Jak jsem prožila další zemětřesení v Itálii

Bylo 3,36 ráno, když se mi začala klepat postel. Velká skříň tancuje ode zdi ke zdi a podkrovní pokoj v domě u mé kamarádky Simony, kde už tři týdny bydlím, vypadal jak kajuta na lodi. Všechno se houpalo a klepalo.

Z obýváku byl slyšet cinkot skleniček v sekretáři a v prvním patře rychlé kroky Simony a jejího manžela Maurizia. Seděla jsem na posteli a srdce mi bušilo jak zvon: ,,Už je to tu zas, jak já to zemětřesení nenávidím." 

Okamžitě jsem si zapnula telefon, abych viděla kde bylo epicentrum a v jaké hloubce. Po těch letech v Itálii už vím, co je důležité vědět, jak se zachovat, kam jít. 

Většina z nás tady má aplikaci na zemětřesení. Itálie je celá sismická, stále se to někde klepe, ale od roku 1997, kdy spadla střecha kostela v Assisi, nebylo tady v okolí naštěstí žádné větší zemětřesení.

Až dnes.

Seběhla jsem v pyžamu o patro niž, děti naštěstí spaly, Simona a Maurizio u televize. Každý chce vědět, kde to zemětřesení bylo, jak daleko, jak silné, jak hluboké. Televize ještě nemá přesné info, a tak všichni hledáme na internetu, Facebooku atd. Začínají chodit zprávy od kamarádů. 

Je to u Rieti, piše jeden, je to u Perugie, piše druhý - několik minut - které se zdají jako hodina - čekáme. Uf, není to Assisi, jako před lety, ale v blízkosti města Norcia, asi 60 km od nás. Každý si přeje, aby to bylo co nejdál.

Accumoli, malé městečko v okresu Rieti bylo srovnané se zemí. Další městečko Amatrice také. Neví se, kolik lidí zůstalo pod troskami. Stejně jako před lety ve městě Aquilla, i dnes udeřilo zemětřesení v hluboké noci, což je nejhorší. Lidé nestihnou utéct. Hrůza! Záchvěv 6.0 byl cítit od Rimini až po Neapol. 

Chvilku přemýšlíme co dělat, bojíme se. Nejlepší řešení bude noc v autech. Dvě roční holčičky se probudí, šestiletého Tomáše musíme vzbudit.Rychle obléknout děti i sebe. Do tašky peníze, doklady, telefon, vodu a nějaké sušenky. 

Další tašku pro děti připravuje Simona, ale to já už stojím ve dveřích s dětma. Ještě deky, v noci bude zima.

Simona dá děti do sedaček, Tomáš si s tabletem zaleze mezi ně. Odjedou. Musí je ježděním uspat. Já si na zahradě lehnu do auta Maurizia (manžela Simony). Je pět ráno, už se rozednívá. 

Vzbudila jsem se v půl sedmé zimou. Ač je tu přes den horko, v noci byla zima. Teplákovka mě nestačila, že já si blbec nevzala deku, mohla jsem spát déle než hodinu a půl. V autě je to totiž bezpečné, tak jsem v klidu usnula - dneska už si tu deku vezmu, i polštář. V baráku bych se stejně strachy nevyspala. 

Nad hlavou mi létají vrtulníky sem a tam. Norcia je sice 60km po silnici, ale jinak je vlastně jen přes kopec.

Ráno převezeme postýlky dětí pod nosné zdi, musíme je nechat vyspat. Nám pomáha Lavazza a strach, spát se nám nechce.

Když sedíme u stolu, zase se to zaklepe a židle se mnou popojede. Všichni vezmou mobil - tentokrát jen 3,5 st, ale v noci byly další dva záchvěvy přes 5st. Od prvního záchvěvu bylo už přes sto dalších a to jsme v půlce dne.

Zbytek dne budu vozit děti v kočárku po zahradě, v domech zůstávají jen nebojsové, což já rozhodně nejsem. Bojím se zemětřesení jak čert kříže. 

Už ať jsem v Praze - ta Itálie fakt nechce, aby se mi po ní stýskalo!