Mně radost nezkazíte

Kritizovat, závidět a pomlouvat, to my Češi umíme, to jo. Když jsem si přečetla diskuzi pod článkem: Anketu Bloger roku vyhráli ....., bylo mi z toho smutno! 

Čekala jsem příjemnou diskuzi, kde vítězové děkují za hlasy a čtenáři, plus ostatní blogeři (co nevyhráli), popřejí k vítězství. Místo toho jsem našla dlouhé komentáře, kritizující nejen organizaci soutěže, ale také nás, výherce. A já se ptám: ,,Proč? Proč je v lidech taková zloba, proč musí furt něco nebo někoho kritizovat, proč?"

Když mi Marta Kučíková napsala zprávu, že jsem ve finále Blogera roku 2015, nechtělo se mi tomu věřit. Otevřela jsem stránku soutěže a zůstala čumět, jak tele na vrata. ,,Maurí, pojď se podívat, psala mi ta holčina ze severu, že jsem ve finále Blogera roku a já mám dokonce nejvíc hlasů."

,,Tak to je super, jestli se umístíš, pojedeš do Prahy, viď?" V Praze už jsem nebyla tři roky - z mnoha důvodů se mi tam nechtělo. ,,Chceš se mě na týden zbavit co? Mně se tam moc nechce, ale pojedu, pokud budu na prvním místě." 

Schválně jsem si dala laťku hodně vysoko, protože se mi opravdu letět nechtělo. Nevěřila jsem, že bych mohla vyhrát, ale nechala jsem to osudu. 

,,Napiš kamarádům zprávu, ať pro tebe hlasují." Radil mi Maurizio. ,,Já nechci nikoho tlačit do hlasování a hlavně do registrace, nikomu psát nebudu." Ne, že bych si myslela, že je na tom něco špatného, ale fakt se mi do té naší stověžaté moc nechtělo.

Když mi však kamarádi začali psát, jak se na mne těší a já se v anketě propadla na druhé místo, začala jsem litovat toho, že jsem si tu laťku nasadila tak vysoko. Co s tím? Osudu jsem řekla, že jen první místo a s osudem si člověk nemá zahrávat.

Facebook - tam mám přeci nejvíc čtenářů, všechny blogy tam dávám, tak proč ne soutěž, o které spousta mých čtenářů neví. Napsala jsem tedy na Fb, tři dny před koncem hlasování. Stejně tak to udělali i další blogeři, proč taky ne.

Jak to dopadlo, to už víte. Když jsem si přečetla, že hlasování skončilo (v domnění, že končí až druhý den), měla jsem dřevěné ruce, jako Vendelín nohy (ve filmu Ať žijí duchové), v očích studánky a na stole panáka - fakt jsem do poslední chvíle nevěřila. 

Radost jsem měla a mám opravdu velikou. Kdo by si před rokem a půl pomyslel (když jsem na radu kamarádů začala psát), že se mi splní sen (vydání mé knihy věnované rodičům), a že budu Skokan roku!

Tuhle radost mi nezkazí ani komentáře blogerů, kteří nevyhráli, a teď píšou (do diskuze i na Facebook), že oni by si o hlasy nikdy neřekli, že mi to moc prožíváme, a že je ta soutěž vlastně úplně blbá. 

Je mi líto - líto jejich reakce, líto toho, že musej napsat kilometrovej komentář, jen aby si rejpli do redakce a do vítězů, líto negativity v nich. Pozitivní člověk by totiž u takového článku nepolemizoval.

Mne psaní baví, je to relax, i když pak hodinu opravuju gramatiku. Ano, s gramatikou jsem na štíru, ale zlepšila jsem se - díky psaní blogů. Když mi někdo napíše, že jsem v blogu udělala chybu, poděkuju a hned ji opravím. Ale to, že mi jiný bloger opravuje gramatiku v diskuzi, kam kolikrát píšu u vaření nebo u uspávání dětí, tak to se mi zdá zbytečné - to není pomoc, to je rejpání.

Proto mě moc potěšil můj vydavatel, který mi řekl: ,,Ty dělej to, v čem jsi dobrá - piš. S gramatikou si nedělej problém, od toho jsme tady my." A já ráda slyším, že jsem aspoň v něčem dobrá. Kdo by to rád neslyšel.

Sednout si k počítači a jen psát, promítat si v hlavě film a přenést ho na ,,papír." to je ještě větší relax. Ale kde na to všechno vzít čas? Tak jsem se rozhodla, že se budu teď víc věnovat mé další knize, o které už psalo iDnes v blogu: Pořád cítím vůni Pedra, říká Karla Šimonovská

Blogy budu psát dál, ale možná trochu míň a kratší (i když, já nějak krátkej blog napsat neumím). Jsem šťastná, že vás mám, vás - moje čtenáře, protože vy jste moje štěstí, moje inspirace, moje dobíječka baterií a moje naděje, že pozitivních lidí je stále dost.

A tak se s váma podělím i o kousek mého italského štěstí. Maurizio a kamarádi chtěli Skokanku (jak mi teď krkolomnou češtinou říká doma) oslavit. V pátek jsem dostala v práci kytku, kterou jsem hned dala na stolek, k fotce mých rodičů. Já totiž věřím, že to moje psaní, je dar od nich shůry.

V sobotu jsem si zašla ke kadeřnici, abych byla na tu slávu krásná. Odcházela jsem s hlavou jak nasranej lev a s brečící peněženkou. Umbrie není Kalábrie (viz.blog Mé hezké chvilky s kadeřnicí).

Před restaurací už čekali kamarádi s další kytkou a na zahájení večeře bouchli flašku Prosecca. Nečekala jsem to, stejně jako můj postup do finále a výhru - a to nekecám! Nečekané věci vám udělají radost několikanásobnou.

A zbytek už povím raději fotografií, ať to zas nemám tak dlouhý ;) 

Doufám, že stejně fajn a veselá bude i oslava v Praze. Už se do té mé rodné stověžaté moc těším - díky vám!