Když se vám někam nechce, říká se, že to bude dobré. Nevěřte tomu!
,,Proč já se v zimě nechala překecat na ten hausbót," říkala jsem si minulé pondělí na pracovní cestě po jižních Čechách. A říkala jsem si to tak intenzivně, až mi v Třeboni zazvonil telefon a v něm mi moje sestra oznámila, že náš zamluvený hausbót někdo na Baťově kanálu rozbil a jiný pro nás nemají. To bylo radosti - u mne. Ale Michal se tak těšil, že nelenil a místo hausbótu pro nás sehnal kajutovou loď.
,,Ve čtvrtek vyrážíme," oznámil mi v úterý s velkým nadšením. Takže po třech dnech v jižních Čechách, vyrazila jsem rovnou na jižní Moravu.
Prodloužený víkend na lodi mi naháněl strach. Vůbec se mi nechtělo, protože loni jsem zkusila dva dny na plachetnici a při bouřce uprostřed Orlíku si slíbila, že už na to nikdy nevlezu. Jenže co by člověk neudělal pro svoji lásku a Michael se tak těšil. Navíc jsme jeli s mojí ségrou a se švagrem. Oba mají kapitánské zkoušky na moři a každoroční tréning na jachtě, takže jsem doufala, že vše proběhne hladce a v klidu.
Naše první moravská zastávka byla ve městě Bzenec.
,,Hele, támhle je cukrárna a květiny, tam by se jim určitě hodila naše čokoláda. Musím to říct kolegyni, co má Moravu." Rozhlížela jsem se po pěkném náměstí a hledala potenciální zákazníky, jako bych byla ještě na služební cestě.
,,Máš dovolenou a potřebuješ pláštěnku, tak nehledej cukrárnu, ale sport nebo drogerii," zchladila mé čokoládové nadšení ségra. Vešly jsme velkými starými dveřmi do malé drogerie, kde se nás hned ujal usměvavý šedesátník.
,,Čím posloužím dámy?" Zeptal se. Než jsem zaplatila dvě pláštěnky, odvyprávěla jsem mu o naší cestě lodí za dobrým vínem, protože k nám do Prahy prý vozí z Moravy to nejhorší, jelikož Češi se ve vínech nevyznají jako Moraváci.
Pán se mile usmál a řekl: ,,To dávno neplatí, i do Prahy se teď vozí dobré víno, oni se to totiž už naučili rozpoznávat." A poté polohlasně, jen tak do prostoru dodal:,,Sssssssvině." Jo, Bzenec byl fajn. Pěkné městečko, krásná (elegantní) restaurace s výborným a levným jídlem a nakonec jsme se ještě od srdce zasmáli.
To jeho procítěné a polohlasné - sssssssvině se stalo ,,maskotem" naší dovolené na Baťově kanálu.
Popoplujem
Po tříhodinovém školení a zkušební jízdě s majitelem lodi, ubytovali jsme se v kajutě a zjistili, že pro čtyři dospěláky je to opravdu malé. A tak si kapitán ustlal u kormidla. Kolem jedenácté jsme šli spát, neboť zvuk řeky a deště bubnujícího na kajutu, to je lepší než Hajaja. Jenže ouha - první blbci (z Čech) na Moravě parkovali kousek od nás. A i když je ve všech přístavech psaný noční klid od dvaadvaceti hodin, kluci se v jedenáct večer rozhodli (možná spíš ten alkohol rozhodl za ně), že si pustí techno a budou řvát na zádi jejich hausbótu, ať se to po té řece Moravě pěkně nese. A v půl sedmé ráno, na protějším břehu, začali dělníci opravovat bagrem koryto řeky. Tož první noc jsme se moc nevyspali.
Ráno byla premiéra vjezdu do komory - pro mne stres a nervy, i když já jediná jsem se nezapsala na seznam posádky. Sledovala jsem Michala a ségru se švagrem, jak opatrně, ale s jistotou vjíždějí na pravou stranu plavební komory. Pan majitel nás prosil, ať používáme pouze pravou stranu, protože předchozí posádka mu nejen rozbila držák na kola, ale také servala ochrannou gumu z celé levé strany.
Vpluli jsme jako druzí, byla jsem hned klidnější. Navíc tady se upouštělo. Ale v další komoře (napouštěcí), byli jsme jako první u vrat a já už cítila průser v kostech. Vzpomněla jsem si totiž na školení před vyplutím. Jez a napouštěcí komora, moje noční můra od předchozího týdne, kdy nám poslali školící videa. A když moje ségra začala křičet, že tu loď u zdi neudrží, ať tam švagr běží, věděla jsem, že školitel nepřeháněl. Pokud jste totiž v komoře jako první, musí předek lodi držet za lano chlap, napouštění komory s první lodí pěkně zamává.
Michael se připravuje
Plavba byla ,,zajímavá." V jedné komoře si paní zlomila ruku v zápěstí, protože chtěla udržet loď na přídi (u vrat), ale neudržela. Neměla chudák na koho zavolat (jako moje ségra). Její muž držel záď - pluli jen ve dvou. A aby nenarazili do vedlejší lodi, držela se za lano až do chvíle, kdy jí křuplo v ruce. Za komorou už jsme jen viděli, jak jí z lodi vynášejí. Asi omdlela bolestí.
,,Sem jezdí sanita furt," vyprávěl nám mladík obsluhující jednu z komor. ,,Zrovna včera, na čekacím molu, rozrazil si pán hlavu a museli pro něj přijet. To máte furt něco. A taky nám v komoře padají často lidi z lodí, když to začne houpat."
Ta představa mě trochu děsila. Plná komora lodí, jedna vedle druhé, voda stoupá, u vrat to bublá a vy do té špíny zahučíte. Komora a jez jsou nejhorší, ale ani před komorou to není úplně bezpečné.
I my jsme byli pak svědky úrazu na čekačce (molo před komorou). Paní z menší lodi se odstrkovala od mola rukou a podruhé už nedosáhla na zeď. Pád do vody (mezi zdí a lodí) naštěstí odnesla jen škrábanci na zádech, ale být to o pár centimetrů dál ... .
,,Petrov" zakřičela jsem, když jsme projížděli kolem přístavu, ve kterém jsme se rozhodli přespat a zajít do místních sklípků (Plže). Jenže naše loď jela dál, až do Sudoměřic k Výklopníku. Tohle místo je pro zakotvení a vyplutí ideální a mají tu dobré klobásky i kafe, kdyby se někdo vydal tímto směrem.
Navečer jsme zakotvili v největším přístavu Petrov. Sice se tu oproti jiným přístavům platí jak stání, tak sprcha i voda v umyvadlech na mytí nádobí, ale to místo, ta čistota a snídaně v kavárně na vodě, to stojí za to. O nádherném místě plném vinných sklípků nemluvě.
Petrov - Plže
Většina lidí pila burčák, ale jelikož ten já moc nemusím, začala jsem hned lahvinkou bílého vína. Jenže po dvou skleničkách, potřebovala jsem i dvoje Strážnické brambůrky (nic jiného tam k jídlu neměli).
,,Prosím vás, nějaké klobásky a sýry tady pan Kalábek nemá? Já to víno musím prokládat jídlem," ptala jsem se v dalším sklípku, kde jsme pokračovali v ochutnávce.
,,Nemá, ale můžu vám dát svojí svačinu," řekl sám pan Kalábek a donesl mi housku se šunkou. Jsou opravdu vstřícní, ti vinaři. S díky jsem odmítla a došla si pro talíř sýrů a klobásek k sousedům. Ovšem v ochutnávce a v nákupu vín jsme pokračovali u pana Kalábka, byl totiž fakt fajn.
Tam jsem se také díky vínu a našim čokoládám (o kterých všude mluvím), seznámila s několika holkama. Moravské sklípky jednoznačně lidi sbližují, je to tam krásné a hlavně po vínu ze sklípků druhý den nebolí hlava. Konečně jsem na té naší dovolené našla nějaká pozitiva!
Druhá noc na lodi byla ještě ,,veselejší" než ta první. Další skupinka blbců, tentokrát ze Slovenska, rozhodla se, že spát se nepůjde ani o půlnoci, ani ve dvě ráno, ale ani v pět. Nejdřív si udělali diskotéku na lodi, pak na molu a nakonec si nejspíš na svém hausbótu dali dupáka, protože jinak si tu jejich potopenou loď nedokázal ráno nikdo vysvětlit.
Slovenský mejdan
,,Tak tohle jsme tu ještě neměli, naštěstí je to všechno na kamerách, takže z toho se nevykroutí," řekl mi pán z půjčovny Petrov, s kterým jsem se dala do řeči. Zajímalo mě totiž, jak tu loď dostanou ven a jestli za to ti ožralí Slováci, co se kvůli nim nevyspal nikdo v přístavu a kteří se tomu ještě smáli, zaplatí. Jejich telefonát totiž slyšel každý - pohádku majiteli lodi v půl šesté ráno o tom, že je hajzl, protože jim pronajal blbý hausbót, který se z ničeho nic začal potápět. Chudák pronajímatel lodi, který se svými kamarády pak celé dopoledne tahal z vody to, co se dalo zachránit.
To se hned tak nevidí!
Cesta z Petrova do Strážnice byla taky veselá. Lodě si to šněrovaly přes kanál cik-cak, občas nějaká skončila čumákem na stromě a já se těšila, až zase zakotvíme. Pro mne byla ta plavba, až na malé chvilky (kdy jsme byli na kanálu sami a bez komor), jeden velkej stres. Seděla jsem raději na zádi a pozorovala ledňáčka, jak si lítá kolem říčky. Aspoň trochu relaxovat a nemyslet na to, co mi říkal můj kamarád z Moravy. ,,Na Baťově kanálu jezdí všichni pod vlivem, tam jsou furt nějaké kolize lodí, taky už jim to tam pojišťovny nechtějí pojišťovat. A co si rozbijete, to si zaplatíte."
Naše posádka pila až večer a decentně, ale potkávali jsme spoustu lodí, na kterých bylo hodně, hodně veselo. Nechápala jsem - vždyť pod vlivem toho všeho alkoholového mixu, který měli některé hausbóty venku na stolečku, nemůžou z té plavby vůbec nic mít.
,,Stačí, pokud je na lodi jeden střízlivej," vysvětlil nám kluk ze severní Moravy, když jsem se divila, že ráno před vyplutím všichni u stánku popíjejí. Ať jsem počítala jak jsem počítala, z jejich party nebyl střízlivej ani jeden.
,,Další do party, tentokrát ze severní Moravy - tenhle víkend tu mají blbci snad československý sraz."
Chvilková pohoda
Konečně Strážnice, která má opravdu co nabídnout. Kouzelný skanzen, kde jsou pohádkové chaloupky s doškovými střechami, velká i malá stavení a v nich krásně vybavené světničky, co vás přenesou v čase. Projdete se zde romantickou krajinou, kolem vinic a zahrádek s plaňkovými ploty. Nádhera!
Skanzen Strážnice
Hned vedle skanzenu, v pečlivě upraveném parku, nachází se krásný zámek Strážnice. Dovnitř už jsme ale nešli, protože na náměstí začínalo něco, co nás lákalo víc než tenhle klenot.
Zámek Strážnice
Strážnické vinobraní - nejvýznamnější slavnosti široko daleko. Jarmark, folklor, průvod v úžasných krojích a spousta vynikajícího vína na každém rohu. Cimbálovka vám k tomu popíjení pěkně hraje v každém dvoře a místní vinaři i svaz zahrádkářů nabízejí to nejlepší, co vypěstovali.
,,Ahoj čokoládo," zavolala na mne ve dvoře nějaká holka. Než jsem si uvědomila, že je to ta ze sklípku v Plžích, přidala se k ní druhá a třetí, co zrovna vyšly z budovy. ,,Jé čokoláda, ahoooj." Asi jsem ten večer v Petrově naši čokoládu hodně propagovala, jen si to moc nepamatuju.
To nejlepší nakonec!
Ano, sklepy Plže v Petrově a Strážnice, to bylo super, tam bych se vrátila hned. Moc fajn místní lidi, vynikající víno, nádherná atmosféra - kam se na to hrabou vinobraní u nás. Ovšem příště bych sem jela někam do penzionku a třeba kola sebou. Ale na loď? Už nikdy, ani z lásky ;)
