V hlavě i v srdci mám bordel, všechno je najednou naruby. Můj poklidný italský život, moje skleněná růžová koule - rozbila se na tisíc kousků. A já? Já nevím co s tím
Po třech letech jsem letěla na tři týdny do Prahy. Hned jak jsem vystoupila z letadla, měla jsem zvláštní pocit. Cítila jsem se jinak, tak nějak volněji. Věděla jsem, že kamkoli půjdu, všude se bez problému domluvím, všechno okecám. Ne že bych se v Itálii po dvanácti letech nedomluvila, ale neznám toho spoustu - technické názvy, odborné výrazy, dvojsmyslné fráze, přirovnání. Třeba mojí knihu bych nikdy do italštiny nepřeložila - nenajdu stejná slovní spojení.
Můj hodnej, krásnej a inteligentní synovec - pravej opak tety, odvezl mě z letiště rovnou na Čarodějnice. Asi mi tím chtěl něco říct.
Na DDM Klamovka, kde moje ségra hrála na kytaru, my zpívali a opékali buřta, cítila jsem se doma. Blízkost rodiny, zvuk kytar, vůně ohně i špekáčků .... Tohle je můj domov, pomyslela jsem si.
A to stejné jsem si pak myslela celé tři týdny - připadalo mi, jako bych nikdy neodjela, jako kdybych v Praze žila a byla i včera, před týdnem, před rokem.
Hned druhý den, běžela jsem na oběd za kamarádkou Erikou, se kterou si volám (díky Vibru) několikrát týdně. ,,Kájo, přijď dnes večer k nám do hospody, budou tam kytary." Na kytary mě nikdo nemusí přemlouvat dvakrát. Od dětství je miluju a znám spousty trampských písniček - asi jako většina lidí v mém věku. Vždyť celé naše dětství a mládí bylo provázeno táboráky s kytarou. A jelikož jsem měla mít sraz i s vydavatelem (první schůzka), řekla jsem si, že to sfouknu najednou a pozvala ho na kytary taky.
Restaurace U Tří Hrušek na Bělehradské ulici je naproti Nadaci Českého literárního fondu, kde pracovala moje mamka. Vrátit se po letech na to místo, být obklopena kamarády, zase poslouchat a zpívat staré trampské písničky - to bylo pro mne jako návrat v čase. A tentokrát to nebyl návrat jen v myšlenkách, jako mívám u psaní mých vzpomínek. Tentokrát to bylo opravdové - vrátila jsem se duší i tělem o dvacet let zpátky. Tenhle pocit štěstí byl silnější než Vánoce a dovolená v Kalábrii dohromady. A vy víte, jak miluju moře i vánoční období.
Z celého srdce jsem si přála, aby se zastavil čas.
S Erikou a s její mamkou, vzpomínaly jsme na staré dobré časy a s mým vydavatelem popíjeli červené víno z Moravy. Seznámila jsem se s úžasnou Verčou, která má srdce na dlani a skvělej kytarista Jirka nám k tomu hrál nejen trampské písničky a Montgomery s kytarou za hlavou, ale i písničky Tomáše Kluse, kterého v Itálii stále poslouchám a miluju jeho texty i životní názory. Byl to nezapomenutelný večer, který ve mně něco nalomil a souběh dalších událostí zlomil mé srdce napůl.
Od Tří Hrušek jsme v dobré náladě odjeli hromadně do Hlubočep, kde se zrovna ten pátek otvíralo občersvení U Prokopa.
A tak jsem se ještě ten den, ocitla před domem, ve kterém jsem se narodila a kde bydlela moje babička Boženka. ,,Tak to kecáš Eri, já jsem u babičky." Vykřikla jsem nadšeně, když jsem vystoupila z taxiku. Věděla jsem, že jedeme do Hlubočep, ale netušila, že zrovna do ulice K Dalejím.
Další taxík mě po pár hodinách vyložil u Eriky na Barrandově, kde jsem přespala.
Ráno vylezu na terasu a koukám jako blázen. Přímo naproti - FS Barrandov, o kterém toho v mé knížce taky není málo. Připadala jsem si jako v Kaňce do pohádky. Jako bych vlezla na těch dvanáct hodin do mé knížky. Možná se vám budu zdát jako magor, ale mně se na té terase u Eriky zalily oči štěstím. A to jsem ještě netušila, že pocit stejného štěstí pocítím za pár hodin u Barrandvských teras, které už konečně opravdu opravují.
Následující tři týdny (původně jsem letěla na dva) byly podobné. Každý den dlouhá snídaně se ségrou (tak skvěle jsme si léta nepokecaly), denně několik schůzek s kamarády, pár úžasných návštěv u ,,tety" Dany - nejlepší kamarádky mojí mamky a večery v hospodě s kytarou.
A pak ....... tři splněná přání, o kterých vám napíšu příště.
1. Sraz blogerů a předávání cen Bloger roku 2015 (to íčko je fakt nádherný).
2. Autogramiáda mé knihy (kde jsem poznala spoustu zajímavých lidí).
3. Setkání s Tomášem Klusem (na mé autogramiádě).
Jako bych chytla zlatou rybku. Ale podle mne to není rybka, ale moje zlatá mamka a táta, co mi tam shora pomáhají.
Jen teda nevím, odkud příště budu psát. Jestli z Itálie nebo z Prahy. Zatím jsem v Itálii.
Proč píšu zatím? Protože od té doby, co jsem se vrátila z Prahy, mám v Itálii ,,itálii." Stýská se mi po Praze a je to na mně dost znát. V práci mě chlácholí a povzbuzují. ,,Tak lítej do Prahy čtyřikrát ročně nebo jednou měsíčně na prodloužený víkend, my tě chápem, musí se ti stýskat."
Doma mě nechápou, což chápu, takže se mnou nemluví ani klika u dveří. Uvidíme jestli to ustojíme.
Moje kamarádka Lucka z Terni říká, že my, co žijem nebo jsme žili léta v Itálii, budeme mít vždycky srdce na dvě půlky. V Itálii nám schází naše kořeny a rodná zem, v Čechách milovaná Itálie.
Ať budem tam či tady, vždycky nám bude něco scházet, vždycky se nám bude po něčem stýskat.
PS: Omlouvám se všem mým věrným čtenářům za víc než měsíční pauzu. Mám Vás ráda, i když mám těď srdce na dvě půlky ;)
