Osmdesátá léta v mém srdci (fotoblog)

Také se vám vybaví všechno do detailů, když se podíváte na staré fotografie z vašeho dětství? Já si okamžitě vzpomenu na materiál a barvy, i když koukám na černobílý snímek starý čtyřicet let.

Třeba fotka z předávání vysvědčení na naší ZŠ Pod Žvahovem. Dřevěné lavice, kovová okna, zelená tabule a soudruh Husák, na kterého jsme museli čumět celé dětství. To na Václava Havla by se mi rozhodně koukalo líp a neměla bych noční můry. Ještě dnes tu podobiznu Gustáva vidím. Jakpak by ne, když jsem na něj koukala deset let, skoro každý den (nejen ve škole). On visel snad úplně všude (kromě našich obýváků). U fotografie starého kola si zase přesně uvědomuju slasti a strasti mého Pionýra. Zvonek se zasekával, kožené sedlo nesmělo zmoknout, a když mi spadl řetěz a žádný z kluků nebyl zrovna kolem, to jsem si pak připadala jako automechanik začátečník - celá zadělaná od šmíru, od vlasů až po cvičky. A ten řev doma, že to nepůjde vyprat, že jsem horší než kluk. No vždyť chtěli Karla, tak co. Ale ta nádhera, jezdit bez držení po celém Prokopském údolí, ruce z řidítek, nohy ze šlapek - ničeho jsem se na kole nebála. Dneska, když jedu z kopce (ještě hůř lesem), brzdím jak připosránek a držím se kola snad i zubama. Těma zubama, podle kterých mě poznáte na každé fotografii - krom jedné, kde mi zrovna ty první jedničky vypadly. Je zvláštní, že jako dítě jsem se furt válela někde v trávě (za barákem, u tety v Pileticích na zahradě, na táborech), ale klíšťata jsme neřešili jako dnes. Váleli jsme sudy, leželi hodiny ve vysoké trávě, seděli na zemi kde se dalo, ale že bych se někdy prohlížela? To byla taková krása, válet se v trávě, pozorovat bílé mráčky na blankytně modrém nebi, nasávat vůní pokosené trávy, pozorovat cvrčky a kobylky, jak skáčou jeden přes druhého, i přes nás.  Jenže pak se začalo psát o borelióze a dalších nemocech ... . 

Než se ale o nějakých takových nemocech začalo mluvit, užívala jsem si bezstarostné dětství - stejně jako všichni kamarádi okolo mne (o tom v příštím blogu). 
Mnoho z mého mládí a dětství jsem si naštěstí uschovala v tomto kufru. V kufru, se kterým moje maminka přijela v šedesátých letech z Opavy do té naší stověžaté. Dnes by se nám do takového kufru nevešlo ani pár věcí na víkend. Lidé bývali skromní a i přesto mnohdy šťastnější, než někteří bohatí dnešní doby. Ke štěstí jim stačila rodina a kamarádi. A nám dětem, nám tehdy stačilo k radosti i pár barevných obrázků. Jó pohledy - kolik z nás je sbíralo?  Byla jsem strašně šťastná za ty dětské, co mi rodiče posílali na tábory a na školy v přírodě, ale i za pohledy od sousedů, které jim někdo poslal. Města, květiny, velikonoční a vánoční pohlednice, mrkací panenky, měnící se obrázky pod vroubkovaným umělohmotným povrchem ... to byla nádhera. Naštěstí jsem je ani později nevyhodila, takže si občas ráda přečtu co mi mamka psala na tábory a na školy v přírodě. Mám kufr plný vzpomínek a čím jsem starší, tím častěji do něj nahlížím. 

Maková panenka, Rákosníček, JůHeláci, koně, kočky, štěňátka, velikonoční vajíčka, zajíčci a kůzlátka, vánoční ozdoby i nazdobené stoly ... kdo z dětí osmdesátých let neměl tyhle obrázky rád. Jakou radost jsem měla, když někomu z rodiny přišly pohledy k svátku nebo k narozeninám. Chvilku byla pohlednice vystavená v kuchyni a potom šup do mé sbírky. Můj kamarád (soused Mirek) sbíral známky, takže jsme ty hezčí nad párou z pohlednic odlepovali, sušili, rovnali, až mě to začalo tak bavit, že jsem poprosila rodiče o album. Ale dlouho jsem u známek nevydržela - neměly tak krásné obrázky jako pohlednice. 

 Podle mne je veliká škoda, že se od psaní pohledů upustilo. Vím, teď pošlete všechno přes internet, ale držet v ruce dopis nebo čumkartu, to je jako dostat dárek. Já mám takových dárků od maminky plnou krabičku a vždycky, když si nějaký čtu, tak jí vidím - jakoby se mi těma písmenkama vrátila. Dnes už mívám ve schránce jen reklamní letáky, ale občas ji ještě otvírám s nadějí, že tam nějaký pohled bude. Jednou byl - z Benátek, i s nádhernou karnevalovou maskou. To bylo překvapení! No řekněte, komu by se nelíbilo otevřít poštovní schránku a najít v ní pěknou pohlednici nebo milé psaní.

Jako malá jsem si svoji sbírku pohlednic brala večer pod peřinu a prohlížela si ji za svitu baterky. Někdy jsem vyměnila pohledy za knížky, ale i ty jsem si spíš prohlížela, než abych četla. Pohádky, které daroval v Opavě mamce a tetě Janě strejda Olda, Čarovné prstýnky, které jsem dostala v mateřské školce, nejoblíbenější Neználek a Děti z Bullerbynu, Honzíkova cesta nebo moje nejstarší kniha Bělouš. Možná, kdybych četla tolik jako moje sestra, mohla jsem i já být dnes paní řídící. Ale když já už se čtyřicet let místo čtení kochám ... . Kochám se pohledem na to všechno krásné kolem - od obrázků, přes lidi, města, přírodu, oblohu. Kochám se pohledem od rána do večera a v mé hlavě se k tomu všemu píší příběhy. 

A díky tomu, že sice nečtu, ale píšu, dostal si mi po třiceti letech do ruky zase megahit osmdesátých let - céčka. Dlouho jsem neměla z ničeho takovou radost, jako když mi čtenářky mé knihy a mých vzpomínkových blogů donesly tenhle dar. V Itálii jsem si přečetla, že na letišti Václava Havla je nějaký automat na céčka - Céčkomat. Těšila jsem se do Prahy, ale automat jsem tehdy nenašla. O to víc mě potěšilo, když jsem dostala tenhle skvost, který je na fotce. Jako malá jsem měla z počátku hlavně céčka obyč - šedá, bílá, žlutá. Když jsem náhodou získala céčko průhledné, perleťové nebo úplný top - fosforeskující, prohlížela jsem si ho jako poklad a nosila ho stále u sebe. Už jsem úplně zapomněla na ten zvuk, když si spouštíte céčka z jedné ruky do druhé. Kolik hodin jsme trávili rozpojováním a měněním barev, výměnama s kamarády, hraním čáry. Céčka byla pro nás důležitá a cenná, jako smartphone pro dnešní děti. Ale i Mončičák měl své roky slávy. On mi s opičkou Terezkou zůstal. Vlastně i panenky jsem měla z dětství, ale ty jsem nechala dvojčátkům v Itálii, když jsem si uvědomila, že vlastní děti už mít nebudu. Alespoň mají vzpomínku na zia (teta) Carla. 

Co bych ale nikdy nikomu nedala, jsou vzpomínky na mámu s tátou. Občas si vezmu do ruky opičku, těžítko nebo pneumatiku Baťa a rozjede se mi hlavou film. Přesně vidím, jak jsem to nenápadně, ale rychle vracela do obývací stěny, když se máma nebo táta vrátili domů dřív. Měla jsem dost hraček v dětském pokojíčku, ale to zakázané mě vždycky lákalo. Jako třeba velká tlustá kniha Domácí lékař, ve které bylo dost šílených obrázků, proto jsem ji měla zakázanou. Někdy si sundám košík s šitím, kde jsou zlaté i stříbrné nitě, šitíčko z NDR nebo z Maďarska (jinam jsme nemohli), placatá křída a metr, který moje maminka (na rozdíl ode mne) používala hodně často. Vidím ji jak stříhá, měří, páře, šije na staré Singrovce, plete svetr u Majora Zemana a furt nám něco poměřuje (na zádech). 
U krabice her vzpomínám na tátu - co my jsme se nahráli s tímhle koženým pohárem a mini kostičkama. Pravidla už si dnes nepamatuju, ale vím, že mě to hrozně bavilo. Asi proto, že se u toho nemuselo přemýšlet jako u karetních her nebo u pexesa - tohle bylo hlavně o štěstí.

A štěstí, to já jsem jako dítě měla. Kolikrát já spadla ze stromu, když jsem lezla na třešně nebo ze zídky, když jsem se plazila pro lískáče a vždycky to odneslo jen něco naraženého. ,,Karličko, ty jsi celej náš Pavlík, ten taky pořád někde leze a má šrámů plné nohy. Vždyť ty jsi slečna, bylo by lepší, kdybys vozila panenky," říkávala mi babička mého kamaráda. Jenže já byla Karel - kočárek mě bavil jen chvilku, furt jsem někde lítala, něco rozbíjela, pití jsem dostávala raději do umělohmotných hrníčků (které jsem teď náhodně, i s duritkou na kávu koupila v domácích potřebách) a nohy i ruce jsem měla plné škrábanců a modřin. Nejen Pavlova, ale i moje babička mi často říkávala, že bych se měla chovat jako holka, nelézt po skalách, nekrást v zahrádkách ovoce a hlavně nechodit po kolejích, jako Páni kluci. Jenže ... . Dnes vzpomínám na babičku Boženku u kávy, kterou si dělám do jejích barevných hrníčků a piju z vroubkovaných skleniček, které mívala spolu se šálky ve skleněném sekretáři. 

Miluju vůni kávy. Obzvlášť, když ji čerstvě namelu v mlýnku po tátovi a vychutnávám si ji z retro hrníčků, kterých mám doma už plnou kuchyňskou linku. Některé šálky mám z dětství, pár jsem jich koupila, dva čmajzla. Jiné jsou od kamarádů, několik od Jany, čtenářky mých retro blogů. Každý hrnek má svůj příběh, za každým je osoba, na kterou si vzpomenu, když z něj piju. Miluju moje ,,retro" věci. Tác od souseda z chalupy (do kterého se na základní škole dělal odlitek ze sádry), skleničky na karamelový pohár (ten mi mamka kupovala v posledním patře obchodního domu Máj), vintage pohárek na šnaps od osmdesátileté sousedky (ze kterého pila ještě její maminka) nebo duritky (ze kterých pívával turka s rumem můj táta).

Ani se dnes nedivím, že si táta občas toho rumajzlíka musel dát, když si vzpomenu, jak jsem pěkně natrénovala jeho podpis do staré žákajdy a v nové si podepsala několik poznámek i kulí. Docela mě překvapuje, že to výzo nebylo na SOU horší. Byla jsem takovej holkokluk. Psala jsem si básničky, citáty do diářů (všechno to mám v kufru schované), lepila v pokojíčku na zeď plakáty, ze kterých se na mne smál Jason Donovan (i spousta jiných fešáků z Bravíčka), ale na druhé straně jsem lezla s klukama po střechách (když se kradly třešně), zmlátila starší spolužačku a chodila občas za školu. No, neměli to se mnou naši lehké, naštěstí moje starší sestra Iveta jim dělala celý život jen radost.

Já byla nakonec ten Karel, kterého si táta tolik přál. Měla jsem nádherné dětství a osmdesátá léta zůstanou v mém srdci jako krásné období, kdy jsem měla dětskou svobodu, ale musela jsem mít respekt a úctu k dospělákům (pokud ne, vařečka, pásek nebo pár facek přistálo na mé zadnici). Období, kdy se rodina hodně navštěvovala a slovo sestřenice nebylo jen vzdálený pojem, kdy se psalo mezi příbuznými spousta úžasných pohlednic i několikastránkových dopisů. Jezdili jsme na zabijačky, na svatby, na prázdniny k tetám. Chodilo se často k sousedům i ke známým, kamarádům rodičů se říkávalo teta a strejda. 

Ráda vzpomínám, nejen díky mým fotografiím, i když ty mě přenesou přesně na to místo, přesně do té doby a já vidím film, který se točí okolo té jedné fotky. Ale do vzpomínek mě dostanou a potěší i ,,retro" fotografie jiných lidí, kterých je na Facebooku čím dál víc. 

Dnes jsem chtěla já potěšit vás, mé čtenáře ,,retro blogů." Potěšit a možná probudit vaše vzpomínky díky mým fotografiím. Vozím tyhle poklady všude - z Hlubočep do Vršovic, pak do Itálie (Massa Martana), do Assisi a zpět do Vršovic. Opatruju je víc než šperkovnici, protože tohle nemá pro mne cenu zlata, ale mnohem, mnohem víc!

Dnes už vím, že to nejcennější nejsou naše šperky a drahé věci, které máme, ale to, co nám zůstalo po těch, kteří už mezi námi nejsou, a které jsme tolik milovali.