Osahala jsem co šlo (fotoblog)

,,Hmmm," povzdechla jsem si a přitiskla se ještě víc. Objímala jsem ho celým tělem, nasávala jeho vůni a nabírala z něj energii. Bylo mi tak krásně, že jsem zapomněla i na Eriku, která na mne koukala a jen kroutila hlavou.

,,To je můj strom. Na ten jsem koukala celé dětství z okna pokojíčku a po večerech mu sdělovala má tajná přání. Pod ním jsem sedávala, když mi bylo smutno a poslouchala šum jeho listí." A tak jsme se na chvilku obě zadívaly do větví té veliké břízy.

Pak jsem vylezla na studnu, osahala si zeď našeho domu stejně jako tu břízu a vzpomínala a vzpomínala. A Erika - chudák, poslouchala a poslouchala. Nebo alespoň dělala, že poslouchá.

Neskutečnej relax! ?

Tedy pro mne (pro Eriku už méně). Já se po více jak dvaceti letech dostala na místa (do domů), kde jsem se narodila, kde jsem vyrůstala, a kde jsem tak strašně blízko rodičům. Erika tu bydlí - na Barrandově. V Hlubočepích na náměstíčku má její rodina bar, takže jí tohle všechno tady kolem připadá normální .. kromě mne. Ale zná mě od školky, a i když jsem žila v Itálii, zůstala jsem s ní stále v kontaktu, tudíž jí nic nepřekvapí.

Vlezla jsem na mříže, na vrata, na půdu - prostě všude tam, kam jsme lezly jako děti a co bylo dnes otevřené. V našem domě zvaném dvojka už bydlí pouze čtyři rodiny z patnácti a i ti se budou muset vystěhovat.

Bude tu prý domov seniorů - což mi připadá jako úžasný nápad. A teď mě tak napadlo - jak to otevřou, hned si tam dám přihlášku. Bylo by to super, vrátit se sem ve stáří, popíjet s dědouškama čaj, psát vzpomínky a procházet se v parku. Krásná vidina šťastného stáří. Ale na to je ještě čas, tak zpátky do dvojky.

Byla jsem tu za těch dvacet let několikrát, ale nikdy nebylo otevřeno do domu. Tentokrát jsem měla štěstí a hroznou radost, když klika povolila. Domovní dveře jsou stále stejné, i ta bidla v rohu jsou tu těch třicet let. Většinu dělal můj táta. Prádlo se věšelo na šňůrách a šňůry byly přes celý dvůr, takže bidel bylo potřeba dost. Také proto, že pod šňůrami s prádlem jsme si hrály my - děti. Další dveře jsou do chodbičky, která rozdělovala byt náš a paní Vojtové, od bytů paní Nedvědové a pana Kaška. Všude tu vidím tátu a dojímám se. I tu kliku, i tu dřevěnou schránku, všechno tady táta dělal a všechno tu po něm zatím zůstalo, i když on už je deset let po smrti.

U dveří do našeho bytu už se mi hrnou slzy ven. Dveře k bytu jsou nové, ale ty za mnou, ty do špajzu, ty jsou furt stejné. Tam mamka schovávala nejen zavařeniny (a že jich tenkrát bylo - ovoce, zelenina, houby, kečupy), ale také vánoční cukroví. A já tam chodila nenápadně na lup. 

,,Eri, tady se fakt zastavil čas," přejela jsem rukou po žluté malbě v chodbě a úplně jsem se tím pocitem na dlani vrátila do dětství. Zase po letech jsem tu osahala co jsem mohla a bylo mi u toho opravdu krásně. ,,A po těch schodech ... co kýblů s uhlím a briketama jsem se nanosila nahoru." Vzpomínala jsem nahlas. ,,Táta to vždycky dole u sklepa připravil, a když šla ségra nebo já z venku domů ... jeden plechovej kýbl do teplejch (jak říkával)." Jo, tenkrát to nebylo jako dneska, že desetileté dítě neutře ani prach. Znám rodiny, kde si patnáctiletá holka ani neustele. Jak by řekla moje máma: ,,Beze mne by jste tu shnili špínou a chcípli hlady." 

Do bytu se už nedostanu, škoda. Tam bych se asi úplně rozbulela. Proč já blbec se chtěla ve dvaceti vdávat a měnit tenhle byt. Životní chyba to byla, naši tu třeba ještě mohli být. Koukám na naše okna - koupelna, kuchyň a dvě v obýváku. Jak já bych chtěla vrátit čas! 

I dveře na půdu byly otevřené. ,,Jdeš?" Usměju se na Eriku a už znám odpověď. Takhle už jsme jednou chtěly jít spolu za setmění na hřbitov, ale nevlezly jsme ani za vrata. ,,Ne, díky."

A tak jdu po dřevěných schodech na půdu sama a poslouchám, jak krásně vržou. Na půdě jsem si s holkama hrávala, když venku lilo, ale muselo nás být víc, abychom se nebály jako já dnes. Se sousedem (a spolužákem) Mirkem jsem se na půdě nebála. Možná proto, že s ním jsem hrála tajnou hru - Na doktora. 

My, děti z dvojky, měly jsme to štěstí, že jsme mohly být venku furt. Za deště jsme si hrály pod podloubím, kde nám naši tátové z nějaké desky a dvou koz udělali i pingpongový stůl. Když nepršelo, hrály jsme na dvoře míčové hry, jako byla Školka o zeď, Polívka se vaří nebo Na třetího. V průjezdu jsme zase hrávaly Na vodníka, Čáp ztratil čepičku a Honzo vstávej .

Možná se vám budu zdát divná, není asi moc lidí, co ty návraty takhle prožívá. Ale já mám husinu i teď, když to tu píšu do blogu.

Park za naším domem byl veliký. Dělávali jsme tu táboráky, bojovky, stavěli si bunkry v křoví a v zimě jsme tu sáňkovali. Když se řeklo, že se sejdem na zídce za barákem (jedna polorozbitá, po které jsme lezli, byla i před barákem, ale tam se chodívalo hlavně na lískáče) nebo nad střediskem, bylo to vždy u tohoto stromu. Jsou to nezapomenutelné a krásné vzpomínky a já si po těch letech v Itálii tyhle místa užívám dvojnásob. No, možná několikanásob. 

Od našeho domu, šly jsme s Erikou ke hřbitovu (do toho krpálu), kudy jsem chodívala několikrát týdně s babičkou Boženkou. Ta měla jako poštovní doručovatelka lepší fyzičku než já. 

,,Eri prosím tě foť to, to musím dát na blog, aby ti, co četli mojí knížku, viděli alespoň na fotkách ta místa, kde jsem prožívala mé Zrzavé dětství v socialismu." A Erika, jelikož je kámoška, tak fotila a ani se u toho moc neksichtila. 

Vysoká a Dívčí hrady - nádhera. Snad nám to tu taky nezastaví barákama. Je to sice chráněná krajinná oblast, ale v dnešní době jeden nikdy neví.

Jako Hlubočepy. Bývala to okrajová část Prahy 5, teď už je to skoro centrum Prahy 5. Už to není ta ,,vesnice," ve které jsem prožila nádherné dětství, kde bylo pár baráčků a spousta zeleně. Teď už je to barák na baráku. I tam, kde by člověk baráky nečekal (jako třeba na políčku nebo na tenisových kurtech), i tam dnes stojí.

Ale já jsem pro vás nafotila (sice jen mobilem, ale za to srdcem) pár fotografií, které vystihují Hlubočepy tak, jak vypadaly před třiceti lety - bez bytovek a bez turistů (ten most a to sídliště v dálce si odmyslete). 

Dívčí hrady, co sem jsme se nachodili. Trhala jsem tu s babičkou šípky, ochutnávala trnky, klouzala se s kamarády na skále, hledala trilobity, lezla do jeskyní a v zimě jsme tu všichni sáňkovali. A táta s mámou, ti tady přesně takhle v trávě randili - před více jak padesáti lety.

Možná i proto jsem tátu pochovala tady. Ze skály, které se říká Vysoká, vidí krásně na dům, kde jsem se narodila (poté tam bydlela babička Boženka - máma táty). Ale také na dům, kde jsem vyrostla. Prostě má Hlubočepy jako na dlani, protože i on tu strávil skoro celý život. 

Přes Dívčí hrady se dojde až k Hlubočepskému jezírku.

Sem jsme se chodívali koupat. Voda bývala čistá, bývalý lom měl přítok i odtok a lidí bylo málo. Kluci (včetně mého táty) skákali ze skal kolem, holky ležely na kostkovaných dekách mezi skalami, babičky hlídačky sedávaly na lavičkách u silnice (však u vody byl vždycky někdo ze známých dospěláků, kdo na ty jejich vnoučata hodil oko) a děti byly ve vodě na matračkách nebo opřené o horké skály, rozpálené od sluníčka.

Ten den jsem měla štěstí. I dům, ve kterém jsem bydlela do svých čtyř let (v ulici K Dalejím) byl otevřený, a tak jsem se dostala nejen ke dveřím našeho bytu, kde později bydlela babička Boženka, ale také na zahradu pod Pražský Semmering, kde jsme měli garáž na našeho Trabanta, a kde mě prý ségra několikrát vyklopila z kočárku. Pak se nedivte, tím se vše vysvětluje.

Teď mě tak napadlo, že pod jedním mostem Pražského Semmeringu jsem se narodila a pod druhým vyrůstala. Na oba jsem koukala z okna našeho bytu. 

Jestli jste to dočetli až sem, slibuju, že už jsem u konce. Po krásné procházce přes Hlubočepy, Divčí hrady a Prokopské údolí, došly jsme s Erikou na náměstíčko.

Tam jsme se občerstvily v restauraci U Ryčlů, kam chodíval na jedno až dvě můj táta s chlapama.

Já se pak vydala k tetě Daně, ulicí Pod Žvahovem, kde bydlel můj kamarád Honza Durdík (jedna z mých dětských lásek). Jeho táta tam už léta letoucí opravuje tyhle káry.

Dana mi uvařila kávu a k tomu jsem dostala výborný štrůdl z vlastních jablek a ořechů. Úžasné zakončení krásného dne.

U Mačurů je vždycky fajn. Dana, Jirka, ale i jejich syn Pavel a jeho manželka Helča, to jsou prostě super lidi? s velkým srdcem na dlani. Erika si šla domů lehnout - ani se jí nedivím, vždyť musela mít hlavu jak pátrací balon. Celou cestu jsem vzpomínala. Dokonce se ve Žlutce zastavovali kolemjdoucí a poslouchali mé vyprávění o době minulé. 

Zajděte se někdy projít do Hlubočep a do okolí, je tu fakt krásně. A jestli budete potřebovat průvodce, víte kam se obrátit, ale vemte si sebou prášek na bolest hlavy ;)