Práskala jsem. A kdo ne?

Televize, noviny, počítač - všude samej uprchlík. O migrační krizi píšou denně na blogu i na Facebooku. Já také psala. Ale když se mi o tom začalo i zdát (nic hezkého), řekla jsem si DOST! Vrátím se k mému oblíbenému socialismu.

Kdo čte mé blogy ví, že nevzpomínám s láskou na socialismus jako takový, ale na dětství v socialismu. Což je rozdíl.

Vzpomínám ráda na pionýrské tábory - první noc pod širákem, bojovky, orientace v lese, mytí se v potoce, Morseovka a spousta jiných zážitků. Dovolené od ROH - krásný čas trávený s rodiči v chatičkách a chalupách u vody či na horách. Besídky - s nimiž mám spojené vánoční kolekce, botičky od Mikuláše a spousty čertů. Školní výlety - ať už směr Hamr na Jezeře nebo nová stanice metra Fučíkova, vždycky to byl pro nás zážitek, který si pamatujeme dodnes. Na dětství za socialismu si nemůžu stěžovat - naopak. A proto o něm tak ráda píšu. 

Celé dny jsme lítali venku s partou. Většina dětí měla jedno staré kolo, ošoupané tenisky a klíče na krku. Místo mobilního telefonu jsme sledovali pouliční osvětlení, které nás upozornilo, že je čas vrátit se domů.

Pamatuji si, jak jsem byla u kamarádky Gábiny, která bydlela na kopci, asi kilometr od nás. Hrály jsme si na zahradě, když tu přišla Gábiny maminka: ,,Kájo, ty jsi ještě tady? Nebudou mít vaši starost?" Nebylo to poprvé, co jsem si v zápalu hry nevšimla, že už je tma jak v pytli. Sedla jsem na modré kolo značky Pionýr a upalovala domů. Už z dálky jsem slyšela tátu: ,,Kájo, Kájooo." Když jsem vjela do vrat, hned jsem chytla jednu výchovnou. ,,Ty nevíš v kolik se chodí domů? Kde jsi vůbec celý den byla?" 

Oproti dnešním dětem jsme v té době neměli skoro nic, ale měli jsme to nejdůležitější - volnost. Což se nedalo říct o našich rodičích!  

Tady v Itálii už začíná podzim. Dny se krátí, sluníčko si hraje na schovávanou a studený vítr se prodírá skulinami oken. Je čas vyměnit žabky za teplé ponožky, lehátko na balkoně za houpací křeslo u televize a Spritz za horký čaj (s rumem). Podzim nemusí být skličující, jak se mnozí lidé domnívají. Stačí dát si ten rum - bez čaje. 

Ne, takhle ne. Tímto způsobem zaháněli chmury dospěláci v dobách komunismu. Tenkrát jsem jako dítě nechápala, proč je ta začouzená a smradlavá hospoda stále plná lidí, a proč ten pán spí na stole a ne doma v posteli. Dnes je jiná doba, pro dospěláky lepší, pro děti (podle mého názoru) horší.

Několik desítek programů v televizi (ne jeden - dva, jako tenkrát) a internet v záloze, to nám při sychravém počasí zpříjemní dlouhé večery. A když dodáme pár rekvizit, hned je doma veseleji. Stačí barevná fleecová deka, do které se zachumláme (barvy jsou pro psychiku důležité), vonná svíčka, jejíž světlo a vůně navodí sváteční atmosféru, ovocný čaj a kus dortu (ten je zas důležitý pro mne). 

A podzimní víkendy? Pokud neprší, jdu do přírody, protože ta je v tomto období barevnější a zábavnější než televize. Stačí si vzpomenout, co jsme dělávali před třiceti lety a obnovit staré dobré zvyky. Zrovna před týdnem jsem kradla u cesty ořechy. Loupala jsem tu žlutou šlupičku a ládovala se jako veverka. Mmm, kolik let už jsem neměla tyhle bílé vlašáky.

V sobotu jsem si pro změnu za naším domem ,,půjčila" pár jablíček (dnes jsem tam skákla ještě pro dvě). Stejně jako v dětství, když jsme s partou chodívali na lup. Hlavně nenápadně.

Tentokrát to však byla jablíčka granátová. To víte - Itálie, ta musí mít furt něco extra. Ani zvířátka z kaštanů si tu udělat nemůžu. Tady jsou totiž kolem dokola kaštany jedlé. A jak už mě znáte, já sním i to, co jedlé není, natož pečené kaštany. Maurizio mi říká panáček Michelin - Otesánka tady neznají.

Pamatujete, jak jsme museli do školy povinně nasbírat několik kilogramů kaštanů pro lesní zvěř? Většinou to pak zplesnivělo na hromadě za školou. Alespoň že družina bývala plná kaštánkových zvířátek.

Jo družina, tam nás toho také hodně naučili. Já se tam třeba naučila přišívat knoflík (to jediné ze šití umím dobře). Na podzim jsme vyráběli herbář z barevného listí nebo šípkové náhrdelníky. Babička ho pak povinně nosila na krku - chudák.

S babičkou Boženkou jsem chodívala nejen na sběr kaštanů za hřiště či do ulice K Dalejím, ale také na šípky za hřbitov. A za hřbitovem začínaly Dívčí hrady - jak tam jsme se vyblbli. Na Dívčáky se chodívalo nejen pro šípky a trnky (ještě dnes cítím, jak se mi po těch trpkých modročerných kuličkách křivila pusa), ale také pouštět draky či hledat trilobity. Nejraději jsme tam však chodívali na skalní klouzačku (na tu chodím dodnes). 

V zimě se na Dívčích hradech bobovalo a sáňkovalo. Byla to paráda! Měla jsem opravdu štěstí, že jsem mohla vyrůstat právě v této části Prahy.

Hlubočepy bývaly plné keřů a stromů (teď jsou plné domů - škoda). U spousty cest rostl Pámelník bílý. Tenkrát jsem nevěděla jak se ty bílé kuličky jmenují, byly to prostě práskačky (popřípadě prskačky, protože z nich vyprskla trocha tekutiny). ,,Babi, babičko, půjdeme na procházku na Žvahov," žadonila jsem tak často, jak jen to šlo (Žvahov byl totiž práskaček plný). ,,Už zase? No dobře, zajdeme za dědou a zapálíme mu svíčku." 

Babička, jelikož dříve dělávala doručovatelku, zastavila se po cestě několikrát na kus drbu a já si mohla práskat celé odpoledne. Opravdu jsem práskala kde jsem mohla. Kde byl Pámelník bílý, tam jsem byla já. Vydržela jsem hodinu otrhávat ty bílé kuličky a šlapat na ně. Dělali to skoro všichni, ale po pár práskancích je to omrzelo. Mne naopak. Většina keříků byla na svahu a já se bavila tím, že jsem kuličku hodila na zem a běžela za ní, až jsem ji doběhla a rozšlápla. Jak málo mi stačilo ke štěstí. Škoda, že si v Itálii nemůžu prásknout. A co vy, práskáte ještě?

PS: Omlouvám se všem mým čtenářům za prodlevu, ale začala jsem trochu pracovat a jak jste si už přečetli v předešlém blogu: ,,Jsem Italka - nestíhám ;) ..............ale budu se snažit, slibuju!