Jak za starých časů

Když jsem před pěti lety začala psát v Itálii z nostalgie vzpomínkové blogy o dětství z osmdesátých let, ani ve snu by mě nenapadlo, že za nějakej rok si takové dětství tak trochu zopáknu.

Píše se rok 2020, je konec března a venku svítí sluníčko z blankytně modré oblohy. Já sedím v kuchyni, ve svém jedna plus jedna, vedle mne dvě andulky ožírají noviny a v obýváku pochrupkává u televize můj přítel. Ven nemůžeme, je vyhlášena karanténa. 

Už dva týdny nechodím do práce, takže každé ráno, když otevřu oči a opláchnu si obličej ledovou vodou, otevírám současně i počítač. Mám teď home office a díky za něj, ale pro obchodního zástupce s prořízlou pusou ve znamení Střelce je taková karanténa fakt trest. To třeba moje kamarádka účetní, ta si libuje. Nemusí se ráno oblékat, česat a malovat, nejezdí půl hodiny do kanceláře, jen si natáhne župan nebo tepláky a ještě si u té své práce uvaří i vypere. Já bych se nejraději rozjela do terénu mezi lidi a klidně bych si vzala na sebe i to, co jsme nosívali na základních školách v dobách socialismu při cvičení CO (cvičení, jehož téma bylo zamoření rozsáhlého území radioaktivním spadem). Ale stejně bych v tom terénu zjistila, že čokolády v tuto dobu nejsou to nejnutnější, i když by určitě kvalitní čokoška mnohým pomohla k lepší náladě (nejlíp ta s pravou brandy).A tak teď dennodenně sedím u kuchyňského stolu a učím se psychologii prodeje, plánuju nové trasy za zákazníky napříč republikou a doufám, že tahle karanténa brzy pomine. No není to pech, když konečně po x letech najdete práci, která vás strašně baví a naplňuje, jenže po pár měsících, kdy vaše klientela, obraty i výplata letí úžasně nahoru, přijde něco neviditelného, co vás zažene do klece stejně rychle, jako já každý večer zaháním andulky.

Vím, je to pro naše dobro a spousta lidí je na tom mnohem, mnohem a mnohem hůř, takže si nestěžuju a poslušně sedím v té klícce už čtrnáct dní.  

Je to podobné jako s těma andulkama. Celé roky mají dennodenně otevřenou klec (nemohla bych mít zvíře, které nemá volnost), ale když chci otevřít okno, zaženu je, aby mi neuletěly a neumřely. Teď jsme my zahnáni ze stejného důvodu a naštěstí si to většina z nás uvědomuje. Když se podívám na mé kamarády a známé v Itálii, tak to jsme na tom s tou karanténou ještě dobře. Můžeme si dojít na nákup kdy se nám zachce, můžeme si zajet do lesa, kde nikoho nepotkáme, abychom se nadýchli čerstvého vzduchu a života z přírody. Z té přírody, která teď díky naší karanténě tak spokojeně odpočívá a regeneruje se. Už to holka potřebovala!

I tak si připadám, jako bych byla zase malé dítě a měla domácí vězení. Jako bych se vrátila do starých časů - do časů let osmdesátých. Hranice máme zavřené, dovolená bude letos v naší krásné vlasti. Snad se zatím po dobu té karantény řeky a rybníky trochu vyčistí, stejně jako moře v Kalábrii, kde lidé z oken apartmánů na pobřeží pozorují delfíny, kteří si ve skupinkách hrají kousek od pláže. Možná i hoteliéři přizpůsobí ceny našincům, když k nám turisti nepřijedou. A kdyby ne, krásných kempů a chatiček máme u nás v Čechách dost. Alespoň si i v létě na dovče zavzpomínáme na staré dobré časy našeho mládí. Já už si tři roky užívám lesů, hub, táboráků, kytar i českých rybníků a stále mě to láká víc než týden na pláži u moře. 

Vršovický byt mi teď taky připomíná dobu, kdy ještě žili naši. Ráno sedím u stolu v kuchyni a učím se. Michael má také home office, takže jsme si rozdělili ,,kanceláře" - on obývák, já kuchyň. Nikam nejezdím, jen jednou týdně na nákup se soupisem věcí a jídelníčkem v hlavě. Začala jsem zase péct chleba, koláče a vařit jídla, co vařívala moje mamka. Koukáme na filmy z osmdesátých let, hrajeme doma večer na kytaru, nejspíš dojde i na kostky nebo karty. Jíme společně třikrát denně a v neděli se ten můj chlap natáhne na gauč s lahváčem, stejně jako to dělával náš táta. Mám z toho radost, protože u nás zatím (podotýkám zatím) vládne ta pravá rodinná pohoda. Na Facebooku vyskakují staré černobílé fotografie mých známých a přátel. Většina z nich sedí doma stejně jako my, takže z dlouhé chvíle a možná tak trochu i z nostalgie, publikuje jednu fotografii za druhou. Najednou je Facebook plný rozesmátých dětí, ať už u vánočních stromečků, u necek na zahrádkách nebo s rodiči na výletech a každý kdo někoho ztratil u těch fotografií vzpomíná a dojímá se.

Je to tu teď opravdu jak za starých časů ... jako bych se vrátila do dětství ... jen naši mi tu schází! A protože vím, jaké to je ztratit milující rodiče, chtěla bych vás poprosit - buďte doma!!!

Buďte doma, ať se toho neviditelného nepřítele brzo zbavíme, ať lidé zase můžou chodit do práce a naši podnikatelé pokračovat v tom, co dlouhá léta a horko-těžko budovali. Ale hlavně proto, ať vaši rodiče, prarodiče a nemocní lidé přežijí v co nejlepším stavu tenhle nikým nečekaný a těžký čas.

Buďte doma, ale nakupujte jim a dennodenně volejte. Když je karanténa těžká pro vás, ať už jste ve dvou nebo celá rodina, uvědomte si, jak musí být těžká pro ně. Oni vědí, že jsou riziková skupina, že by neměli chodit ani na nákup a teď víc než kdy jindy se bojí toho, aby nemuseli s čímkoli do nemocnice nebo na vyšetření. Když budou v pohodě psychicky, tak jim bude lépe i po fyzické stránce. Mluvím ze zkušeností, protože jsem několikrát zažila na vlastní kůži to, jak psychika doléhá na fyzické zdraví všech věkových skupin. Plánujte s nimi léto, ať se mají na co těšit, přiveďte je nějakou vtipnou historkou na jiné myšlenky, dělejte s nimi videohovory. Myslím si, že po tom všem, co pro vás v životě udělali, je to z vaší strany to nejmenší co můžete (musíte) dělat.

Děkuju za ně i za sebe, protože tentokrát jsme v tom všichni spolu!