Vánoce na jihu Itálie byly pro mne ze začátku utrpením

9. 01. 2015 20:27:52
Teploty kolem dvaceti stupňů, žádný bramborový salát, žádný obalovaný kapr, žádné české pohádky. Po pár letech jsem si zvykla a letos jsem se do Siderna dokonce těšila. Dřív mi chyběly ty naše tradice i ta zima, ale ,,české Vánoce" si dělám v Assisi než odjedu. Peču cukroví, udělám bramborový salát, koukám na Popelku a poslouchám naše koledy. A ta zima? Poslední roky nějak upřednostňuji teplo i o Vánocích. Asi stárnu!

V Kalábrii si pak užívám moře, teplo a citrusy. Jsou to prostě jiné Vánoce! Ráno vyjdu se psem v pyžamu na zahradu a mezi tím, co Sanny vykonává své potřeby, utrhnu si snídani - citron a pomeranč. Šťávu z jednoho citronu piji již skoro rok každé ráno. Loni jsem měla třikrát zánět průdušek, z čehož se pak vyklubal zápal plic. Nevím jestli mi pomáhá citron a nebo to, že jsem přestala dělat baby-sitter, ale Paralen jsem letos nepotřebovala.

Je něco přes patnáct stupňů, obloha blankytně modrá. ,,Dneska bude teplo, určitě přes dvacet," povídá tchyně, když si u okna kouří svoji ranní cigaretu. V listopadu jí bylo osmdesát let, kouří, pije víno k obědu i k večeři, jí sladké, sport nikdy neprovozovala a v tomhle věku ještě zastane doma všechnu práci. Tahle ženská má opravdu můj obdiv! Na Štědrý den dopoledne zajdu většinou ke kadeřníkovi. A nejen na Štědrý den. Foukaná tu stojí jen pět euro (u nás v Umbrii dvacet euro) a já miluji chodit do kadeřnictví. Je to pro mne jako chodit na masáže - absolutní relax. Pokud teda nenarazím na kadeřnici, jako letos na Silvestra. Holky měly v kadeřnictví frmol a bylo to vidět - tedy spíš cítit. Při mytí mi sedřela kůži z hlavy, protože se nejspíš zamyslela a myla a myla a myla - stále na jednom místě. Pak mi rozčesává vlasy tím způsobem, jako když jsem česávala panenky v pěti letech (ještě že se nenaprdla jako já tenkrát a neustřihla mi to). Fénování bylo skoro jako bičování. Připadalo mi, že jsem v sado-maso salónu. Naštěstí ty rány šňůrou od fénu schytala jen židle, ale docela jsem se bála pohnout. Nakonec mi namotala vlasy na žehličku a táhla. Ale fakt táhla, až mě chytla křeč za krkem, jak jsem se snažila udržet hlavu rovně. Za tohle i těch pět euro bylo hodně! Ale jindy je to v pohodě a za cenu foukané v Assisi, mám v Sidernu i barvu, zábal a střih. Nechápu (a nejsem sama), jak se vejdou do téhle ceny. Ale je mi to jedno - hlavně ať jí nezvyšujou! Stejně jako v Čechách, na Štědrý den se tu neobědvá. Udělají se jen slané Zeppole s ančovičkou, které jsou typické právě pro tuto oblast. Zeppole jsou jinak po Itálii známé hlavně sladké. Tyhle Zeppole z okresu Reggio Calabria jsou levné, jednoduché a dobré. Je to jen mouka, brambora, droždí, voda, trocha soli a oleje. Těsto necháme vykynout, a pak ho po kusech házíme do horkého slunečnicového oleje. Do každé Zeppole se před smažením vloží jedna ančovička v soli. Někdo dává místo ančoviček kousek sýra, šunky a výborná je prý i zelená oliva. Ještě na Štěpána jsou Zeppole dobré - přihřáté v troubě. Odpoledne ženy připravují štědrovečerní menu - plody moře a muži jdou s dětmi k moři na procházku. Jsme v přímořském městečku - moře je tu odjakživa hlavní zdroj obživy i zábavy. Já jsem pomohla tchyni očistit mušle, slávky, krevety a vydala se také na pláž. Teploměr na sluníčku ukazoval pětadvacet stupňů. Sedla jsem si na sluncem vyhřáté oblázky a jen tak v tričku jsem pozorovala to křišťálově průzračné moře. Tu nekonečnou modrou nádheru, co lehce šumí, jako ta mušle v našem Hlubočepském obýváku. ,,Přilož si ji k uchu a poslouchej, jak šumí moře. To je nádhera viď?" Koho by tenkrát napadlo - před třiceti lety, když mi táta dával mušli k uchu, abych slyšela, jak šumí moře, že tu jednou o Vánocích budu takhle sedět na pláži. Doufám, že mě vidí a ví, jak na něj myslím. On znal šumění moře jen z té mušle.

Před večeří se všichni pěkně ustrojí, i když Štědrý večer není tak důležitý, jako oběd na Boží hod. Štědrovečerní menu je celé z ryb a jako sladká tečka - panettone - chutí podobný naší vánočce, jen nadýchanější a bez mandlí. Uvnitř panettone najdete rozinky i kandované ovoce. Ovšem teď už se vyrábí i bez rozinek, bez kandovaného ovoce, s čokoládou, s krémem, se zmrzlinou. Prostě a jednoduše - náš zákazník, náš pán! Někdo má raději pandoro, druhý typický italský vánoční moučník. Mě chutná obojí, ale pandoro mi připomíná buchtu Babetu, kterou mi před mnoha lety kupovala mamka. Prodávala se v ALU misce a já bych tenkrát snědla i tu misku, jak mi to chutnalo. Proto si alespoň jedno Pandoro každý rok koupím, i když ho u nás jím jen já. Jelikož je většina Italů věřících, odeberou se po večeři na mši. V Itálii nosí dárky Babbo Natale, což by se přeložilo jako otec Vánoc. Pro věřící Italy je však donesl Ježíšek, a proto je rozbalují nejdříve po půlnoci - po jeho narození. Někteří Češi ,,bojují" proti Santovi a prosazují Ježíška. Ale pak by tedy dárky měli rozbalit až po jeho narození a ne v osm večer. Tyhle žabo-myší války mě však nechávají v klidu......ať si každý věří v co chce, hlavně ať je o Vánocích mír a pohoda. Kdo v Itálii nerozbalí dárky po půlnoci, rozbalí je na Boží hod ráno. Před sedmdesáti lety to však bývalo ještě jinak, což jsem se dozvěděla od tchyně. Italské děti tenkrát dárky na Vánoce nedostávaly vůbec. Musely si počkat do Befany, což je šestého ledna. Befana je hodná čarodějnice, která létá na koštěti v noci z pátého na šestého ledna a naplní punčochy pověšené na krbu či u okna. Hodným dětem dává do punčochy dárky a sladkosti, zlobivým uhlí . Ano, trochu jako náš Mikuláš. V dnešní době děti dostávají dárky jak na Vánoce, tak maličkosti do punčochy na Befanu.

Oběd na Boží hod, nejdůležitější část italských vánočních svátků je na bázi masa, ale menu se liší podle oblastí. Například v Umbrii se jako první chod jedí torteliny v kuřecím vývaru - z domácího kuřete, ne z pytlíku. U tchyně v Kalábrii upřednostňují jako první chod lasagne. Jako druhý chod se podává v Kalábrii kůzle, které já ani Maurizio nejíme, takže pro nás vždy připraví ještě řízky a nebo masové závitky. U stolu s rodinou se na Vánoce sedí nejméně do čtyř odpoledne. Vlastně všechny slavnostní obědy v Itálii trvají dvě hodiny a výš. Od předkrmu po moučník, pak kafe a amaro na slehnutí - to nějaký čas zabere. Dříve se prý každé odpoledne, v období vánočních svátků, hrávala s rodinou a kamarády tombola nebo karty. V dnešní době se sedí u televize a maximálně se jde na procházku do centra či na promenádu k moři. Tam potkáváte známé a příbuzné ,,auguri" - ,,buon Natale," přejí si všichni a potřásají si navzájem rukou. Tady je to i přes tři ,,kolena" samá sestřenice, bratranec, teta, strejda, které vidíte třeba jen jednou ročně. Jak je ale potkáte, objímáte se a olíbáváte, jako by to byli vaši nejbližší. ,,Ta paní co tě zdravila, ta v tom šedém kabátu," vysvětluje mi tchyně, ale já si nepamatuju krom posledních tří lidí nikoho, natož kabát. Na deseti metrech, které jsme zdolali za hodinu, jsem pozdravila a olíbala asi čtyřicet lidí. ,,Ten kluk, to je syn bratrance z prvního kolena od manžela sestřenice Maurizia. A ta holka, to je dcera mé neteře a vnučka sestřenice z druhého kolena...." vysvětluje dál tchyně a já nechápu, jak si všechny ty vazby přes několik ,,kolen" může pamatovat. Takže i přes její snahu, vím na konci vysvětlováni stejně prd.

Další dny, jelikož jsme tu na dovolené, stýkáme se s kamarády Maurizia, kteří jsou za ty roky už i moji kamarádi. Chodíme do kavárny k moři na kafe, na zmrzlinu a pokud je sluníčko, procházíme se po pláži - což většinou naštěstí je. Když prší, zajedeme do obchodního centra, kde má Mauriziův nejlepší kamarád obchod nebo se nudíme doma. Je to blbý, ale jak nejste ve svém, prší a není wi-fi, člověk se v dnešní době nudí, i když má v televizi x programů. Naštěstí nám z deseti dní pršelo jen dva. Silvestr je hodně podobný Štědrému dni. Dopoledne se zajede na hřbitov, pak na foukanou ke kadeřnici, na procházku k moři. Oběd se nedělá, ale jelikož nám chutnají Zeppole, tchyně nám jich pár usmaží. Odpoledne se připravuje buď rybí, masové či mix menu. U nás byl letos mix. Děti švagra ryby moc nejedí, tak jim babička udělala maso. My ostatní jsme měli ryby. Obchod s čerstvými rybami nabízí vše, na co si jen vzpomenete. Jelikož švagr pracuje jako kontrolor kvality potravin v restauracích, ryby i cokoli jiného mu v Sidernu prodají jedině čerstvé. Letos se nabídla švagrová, že udělá rizoto s mořskými plody. Tchyně udělala slávky a spigole (mořčák evropský neboli mořský vlk podle google). V devět večer jsme se sešli všichni u stolu. ,,Já jsem úplně zapomněla na čočku!" vyskočila zděšeně tchyně ze židle. Naštěstí měla v lednici granátové jablko a hroznové víno. Aby jste rozuměli, i v Itálii se jí čočka - ale tady na Silvestra večer, ne na Nový rok. Když není čočka, zastoupit ji může granátové jablko či hroznové víno. Což po té hromadě ryb ,,sedne" lépe než luštěnina. Tak snad se nás nějaké to euro udrží, i když u mne je to dost nepravděpodobné.

Před půlnocí se všichni odebereme do obývacího pokoje, kde společně s televizí odpočítáváme poslední minuty starého roku. Šampaňské a skleničky připravené ....,,deset, devět, osm........auguriii." Všichni se začnou objímat, líbat, ťukat skleničkami. Musím říct, že je to hezký - celá rodina pohromadě. Tak hodinku se ještě sedí, popíjí, povídá, tancuje. Kolem jedné se rodina rozejde. Staří jdou spát, mladí jdou tančit do nějakého podniku (v Itálii zábavy a diskotéky začínají po půlnoci). Švagrovi je šestapadesát a šel za zábavou. Mě je jednačtyřicet a ve dvě jsem spala jako dudek. Prý prd vydržím. Na Nový rok se jde na oběd do restaurace. Letos se s námi sešla i rozlehlá rodina švagrové. Jeli jsme všichni do restaurace v městečku Mammola. Tato restaurace i městečko jsou vyhlášené sušenou treskou - stoccafisso (viz.wikipedia-sušení ryb). Já jedla stoccafisso jen jednou u tchyně a vůbec mi nechutnalo - jeho ,,vůně" mne opravdu odrazovala. Nikdy jsem ho více nechtěla - chyba! Člověk nemůže ochutnat jen jednou u někoho a říci ,,fuj!" Tchyně je dobrá kuchařka, ale její recept na sušenou tresku není ten nej. V restauraci jsem po naléhání ostatních ochutnala. Ať už syrová v salátu nebo tepelně upravená - sušená treska byla výborná. Kdo nechtěl stocco, dal si hovězí maso, které mu donesli na grilovacím lávovém kameni. Vyložené obžerství! Po čtyřech hodinách v restauraci se vykutálíme ven. K večeři jen fenyklový čaj na slehnutí a druhého ledna konečně domů. Jak se říká, všude dobře, doma nejlíp neboli casa dolce casa!

PS: Fotografie k tomuto článku najdete na - http://kajasimonovska.blogspot.it/

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | pátek 9.1.2015 20:27 | karma článku: 38.23 | přečteno: 8852x

Další články blogera

Karla Šimonovská - Slezáková

Tak mi dali konečně diplom aneb Je to fajn parta ti blogeři, ale ... (fotoblog)

Jsem pacifista, nemám ráda zbytečné buzerování, rýpání, dohady, urážky a hlavně nepřejícnost plus závist, které si teď všímám víc než dřív. Snažím se vše řešit v klidu a s nadhledem, ale tentokrát to na srazu blogerů iDNES nešlo.

22.5.2019 v 7:07 | Karma článku: 31.62 | Přečteno: 2010 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Vděk aneb Zítra je den D

Jednadvacáté století, všeho všude víc než dost, ale vděku málo. Proč kolem sebe furt slyším věčně nespokojené známé? Ten by chtěl to a ten zas ono.

16.5.2019 v 20:24 | Karma článku: 38.17 | Přečteno: 2824 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Rok poté aneb Řepka? To je hroznej smrad!

Střelec a navíc zrzavej je jasná známka toho, že nesnáším nudu, stereotyp a miluju spontánní akce, protože jak jsem se ve svém životě už xkrát přesvědčila, právě spontánní akce bývají ty nej!

10.5.2019 v 7:31 | Karma článku: 36.35 | Přečteno: 3584 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

To máme dneska mládež aneb Husákovo dítě mělo jinou výchovu, tak proč to nejde i dnes?

Kdybych já se tenkrát bavila s rodiči, jako se s nimi baví dnešní děti, tak už vám tenhle blog nepíšu!

30.4.2019 v 12:01 | Karma článku: 48.24 | Přečteno: 13583 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Tomáš Flaška

Národní park Everglades

V jižní části Floridy je uchován kus panenské přírody včetně původních obyvatel. S nadsázkou se říká, že místní správce je aligátor.

23.5.2019 v 11:35 | Karma článku: 16.98 | Přečteno: 225 | Diskuse

Michal Hruška

Německé výletování (1) Brémští muzikanti

Asi si řeknete, proč vlastně jezdit na výlet do Německa a ještě k tomu někam do Brém a okolí? Pokusím se vás přesvědčit o tom, že to není vůbec špatný nápad a že i na severu Německa se dobře pobavíte a taky dobře najíte...

22.5.2019 v 9:10 | Karma článku: 10.80 | Přečteno: 150 | Diskuse

Martin Faltýn

Key West (USA) a já

Dovolte mi, abych i já vás pozval do nejjižnějšího kontinentálního místa USA - do Key Westu. Ovšem, v mém případě jde o fotogalerii. Ale i osobní vzpomínky. Tak jak jsem Key West poznal v r. 1991.

22.5.2019 v 8:08 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 331 | Diskuse

Tomáš Flaška

Keys a Key West

Nejjižnější část pevninských USA je taková šňůra ostrovů, nebo spíše hrbolků země, vyčnívající nad vodu. Dříve samostatné, dokud je člověk nepropojil. Úžasný kout, ale především úžasné dílo.

21.5.2019 v 19:45 | Karma článku: 23.05 | Přečteno: 434 | Diskuse

Klára Žejdlová

Dlouhé fronty na hranicích a „videa“ v příkopu, aneb mé první seznámení se s Itálií

Má láska k Itálii trvá už dlouho, téměř 30 let. Byla jsem totiž součástí té první vlny Čechů, kteří se hned po otevření hranic v roce 1990 vydali do Itálie k moři. No, do Itálie...jako tisíce dalších do Bibione.

21.5.2019 v 13:43 | Karma článku: 32.07 | Přečteno: 3359 | Diskuse
VIP
Počet článků 179 Celková karma 35.56 Průměrná čtenost 2916

Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.

Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat :) 

Má kniha Zrzavé dětství v socialismu.... jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Najdete na iDNES.cz