Nejsem žádná špindíra (můj přítel dokonce říká, že to s tím úklidem přeháním), ale s prvním jarním sluníčkem si jako špindíra připadám.
Když vysvitne první jarní sluníčko, člověk by si neměl brát dioptrické brýle. Já si je vzala. A tak, ač jsem uklízela v sobotu, uklízela jsem i v neděli. Všude najednou vyleze prach a nedodělávky. Pustila jsem se tedy do utírání prachu z horní části linky, z lustru, prostě do takových těch míst, které se neuklízí každý týden. K oknům, k těm jsem se raději otočila zády, vždyť má zítra zase pršet. Osprchovala jsem kytky, otřela prach na dveřích (ono se to nezdá, ale člověk by mohl furt na něčem utírat prach), a když jsem otírala fotografie, které mám pověšené v kuchyni, zase jsem se dojala. Kdyby tu tak mohla být, ta moje kamarádka, nejmilovanější osoba kterou jsem kdy měla, to moje celé já - moje máma. Čím jsem starší, tím víc mi schází a všechno mě nějak víc dojímá. To by mě zajímalo, jestli to mám jen já (protože nemám děti a jsem často sama) nebo jestli to mají i jiné ženy středního věku. V kuchyni mám spoustu fotografií. Od černobílých z dětství, až po ty z loňska, když jsem se vrátila z Itálie do Čech. Mám na nich lidi, které mám ráda. Ségru s rodinou, přítele, dvojčátka z Itálie, tetu Mačurovou s rodinou, kamarády od ségry z chaty a hlavně mámu s tátou. Koukám na ty fotografie jen zběžně, ale občas si s nima v duchu povídám. Třeba, když mě naštve přítel. To pak řeknu té fotce (v duchu, ale pěkně od plic), co si myslím. Docela to pomáhá. Lepší, než se dohadovat po telefonu nebo po sms. Já stejně vždycky brzo vychladnu (naštěstí na to špatné rychle zapomínám). Ale jsem Střelec, co na srdci to na jazyku, ze všeho se potřebuju vypovídat (a později to stejně řeknu i jemu, ale už v klidu, bez emocí). Když je mi smutno a cítím se sama, koukám na fotky rodičů a v duchu si povídám s mámou. Občas si připadám, že jsem zralá na Chocholouška. Ale prý to dělá víc lidí, tak se tím uklidňuju a Chocholouškovi zatím nevolám. A jak tak utírám ty staré fotky, zadívám se na jednu, na které je mamka u stolu v kuchyni (něco tam slaví s Danou Mačurovou a s Částkovejma), a já jsem tam najednou taky - v té naší oranžové kuchyni v Hlubočepích. Kdyby to tak šlo, přenést se nejen v myšlenkách. Ale jsem ráda, že se tam dokážu přenést alespoň ve vzpomínkách, a že mi k tomu stačí pohled na jednu jedinou věc.
A tak jsem si řekla, že úklidu bylo tenhle víkend dost, a že budu raději vzpomínat a psát. Dělá to dobře mojí duši a podle komentářů (u mých vzpomínkových blogů) i té vaší.
,,Kájo, pojď oloupat brambory," zavolala na mne do pokojíčku mamka, která každou neděli vstávala jako první, aby stihla upéct bábovku, bublaninu nebo jiný koláč na nedělní odpoledne a poté šoupnout do trouby ještě kuře, které bývalo v neděli nejčastěji. Milovala jsem tu její nádivku. Občas skočila do parku za barák pro kopřivy nebo na zahrádku pro nějaké bylinky. Tenkrát se nám zdálo všechno z venku čisté a zdravé. Jako dítě (i jako dospívající) jsem žvýkala šťovík pod hradem Okoř, kde měla ,,teta" Jiroušová chatu, jedla jsem ovoce rovnou ze stromů v opuštěných zahrádkách Hlubočep, vycucávala jsem šťávu z hluchavek v Prokopském údolí, cpala se trnkama na Dívčích hradech a v parku za barákem jsem s dětma z dvojky (Hlubočepská 2) sežrala co se dalo. Od planých jablíček, přes ptáčnice, až po ochutnávání různých listů (třeba lesních jahod nebo ořechů). Dnes si všechno pečlivě otírám, nasbírané věci několikrát propírám a v parku za barákem už bych s žádným dítětem hluchavku určitě necucala. Je to asi tím věkem, protože počůrané od psů a od jiných zvířat to bylo i tenkrát, ale v té době se to tolik neřešilo, tehdy nám rodiče nedávali vlhčené ubrousky nebo cestovní dezinfekci na ruce. A přitom jsou dnešní děti mnohem víc nemocný a mají alergie na všechno možné. Čím to asi bude.
Když mamka pověsila na dvoře prádlo a přinesla zelené natě do nádivky, už nám celý byt voněl vanilkou. ,,Hlavně, jestli jsou ty třešně vypeckované," strachovala jsem se a čuměla do trouby jako husa do flašky. Nesnášela jsem nevypeckované třešně v bublanině, úplně mi to kazilo chuť, furt flusat ty pecky na talířek. ,,To víš že jsou, ale mohla jsi to udělat včera večer ty nebo Iveta." Řekla mamka a cpala nádivku do kuřete. ,,Včera dávali My všichni školou povinní. U toho nemůžu nic dělat, to bych si to neužila." Milovala jsem ten seriál. Možná proto, že tam byl taky malej zrzek jako jsem byla já (moc zrzků tenkrát k vidění nebylo) a líbila se mi ta namyšlená holka, kamarádka hubaté Barči. Sledovala jsem tenkrát, jak se obléká, jak se češe a přála jsem si být hezká jako ona. Když nám pak mamka k Vánocům upletla stejnou čepici debilku (ani nevím, proč se jí tak říkalo), byla jsem nadšená. Koho by napadlo, že v dospělosti budu kamarádit s Jardou Kudláčkem (s bráchou ,,Barči,"), a že s tou malou hubatou holkou budu sedávat u jednoho stolu.
Stejně tenkrát bylo všechno tak nějak ,,dál." Tenkrát jsem mohla potkat známé osobnosti jen na jejich vystoupeních, představeních nebo náhodně někdy v centru Prahy (jen tak letmo). Teď můžete potkat různé celebrity na různých akcích. Já měla tu čest, vidět třeba takovou hvězdu, jako je národní umělec Karel Gott. Díky Patrikovi z iDnesu jsem se před rokem a půl (těsně po mém návratu z Itálie) podívala do VIP zóny na slavnostní promoci úspěšných psích absolventů Helppsí akademie s názvem „Dogs for people“. Stála jsem přímo před ním. A on si s vámi bude úplně normálně povídat a usmívat se. Myslím božského Káju, né šéfa blogu na iDnesu. I když Patrik Banga už začíná být taky pěkná celebritka. Tomáše Kluse potkáte před restaurací na chodníku se skupinkou lidí a on si s váma půjde klidně sednout, pokecat a vyfotit se jako reklama na vaši knihu. To byl pro mne před dvěma lety splněný sen! Moje dětstká láska Pavel Roth si dnes s váma pokecá na Facebooku a s Míšou Kudláčkovou se můžete vídat na hraní skupiny NaPohodu (s hostujícím Jardou Kudláčkem). Prostě celebrita kam se podíváš - ať už malá, větší nebo národní.
Ale vraťme se do Hlubočep, do roku 1984, kdy se tento seriál prvně vysílal, a kdy na něj koukala skoro celá republika. Sobotní večery patřily těm nej seriálům. Celý týden jsme se těšili na další díl a v práci ženský rozebíraly jednotlivé postavy, jejich účesy i oblečení. To nebylo jako dnes, kdy máte stovky programů, tisíce filmů a desetitisíce různých seriálů, které si můžete pustit zpětně, jak na televizi, tak na internetu. Tenkrát byl jen program ČT 1, který vysílal občas seriály a filmy. Jako další program byla ČT dvojka. Ta byla spíše publicistická a pro nás děti a mládež tam dávali kulový. Navíc, kolem jedenácté končilo na obou programech ranní vysílání a to odpolední začínalo kolem třetí hodiny (na dvojce i kolem šesté). Takže pokud byl někdo doma, ať už nemocný nebo měl volno, musel si pustit rádio. Nebyl internet, nebyl mobil, více se četly knížky a více se dělaly ruční práce (šití, pletení, háčkování). Dnes nám internet sežere spoustu času a miliony různých televizních pořadů jakbysmet. Rádio už moc nefrčí, vždyť rozhlasové stanice naladíte na televizi nebo na počítači. Kdo by mi z mladší generace nevěřil, ať se podívá na stránky České televize (http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/televizni-programy/?datum=). I když, já už píšu takové retro, že mladší generace mě asi moc nečte. Občas mi ty moje vzpomínky připomenou dobu, kdy jsem koukala na černobílé filmy pro pamětníky. Taky tam byl rozdíl cca třiceti let, jako je teď mezi mládeží a dobou, kdy jsem byla mládež já.
V neděli ráno dávali v televizi studio kamarád, a tak jsem z kuchyně přes okýnko sledovala Jů-Heláky u škrábání brambor. ,,A Iveta jako nebude dělat nic?" Rozčilovala jsem se u hrnce s bramborama a krčila svůj pihovatej nos, což dělám dodnes. Jen ty pihy se mi časem proměnily za beďary a teď už asi přijdou stařecké skvrny. Fuj, ten život letí tak strašně rychle! ,,Iveta se musí učit, gymnázium není základní škola. A ty se stejně neučíš, furt jen někde lítáš. Tak škrábej a nemel."
Mamka měla pravdu, na učení jsem nikdy moc nebyla. Lezla jsem po stromech, hrála se sousedovic Mirkem fotbal, kradla ovoce v zahradách. Byla jsem prostě ten kluk, kterého si táta přál ... než mi narostla prsa.
Kolem dvanácté se už bytem nesla vůně pečeného kuřete, bublanina stydla vedle okna a mamka mě ještě poslala do špajzky pro třešňový kompot. ,,Nemůžu vzít raději angrešt nebo švestky? Já ty červy nemám ráda (vždycky tam na dně nějakej plaval) a stejně už máme třešně v bublanině." Furt jsem musela mít připomínky, což mi zůstalo dodnes. Ale jak se říká - líná huba, holé neštěstí. A tak jsem si vydržkovala k obědu angreštový kompot, který jsem měla po broskvovém nejraději.
Náš špajz byl plný zavařenin. Od ovoce, přes zeleninu až po houby. Tyhle dobroty tenkrát málokdo kupoval. Stejně jako marmelády a med. My jsme med dostávali od tety Dany, která měla a stále má na zahradě včely. I loni jsem od nich jeden dostala. A to je v dnešní době hodně cenný dárek. V osmdesátých letech bylo běžné, že si příbuzní a kamarádi dávali ovoce, vajíčka, zavařeniny. Bylo toho nějak všude hodně, všechno se sbíralo, trhalo, zavařovalo, marmeládovalo a sušilo. Babička Boženka sbírala i plody bezu černého a dělala z nich vynikající sirup proti kašli. Teta Maruška z Piletic nám dávala králíka, vejce, angrešt, rybíz, brambory a spoustu jiných dobrot ze zahrady. Mamka jim z Prahy zase na oplátku vozila nedostatkové zboží, které se v Hradci Králové shánělo ještě hůř než u nás v hlavním městě. Třeba zavařovací víčka, rozdvojky, nějaký pěkný svetřík z Domu módy nebo tehdy oblíbený deodorant Impulse Magic Moschus.
Po nedělním obědě začala Iveta bez ptaní umývat nádobí a já ho utírala. Bylo mi tenkrát deset, Ivetě patnáct, ale domácí práce už jsme zastávaly několik let. Když teď slyším od kamarádů a známých, že jejich děti si v deseti letech ještě ani neustelou postel nebo nejsou schopný naskládat nádobí do myčky, říkám si čím to je. Možná tím, že rodiče dnes nejsou tak utahaný jako tenkrát, mají domácí pomocníky v podobě různých robotů a myček, a tak děti nenutí do domácích prací. Nebo protože dnes hodně pomáhají a uklízí i tatínkové, což dříve nebylo, alespoň ne u nás a ani u sousedů.
Tenkrát se tátové po nedělním obědě sebrali a šli na dvůr, pohrabat se v těch svých kárách, naleštit si ty své Trabanty, Moskviče a Embéčka nebo zalezli do sklepa (dílny) stlouct nějakou tu poličku, králíkárnu nebo opravit hračky pro své ratolesti. V té době se rozbité věci nevyhazovaly, ale opravovaly. Tátu ani žádného jiného chlapa jsem v dětství neviděla vytírat, utírat prach, srovnávat nám oblečení nebo dokonce žehlit.
Když se po nedělním obědě umylo a uklidilo nádobí, vyběhla jsem ven, s kusem bublaniny v ruce. Zavolala jsem pod okny na Denisu Gramanovou, na Mirka Dupala a ať svítilo sluníčko nebo lilo, do večera nás nikdo neviděl. Venku se k nám přidali další kamarádi a kolikrát nás byla pěkná banda. Celé Hlubočepy a okolí (v pěkném počasí), podloubí, průjezd a půda (za deště), vždycky jsme si někde vyhráli. Takových her co jsme si navymýšleli, od míčových a skákání gumy, přes indiány a stavění bunkrů v roští, až po hry na doktora, obchody (kde platidlem byly listy stromů) nebo na manžele (první dětská objímání a osahávání). Nic jsme k tomu nepotřebovali, jen kamarády a přírodu.
Až když se začalo stmívat, vrátili jsme se do našeho Raudnitzova domu, ale než nás rodiče začali shánět (voláním z okna), tak jsme si ještě hráli na dvoře. Využili jsme každou možnou chvilku k tomu, být venku a být s kamarády. Bylo to fakt nádherné dětství a ta doba nám ho vůbec nenarušila. Naopak. Měli jsme skoro všichni všechno stejný a málokdy jsme si něco záviděli. No, občas jsem holkám záviděla průhledný céčka, ty se fakt blbě sháněly a byly krásný!
K nedělní večeři se dojedla polévka od oběda a mamka udělala chlebíčky, které u nás doma byly často (ty zas kámošky ze třídy záviděly mně). Polévky jsem milovala všechny a miluju je dodnes, ale nejvíc tu s kuřecími srdíčky, kulajdu a knedlíčkovou (ať s játrovými nebo krupicovými knedlíčky). Na plotně stál guláš nebo nějaká omáčka k večeři na úterý, aby se to pěkně uleželo, na pondělí zbylo většinou kuře od neděle.
V týdnu jsme se ségrou na oběd chodily do školní jídelny a táta do kantýny na Barrandově. Jen mamka, ta si na poštu nosívala kastrůlek s obědem, který si tam v kuchyňce ohřála na dvouplotýnkovém vařiči. Takovou malou kuchyňku s vařičem mívala každá kancelář i každý obchod, protože i voda na kávu se musela uvařit na plotýnce nebo varnou spirálou. Mamka měla jen mini kastrůlek, co pamatuju, furt držela nějakou dietu. V tomhle po ní teda nejsem, já sežeru na co přídu.
Je nedělní večer roku 1984 a já jdu po večerníčku spát. Postel mám povlečenou do dětského povlečení, které nám mamka ušila a na polštáři několik plyšáků (nejraději jsem měla opičku Terezku, než začala éra mončičáků). ,,Kájo zhasnout a spát, zítra jdeš do školy, tak ať tě zas ráno nemusím tahat z postele." Slyšela jsem z obýváku, i když jsem měla zavřené dveře, protože moje válenda (co dělal táta) byla hned vedle zdi. Mamka moc dobře věděla, že si ještě pod peřinou svítím tou placatou baterkou (na plochou baterii), a že si prohlížím nějakou knížku. Tenkrát nejspíš Čarovné prstýnky nebo Děti z Bullerbynu. Nesnášela jsem ranní vstávání a nesnáším ho furt. Zhasla jsem baterku a pomalu jsem s Terezkou usínala, poslouchajíc televizi a mámu s tátou.
To povlečení, Terezku i mončičáka, to vše mám dodnes, i když jsem se několikrát stěhovala. Každý by si měl nechat pár vzpomínek na dětství, protože se možná jednou (stejně jako já), do té doby s chutí ve vzpomínce vrátí. Občas, tak jednou ročně, povleču si postel do dětství. A pak, když usínám, promítám si v hlavě ten pokojíček v Raudnitzově domě, ten obývák a mámu s tátou :)
