Hravé děti z jiné doby aneb Mé vzpomínky na socialismus

Já jsem tak ráda, že jsem se narodila v roce 1973 a ne v době smartphonů. Volnost, kamarádi, příroda, mičuda - to bylo dětství kluků i holek osmdesátých let. Tenkrát jsme si neměli co závidět, ale měli jsme si čeho vážit, všichni!

Se zalíbením se koukáme na fotografie dětí sedících v trávě pod jabloní a usmívajících se na červené jablko, ale ,,naše,, děti sedí na gauči a koukají celé dny do monitoru s nakousnutým jablkem.

Třetí díl mého vzpomínání na socialismus bude (po elegantních ženách a pracovitých mužích) o dětech. O dětech, které si uměly hrát se vším, co jim kdo dal. Od prázdné krabičky (kostičky) od zmrzliny, až po krásné hračky, které byly jen pod vánočním stromečkem nebo u narozeninového dortu. V průběhu roku se kupovala jen maličkost, čokoláda s vystřihovací panenkou, skákací pavouk, štěstíčka z poutí, míček na gumičce plnej pilin nebo časopis ABC, kde se dalo také spousta věcí vystříhat. Ale hračky, ty se kupovaly jako dárek.

Mončičák, céčka, panenky, auta, hry, knížky - to byly naše poklady, které nám vydržely celé dětství - něco až do dneška. Děti neměly v době socialismu pod vánočním stromečkem třicet dárků, ale třeba ,,jen" tři (hračky) a k tomu pár měkoušů. Hračky se nevyhazovaly, všichni si jich vážili a vydržely nám až do dospělosti. Třeba mrkací panenka miminko, která měla velikost novorozence. Tu spousta z nás předala v dospělosti dětem. Já měla Gábinu s modrýma očima až do dvaačtyřiceti let, než jsem jí darovala v Itálii dvojčátkům. Né že bych si s ní hrála, byla v krabici, ale vydržela, holka gumová. Byla i po těch pětatřiceti letech jako nová a oblečky měla ještě po mně. Plenkové zavazovací kalhotky s látkovou plenou, froté ponožtičky, bílá zavazovací košilka s límečkem, dupačky, svetřík co pletla máma a letní klobouček. Tenkrát nám na tyhle panenky všechny maminky nebo babičky pletly oblečky a dávaly nám to miminkovské, co zbylo (pokud rodiče neplánovali dalšího potomka). Ve školce byly panenky vlasaté, ale ani tam jich moc nebylo. Jak je vidět z mého výrazu na fotografii, holky si panenky rozebraly a já  ... žmoulala palec. Zrzavá, pihatá - v dětství jsem to neměla lehké, obzvlášť na základce, ale mnohem hůř byl na tom rezatej Jára (sedící vedle bubínku), protože on byl navíc ... řekněme jinej. Je to už pár let, co jsem slyšela, že zemřel. Chudák kluk - mládí jako outsider a středního věku se nedožil. Je mi to fakt líto.  

Ale nejen panenky nám zůstaly do dospělosti. Spousta z nás má doma céčka, plyšáka, kluci nějaké to autíčko a mnoho knížek z našeho dětství. Nevím jestli dnes, v tom nepřeberném množství hraček a knížek, bude pro někoho v dospělosti důležitá ,,Honzíkova cesta, čůrací panenka nebo zlatá skládací knížečka z hradu." Dnes se stále dokola nakupuje nové a skládky jsou čím dál plnější hraček, které se nehodí.

To nám se hodilo všechno. Stačila vystřihovací panenka, která měla šatičky z papíru (dokonce i kozačky se jí přidělaly). Nebo domeček pro panenky z krabice od bot - postel a stoleček jsem udělala z krabiček od sýrů a sirek, mamka mi dala kus látky na ubrus a závěsy, které jsem přilepila Herkulesem, táta z žárovičky a ploché baterky udělal luxusní lampičku a moje mini panenka (plaváček) měla bejvák. 

Jak nám stačilo málo. Když jsem dostala korunu, ať už od našich, od babičky nebo za sesbíraný papír odnesený do sběrných surovin, byla jsem šťastná jako blecha - takové prachy mít v ruce. Nevěděla jsem, jestli si koupit nafukovací balónek, sešit bez linek na kreslení, Pedro, Eskymo nebo jít od čtyř do kina. Jednu takovou korunu teď Michal našel a mně se zdá, že to ani není pravda, co všechno tahle mince pro nás znamenala. 

Tehdy naši brali výplatu kolem tisíce korun a my děti byly za korunu strašně vděčný. Dejte dneska dítěti třicet korun, ať si jde něco koupit ... .

A co takové pexeso, to stálo asi korunu padesát, vystříhalo se a vyhrála si s ním celá rodina. Já měla nejraději to večerníčkové a později ZOO. Oproti dnešním hračkám to byla blbost, maličkost, ale milovala jsem ji stejně, jako milují dnešní děti své telefony a počítače.

Nebe, peklo, ráj se zase hrávalo ve škole o přestávkách, když jsme zrovna nekroužili s učitelským dozorem po chodbě. I ve škole si děti uměly vyhrát - vlaštovky se vzkazy létaly nejen po třídě, ale i z okna, flusačky z verzatilek se občas ocitly v rukách soudružky učitelky, zakázaná čára o céčka (později o desetníky) bavila snad všechny a přebíračka, ta byla (hlavně u holek) na každodenním pořádku.

Šmelilo se se vším možným, od céček přes kartičky indiánů, pohledy, známky, plakáty herců a zpěváků. Holky měnily oblečky na panenky, kluci autíčka nebo plechovky. Ano, nápojové plechovky, protože to byl v určitou dobu dětský sběratelský hit.

Vitacit, Sevak, Dalila, Oskarky za dvě kačky, mrkací pohledy, Ohníček, tepláky na gumu a hnědé punčocháče, umělohmotné au ,,dřeváky," domácí promítačka na diáky a spousta dalších věcí spojuje nás ,,Husákovy děti,"  Ale to nejdůležitější co nás spojuje, to jsou vzpomínky na skoro stejné, avšak úžasné a bezstarostné dětství plné her, kamarádů a dobrodružství bez rodičů. Ano, měli jsme všichni všechno stejné, ale vůbec nám to nevadilo - naopak, neměli jsme si co závidět.

Nevěřila bych, kolik lidí v mém věku s láskou a radostí vzpomíná na léta našeho dětství. Tisíce laiků a stovky komentářů nacházím dennodenně pod fotografiemi z osmdesátých let, v jedné skupině na  Facebooku. Stačí vložit fotku starých talířů s veverkou nebo opičku na gumičce se sádrovou hlavou a lidé se začnou dojímat, vzpomínat a skoro všichni píšou, že to měli taky - u každého obrázku. Jsem šťastná, že jsme měli všechno stejné, protože jsme teď zase spolu, máme stejné vzpomínky, sdílíme fotografie našeho dětství co potěší a píšeme o tom, co jsme prožili, protože hodně podobné prožívalo celé Československo.

Ale nejen moje generace vzpomíná ráda na dětství. Když se zeptám mé osmdesátileté sousedky Věrky, jaké měla dětství, začne vyprávět tak krásné historky, že bych jí poslouchala hodiny. Třeba jak hrála tady před barákem, před sedmdesáti lety, s dětma kafíčko. To se dvě kuličky hodí do jamky a jedna musí vyskočit. Prý měla i skleněnky, ale těma neházela, jen hliněnkama. Nebo si kreslila na obrubník kamínkem vodu, les, potom se našlo obroušené sklíčko a tím se přes to všechno cvrnkalo. Také hrála školku s míčem o protější barák a na schovku v celém domě - od sklepů až po prádelnu na půdě. 

S taťkou mojí kolegyně Péti jsem zase vzpomínala na koupaliště v Klukovicích. To jsou náhody, sejdeme se u nás v kanceláři v Řepích, on z Jinonic, já z Hlubočep a oba jsme chodívali s mým tátou na stejné koupaliště - do Klukovic. Jirka jako náctiletej (viz foto) s kamarády a já jako prcek s rodiči. 

Povšimněte si děvčat na fotografii, jak můžou na Jirkovi Hejtmánkovi oči nechat. Vůbec se mi nezdá, že by ta fotka mohla být šedesát let stará. A z rodinného alba od Hejtmánků jsem dostala ještě jednu fotografii. Stejné místo, stejné roční období, jen ještě o třicet let dříve a na fotografii, v první řadě, Petry babička Věrka Křížková. V té době chodil ke koupališti i Jaroslav Foglar se svými skauty. Kdo z nás nečetl rychlé šípy? Jen jsem v dětství vůbec netušila, že pan Foglar chodil od svých dvanácti let po ,,našem údolí." 

Co se člověk na stará kolena díky internetu doví a co všechno může díky těmhle vymoženostem sdělit světu. Je to paráda a jsem za to vděčná. Jsem za to tak moc vděčná, jako jsem byla v dětství za žlutou šlapací vosu nebo v dospívání za Bravíčko. 

Naštěstí internet přišel až v době mé dospělosti, takže jsem si mohla užít dětství a dospívá venku v přírodě. Když vidím desetileté děti, dělající si každodenně selfíčka na instáč, náctileté kluky co prosí jen o to, aby měli na lepší iPhone a čtyřleté prcky s mobilem u večeře, aby byl klid, tak jsem fakt ráda, že jsem se narodila v době, kdy tohle nebylo, protože bych u toho seděla taky ;)

PS: Tenhle blog bych chtěla věnovat mojí mamce Jiřince Šimonovské, rozené Duškové, protože jsem díky ní měla úžasné dětství a je to dnes přesně deset let, co nám na Den matek odešla navždy.