - nevím, vlastně jsem nikdy v Německu pořádně nebyla, vždycky jsem přes něj jen projížděla do Itálie. Ale to co jsem viděla v Kolíně na Rýnem, to bych v Praze nechtěla!

Do Německa jsem letěla pracovně. Po třech letech kovidových zákazů a příkazů, konečně jsem se dočkala účasti na ISM (mezinárodní veletrh čokolády, sladkostí a cukrovinek). Po příletu do Dusseldorfu, upoutala mě hned na letišti kabinová lanovka, která jezdí mezi terminály, parkovištěm a vlakovým nádražím. Byla jsem z ní tak nadšená (to bych v Praze chtěla), že jsem požádala našeho pana ředitele (se kterým jsem na veletrh jela), jestli si to dáme lanovkou ještě jednou dokola, než nám pojede vlak do Kolína. A jelikož můj šéf není žádný suchar, souhlasil a smál se, že tohle po něm ještě nikdy nikdo nechtěl. 

Dalším překvapením byla pro mne gotická katedrála sv.Petra v Kolíně nad Rýnem. Hned vedle nádraží stojí tento skvost. Taková nádhera a z jedné strany má velice rušné vlakové nádraží, plné na zemi spících bezdomovců, nádražních stánků a kolejišť, z druhé strany nákupní zónu. Bylo mi jí tak nějak líto, té gigantické pětilodní krásky, která má i na svých venkovních zdech nalepené stánky se suvenýry - chudák! Když ji srovnám s katedrálou v Praze, v Miláně či ve Florencii, připadá mi taková nedoceněná. Všechny ostatní katedrály mají okolo sebe elegantní, čistou a klidnou zónu a tahle v Kolíně nad Rýnem stojí uprostřed ,,bordelu."

A jak je to venku, je to i uvnitř. V katedrále to vypadalo jak o pouti. Lidé si nahlas povídali, děti se smály, běhaly kolem rodičů. Tak tohle jsem v Itálii ani u nás nezažila. Jsem zvyklá z katedrál na ticho a rozjímání. A i když člověk není věřící, tak alespoň z respektu by měl tu pusu v kostelech zavřít a své děti zkrotit. 

Ač má Praha o 300 tisíc obyvatel víc, připadá mi klidnější a bezpečnější než Kolín nad Rýnem. U nás se třeba tramvají nebojím jet sama ani v noci, ale v Německu, tam bych se bála i přes den. 

Ano, dalším překvapením byla pro mne tramvaj a to jak v dobrém, tak ve zlém. Ta horší stránka MHD bylo její osazenstvo. Takhle, jet tou tramvají sama bez šéfa, tak asi vystoupím a počkám na jinou, protože jsem se bezpečně opravdu necítila. Cestou se tramvají totiž plížila různá individua. Nejdříve špinavá holka jen v ponožkách, která smrděla kouřem už na dálku a v německém jazyce požadovala drobné. Skoro každý jí těch padesát centů dal, já ne. Měla jsem jen pětieurovku a tu jsem jí opravdu dávat nechtěla. Když jsem jí česky řekla, že nerozumím, odpověděla mi, že moc dobře rozumím a ona taky, protože je z Ukrajiny a ať jí dám peníze. Nedala jsem. Možná kdyby nesmrděla kouřem, ale v Německu stojí cigarety 8 euro a pokud má na cigára, tak na tom zas tak špatně není. Stála přede mnou a propichovala mě pěknou chvilku pohledem, než se posunula dál do vozu. To bylo teda hodně nepříjemné, člověk neví, co takový jedinec udělá. Když pak procházela kolem mne, přimáčkla jsem se na šéfa, abych byla co nejdál od uličky. Při další jízdě zase páchnoucí Afričan v teplákové soupravě, kterému když člověk nedal drobné, sedl si na vedlejší sedadlo a čekal a smrděl vedle vás. Každý mu ty peníze raději dal. To aby člověk před každou jízdou tramvají vybral doma prasátko! Další den po tramvaji chodila holka tmavší pleti s harmonikou, vypadala trošku jak z Italka ze Sicilie nebo Indka (těch je tam všude spousta), ale jak říkal šéf:,,I když žebrala, tak aspoň něco uměla." Ani se nedivím, že Němci jezdí po městě na kole (i v dešti). Vlastně jsem za ty tři dny klasickou německou rodinku v tramvaji neviděla, ale na kolech jich bylo všude plno. Tramvají jezdí asi ta chudší vrstva obyvatel, i když - jedna jízdenka stojí 75 Kč. Každopádně Evropanů v Kolíně nad Rýnem tramvají moc nejezdilo. Občas jen já a šéf. Jelikož jsme měli hotel na okraji města (ty v centru jsou během ISM všechny rezervované rok dopředu), museli jsme každý den jet ráno přes půl hodiny tam, navečer zpátky a ještě jednou tam na večeři. To si pak v tu tramvaj opravdu ,,užijete." V noci už jsme raději jezdili do hotelu taxíkem.

Ovšem MHD měla i pozitivní překvápka. To si takhle sednete v centru Kolína do tramvaje a jedete několik stanic městem, pak okrajem města s paneláky, poté periferií města s rodinnými domky a najednou před vámi na silnici spadnou šraňky, začnou blikat výstražná rudá světla a tramvaj uhne do polí na vlakové koleje. Rázem je z tramvaje vlak, který jede mezi lesem a loukou do vedlejšího města a míjí jiné tramvaje, ale také osobní i nákladní vlaky. 

A to není všechno. Když jsme druhý den jeli tímto tramvajo-vlakem na výstaviště a přejeli most přes řeku Rýn, tramvaj zajela na další zastávce do podzemí a rázem z nás bylo metro. Takže smekám před tím, kdo vymyslel MHD v Kolíně nad Rýnem. Vlako-tramvajo-metrem jsem ještě v životě nejela.

A dokonce mají uprostřed vagónu i velký automat na jízdenky, takový jako najdete v Praze na zastávkách. My měli MHD v rámci vstupenky na výstavu zdarma, takže jsem ho ani nevyzkoušela.  

Dalším překvápkem byla pro mne německá gastronomie a její ceny. 

Dobře, že si v centru Kolína dáte ,,buřta" (vařeného) s hranolkama za dvěstěpade a nic moc řízek s bramborem za pětistovku, to by Čech ještě zkousnul, ale dvojka piva za stovku? To je dražší než v Itálii a to jsem si myslela, že jsou Němci pivaři. 

Jelikož žízeň byla po příjezdu veliká, vypili jsme tu úzkou skleničku (dvojku) piva na ex a požadovali k jídlu sklenici větší. Asi jsem nebyla jediná, kdo ty jejich košíčky na pivo neznal, protože pan číšník se smál a donesl nám každému dvojky dvě:,,Dejte si je na sebe a máte to jako jedno vaše pívo." Dodal a mrknul na nás. Pfff, to nezná naší krásně načepovanou dvanáctku s bílou pěnou, která zanechává na půllitru pěkné kroužky. Ta jejich žbrďola, to bylo horší než v Itálii. Pěnu to nemá, drahé to je a ještě světloučký jak heřmánkovej čaj. Jako já nejsem pivař, ale po pěti letech s Michaelem už jsem pár piv ochutnala. 

Takže radím pivařům, do Kolína nad Rýnem pařit nejezděte. Za 0,4 l piva zaplatíte 200 Kč, pěnu to nemá a chuť taky nic extra. Zajeďte si do Podkrkonoší, tam si dáte půllitr Krakonoše dvanáctky za pětadvacet korun (myslela jsem, že se spletli). To by pan číšník z Kolína nad Rýnem koukal, jak my se tady máme!

Ono vůbec to Německo bylo pro mne (jako pro poloviční Italku) na jídlo a pití dost utrpení. 

První večer byl raut v restauraci na břehu řeky Rýn. Místo krásné, lidé velice příjemní, víno vynikající, ale když mi na talíř nandali těstoviny s rajčatovou omáčkou, kuřecí prso a salát z rukoly s hořčičnou zálivkou, byla jsem dost překvapená. Jak řekla moje italská kamarádka, to je kombinace, že by nad tím Ital zaplakal. 

Druhý den nás pozvali na večeři naši němečtí dodavatelé. Vybrali krásnou italskou restauraci v centru města. Naštěstí ji vlastnila Italka z Neapole, takže jsem si celý večer mohla povídat italsky a antipasti (předkrmy) byly vynikající.

Jen ta tagliata (hovězí) za čtyřicet euro, kterou připravoval její německý manžel, ta rozhodně nebyla medium a navíc byla ze dvou různých kusů masa. A já se na ní taaak těšila. No nic, jsem prostě rozmazlená italskou kuchyní a to vám v Německu těžko udělají, stejně jako dobrou pizzu v Čechách.

Ale večer to byl parádní neboť i Christl (jedna z německých dodavatelek) mluvila trochu italsky. Navíc jsme si dali se šéfem výborné italské Primitivo, takže jsem se bavila, ač únava byla veliká. Tak veliká, že i já se těšila po jídle do postele. A to se mi v dobré společnosti s dobrým vínem v deset večer nestává.

Jenže ona ta návštěva veletrhu není žádný výlet, ale pořádný zápřah. Z domova do hotelu je to vlastně sedm hodin cesty. Pak rychlá sprcha a zase přes půl hodiny tramvajo-vlako-metrem do centra na Sweet night (zahajovací večírek s rautem pro obchodní partnery). Ráno rychlá snídaně, celý den brouzdání mezi stánky v několika pavilonech, konverzace - já italsky a šéf německy s našimi stávajícími i s možnými novými dodavateli, večer do hotelu - rychlá sprcha a zase do města na večeři. 

Ale musím uznat, že ač dost vysilující (což je vidět i na fotografiích, jak jsem zničená), zkušenost to byla k nezaplacení. Viděla jsem i ochutnala spousty čokolád, některé krásné a vynikající, jiné ošklivé a vynikající, ale i takové, které měly nádherný obal a čokoládu jsem musela za rohem vyplivnout do koše. Viděla jsem cukrovinky z celého světa (některé jsem se bála strčit do pusy), ochutnala čokolády naší konkurence i novinky od našich dodavatelů. Potkala se konečně s Lodovicou, naší italskou spolupracovnicí a se spoustou dalších zajímavých lidí - jak ze světa, tak z České republiky. A hlavně jsem zjistila, že v Německu bych fakt žít nechtěla. 

Třetí a poslední večer nás pozval na večeři další dodavatel, se kterým můj šéf spolupracuje už víc jak čtvrt století. Majitel téhle nejznámější německé továrny na marcipánové koule je opravdu velký sympaťák a navíc uměl dobře italsky. 

Hned jsme si u večeře začali tykat. V té italštině jde konverzace v tykání nějak líp a jednodušeji. Navíc Peter (příjmení psát nebudu, aby to nebyla reklama) objednal na stůl pár lahví dobrého italského červeného vína a to ta italština skáče na jazyk pak úplně sama. A i když jsem si dala k večeři krevety na grilu, to červené mi u nich vůbec nevadilo. Jídlo nám totiž donesli skoro po hodině, když už všem stoupl alkohol (nalačno) lehce do hlavy. Ke krevetám jsem si objednala ještě salát, stejně jako v Itálii a čekala k němu olivový olej, sůl a balsamico. Dostala jsem ale majonézu a na salát zase tu hořčičnou omáčku. Asi nějaká místí specialita. 

V den odletu už jsme naše tempo trošičku zvolnili, takže snídaně byla delší, pobyt na výstavišti kratší a cesta vlakem na letiště v polospánku. Oba jsme se těšili domů i do práce.

Na letišti mi ještě projeli kufr až do spodního prádla a mne také. Ta paní policistka měla asi raději ženy, protože mě osahala od hlavy až k patě fakt důkladně, pod tričkem i pod kalhotama a několikrát dokola. To se mi ještě nikde nikdy na letišti nestalo. Šéfa jen tak zběžně, stejně tak další dva pány za mnou. 

Nejspíš tím Německem budu zase jen projíždět - do mé milované Itálie, která je nejen mojí láskou jak v oblasti kulturní, přírodní a lidské, ale podle mne je i perlou evropské gastronomie.