Nikdy neříkej nikdy

,,Jaké to je, vrátit se po 12 letech života v Itálii do rodné země, začínat ve středním věku vše od začátku, zvykat si na rozdílný životní styl a po letech zase pracovat?" Na tohle se mě teď hodně lidí ptá. A já? Zatím se usmívám.

Už jsou to tři týdny, co jsem přiletěla do Prahy a stále si připadám jak Alenka v říši divů. Je to zvláštní - všechno. 

Nějak sama sebe překvapuji - v dobrém i ve zlém.

,,Poděkujte za mne prosím pilotovi, tohle bylo nejhladší přistání, jaké jsem s ČSA za 12 let zažila." Řekla jsem letušce u výstupu z letadla a v duchu jsem si přála, aby i můj nový život v mém rodném městě byl stejně hladký, jako tohle poslední přistání s jednosměrnou letenkou Řím - Praha. 

,,Vyřídím a vítejte doma." Odpověděla mi letuška a s její odpovědí mi spadl kámen ze srdce. Strach z letu, strach ze zemětřesení, strach z návratu (ze samoty, z nostalgie, z finančních problémů) - to všechno bylo rázem pryč.

Najednou jsem cítila pocit volnosti, štěstí a síly.

Na letišti jsem se usmívala na prodavačky a ony se usmívaly na mne. A pak že jsou v Čechách lidi kyselý, pomyslela jsem si, když mi ve Vodafonu, v Bille i v DPP se vším s úsměvem poradili.

I v metru jsem se usmívala jak měsíček na hnoji a myslela si, jak jsou ty červený tyče vlastně úžasný, jak mi to všechno připomíná dětství, rodiče, teplo domova.

Ne, nebyla jsem sjetá (nefetuju) a ani opilá. Byla jsem prostě hrozně šťastná. Tak hrozně moc šťastná, až se mi chtělo brečet.

V mém malém bytě ve Vršovicích, který jsem ve dvaceti letech dostala od rodičů a nadosmrti jim za něj budu vděčná (nemít ho, tak by moje situace byla mnohem složitější), čekal na mne synovec s klíčema.

Sedla jsem si ke stolu a rozhlížela se. Zdálo se mi to jako sen. Byla jsem doma. Sice bez partnera, bez práce, bez peněz, bez nábytku, ale cítila jsem se skvěle. 

Byla jsem v mém bytě, kde jsem trávila Vánoce s mámou a s tátou (když jsem odjížděla do Itálie, ještě oba dva žili).

Posledních pár měsíců jsem si strašně přála, vrátit se do Čech. Nevím, co se ve mně tak najednou po těch letech zlomilo, ale po Praze se mi stýskalo čím dál víc, v Itálii mě to naplňovalo čím dál míň a s Mauriziem to bylo čím dál napjatější.

Při poslední hádce jsem si řekla dost! Je mi skoro 43 let, nemám děti, nejsem vdaná a žiju s partnerem jako důchodce. Sice jako německej důchodce, jak by řekla moje ségra, ale furt důchodce. Jsem Střelec a navíc zrzavej Střelec - stereotyp a nuda mě ubíjí. Itálie je krásná (nemyslím tu, co jsme měli občas doma), ale já takhle žít nechci. Nechci žít ve vzpomínkách - na rodiče, na Hlubočepy (díky mé nostalgii vznikla i má kniha), na kamarády, na táboráky s kytarou. Najednou jsem si uvědomila, že se mi stýská čím dál víc, a že by to bylo jen a jen horší.  

A tak jsem se při poslední hádce odstěhovala. 

Tři týdny jsem bydlela u Simony, které jsem hlídala děti. Její rodina mi strašně pomohla. V takových chvílích poznáte, kdo je opravdový přítel - jak v Itálii, tak tady v Praze. Nebýt Simony a celé její rodiny (v Itálii), kamarádky Eriky a dvou kamarádů Martinů (v Praze), tak bych to asi nezvládla. Simony rodina mi pomohla po finanční stránce (jako kolegyně Maurizia se nebála problémů s ním a nechala mě u sebe pracovat i bydlet). V tom jsem měla velké štěstí. V Praze mi moc pomohli kamarádi Erika D., Martin S. a Martin M., a to po stránce psychické. Hodiny a hodiny na telefonu, ve dne i v noci. Chudáčci. Nikdy jim to nezapomenu! 

U Simony jsem měla hodně času na přemýšlení, ale ani jednou mě nenapadlo, že bych se vrátila. Prodala jsem auto, odhlásila se z úřadů a díky holkám ve facebookové skupině Italky (Češky a Slovenky v Itálii), sehnala jsem i skvělého a levného přepravce.

Vše do sebe hezky zapadalo a já si poslední týden začínala říkat, že mi ta Itálie bude asi chybět. Jenže pak přišlo zemětřesení a Umbrie se se mnou rozloučila po svém (asi aby se mi nestýskalo). ,,Tak tohle mi fakt chybět nebude, ať už jsem v prd...," říkala jsem si poslední dny a počítala jsem hodiny do odletu. Tak strašně jsem se těšila domů!

Už z Itálie, snažila jsem se najít si práci. Nejdříve jsem hledala nějakou práci s využitím italštiny - marná snaha. Začala jsem tedy koukat po práci v obchodech - marné peníze.

Co teď? Naštěstí se díky Fb ozvala kamarádka (jak už víte, na Fb já nedám dopustit a zase se má chvála Facebooku potvrdila).

,,Hele Kájo, my zrovna hledáme do obchůdku brigádnici, nechceš jít k nám, než si najdeš něco lepšího?"

A tak jsem naštěstí začala ihned pracovat. Ale jak pracovat!

Před pár lety, když jsem byla v Praze jako turistka, jela jsem kolem páté ráno s kamarádem z tahu. ,,Honzo, kam ty lidi takhle brzo jedou," divila jsem se v přeplněném metru. ,,Kam by jeli, do práce. Tady nejsi v Itálii, tady se maká od šesti." Nevěřila jsem vlastním očím, Nebylo tam tenkrát ani jedno místo k sezení.

,,Tak takhle brzo bych já do práce nikdy nejezdila!" Řekla jsem rozhodným hlasem.

Když teď vstávám ve čtyři ráno a před pátou - za svitu hvězd a se staženou zadnicí ze strachu z úchyláků dobíhám tramvaj, říkám si: ,,Ty blbko, že jsi tenkrát nedržela hubu!"

Nikdy neříkejte nikdy - to se fakt nevyplácí.

K něčemu je mi však to ranní vstávání dobré. Začínám se zlepšovat v běhu. Když jsem běžela na tramvaj prvně, myslela jsem, že nedoběhnu. Že prostě umřu cestou (na těch cca. 100 metrech). Doběhla, ale dala jsem do toho fakt všechno. Vylezla jsem ty tři schůdky do tramvaje, sedla si na poslední sedačku a rozdýchávala to. Lidi se začali otáčet. Možná jim připadalo, že v zadní části tramvaje někdo souloží nebo umírá. Rudá, udejchaná, s rozklepanýma nohama a s vykulenýma očima - tak nějak jsem vypadala. Docela se divím, že nevolali rychlou. 

Večer jsem si málem volala rychlou sama. Při cestě domů, po patnácti hodinách práce, chytaly mě v metru křeče do nohou. Náměstí Miru (kde vystupuju z metra) má jedny z nejdelších eskalátorů. Nevěřila bych, že se zastaví zrovna ve chvilce, kdy na ně vlezu! To se mi snad v metru stalo jen jednou, v dobách komunismu. A tenkrát to pustili za pár minut. Zlatý komunisti (to byl vtip, i když ten večer jsem si to říkala). 

Lidi jdou, já stojím. To prostě nikdy nedám, to nevyjdu, to padnu na držku, honilo se mi hlavou. Jaké číslo má v Praze záchranka? Přemýšlela jsem a stále stála. Ale eskalátory stály taky. A tak jsem šla a šla a šla. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. Sice se mi na vrcholu klepaly nohy tak, jako bych dostala ránu elektrickým proudem a výraz mého obličeje byl na tom podobně (viděla jsem se ve výloze a lekla se toho ksichtu), ale dala jsem to a sama sebe tím překvapila! 

Mé druhé ranní dobíhání už bylo o malinko lepší. Přeci jen už jsem si zvykla, že v Praze se stále něco dobíhá, furt se něco nestíhá a pozdě se tu nechodí - pravý opak Itálie. V Itálii bylo na vše času dost. Co se nestihlo, to se udělalo den poté a dodržování stanoveného času? Vždyť i divadla místo v osm večer, začínala hrát v půl deváté. 

I 15ti hodinová pracovní doba mě dost vykolejila - po 12ti letech nicnedělání (čtyř hodinové hlídání dětí, již nepovažuji za práci, když vidím, jak to chodí v Praze). Naštěstí šéf a šéfová jsou kamarádi, a když mě ty první dny viděli, nechtěli, abych jim umřela hned první týden po návratu. Takže mi dovolili chodit později a pracovat obden. Den jsem v práci a den se z toho léčím. Snad si časem na ten pražský rytmus zvyknu. 

I ztráta polední siety mi trochu narušila mou denní rovnováhu. ,,No jo, pátek," směje se pán u kasy, který čeká na vrácení peněz, mezi tím, co já čumím do blba. ,,Promiňte," omluvila jsem se s úsměvem. Kdyby jen pán věděl, že pátkem to rozhodně není, že taková mimoňka jsem každý den, kolem třetí odpoledne. 

Ano, je to změna. Už nespím 8 - 10h. denně, už nevstávám kolem oběda, nerelaxuju při siestě na balkóně a má náplň práce není chodit s kočárkem kolem bazénu. Navíc jsem tu zmrzlá jak holubí hovno a marně sháním voňavé ovoce. Ale řeknu vám, že jsem ještě ani jednou nezalitovala. 

Překvapuju v dobrém sama sebe, protože to zatím zvládám. Já, která byla dvanáct let rozmazlovaná Itálií a nicneděláním.

Překvapuju však sama sebe i ve zlém. Jak to, že nelituju? Jak to, že se mi nestýská? Tak nějak bez emocí jsem smázla tolik let. Kolikrát si říkám, že mám snad srdce z kamene - co se se mnou děje? Možná to bude tím, že zatím mi vše připadá jako sen. Ač je to těžké, tak je to krásné. Uvidíme co se stane, až se z toho snu probudím.

V jednom mám ale jasno. V mých letech už je mi fuk, co si myslí ostatní. Oni nežijou můj život. Z rodiny Maurizia se mnou mluví jen on. Teď odjel do Afriky ošetřovat zvířata a splnil si tak svůj sen (na důchod by se tam chtěl přestěhovat). Já si žiju můj sen v mé rodné Praze a nenechám si smutkem z minulosti a strachem z budoucnosti ničit přítomnost! 

Tři týdny v Praze utekly jako voda, ale tentokrát nemusím jako mnohokrát předtím balit, loučit se s kamarády a nakupovat české věci, aby se mi v Itálii tak nestýskalo. Tentokrát zůstávám, užívám si fajn lidí i českých dobrot a doufám, že napořád!

Miluju tyhle pohodové večery s kytarou (ať už u táboráku nebo v hospodě), díky kterým se vracím vzpomínkou do minulosti a užívám si šťastné chvile přítomnosti. Po tom se mi v Itálii strašně stýskalo!

PS: Všem mým věrným čtenářům: Mám vás ráda a fakt si vás moc vážím, tudíž jsem cítila jako důležité a správné, napsat tento blog. A teď už snad zas budu psát jen pozitivní a úsměvné blogy ;)