Opava osmdesátých let aneb Když se jezdívalo na prázdniny k tetám

Tenkrát, když naši jezdívali zeleným trábošem a strejda Milan žlutým varťasem, tenkrát nám trvala cesta do Opavy stejně dlouho, jako dnes do střední Itálie. Proto jsme na dovolenou k tetě Janě jezdívali busem.

,,Ahoj Kajenko, tady teta Jana. Dej mi rychle mamku k telefonu, volám z ústavu a nemůžu dlouho mluvit." Opavská teta (ségra mojí mamky) pracovala dlouhá léta jako zdravotní sestra v ústavu pro duševně nemocné. Všichni jsme se tenkrát divili, jak se to dá zvládnout - takových let. Několikrát jsme ji v ústavu navštívili a pro nás ,,normální" (nikdo není tak úplně normální), byl to nezapomenutelný zážitek. Ale o tom už jsem psala. 

Když jsem pak v dospělosti začala pracovat v psychiatrické léčebně Bohnice - pochopila jsem. Tahle práce člověka opravdu naplňuje, i když je psychicky velmi náročná.

,,Tak v kolik švigra (ségra) přijedete? Milan na vás počká s autem na autobusáku." ,,Z Florence to jede kolem jedenácté, takže v sedm ráno jsme tam." Jak jsem zaslechla tuhle odpověď, běžela jsem si balit papírový kufřík. 

Milovala jsem Opavu, protože teta bydlela na Otické, což je skoro střed města. Jen pár minut od mé oblíbené fontány ve tvaru koule (slunce, ale pro mne zeměkoule), u které prodávali točenou zmrzlinu.  A pak, Opava měla tu zvláštnost, kterou jsme v Praze neměli. Ten mix tramvaje a autobusu - trolejbus! Těšila jsem se na jízdu trolejbusem stejně, jako se těší děti z Opavy na jízdu pražským metrem.. 

,,Zítra jedu k tetě do Opavy," chlubila jsem se kamarádkám na našem dvoře. ,,A jaké to tam je?" Ptala se Denisa. ,,Krásné, protože to je město, né vesnice jako Hlubočepy. Musím si vzít šaty, kabelku a sandálky, ty co nosím do Prahy. To víš, tam nemůžu chodit v teplákách a v děravejch cvičkách jako tady." Tenkrát jsem vůbec nechápala, že Hlubočepy jsou Praha. Pro mne, pro malého caparta, byly Hlubočepy vesnice a teta Jana bydlela uprostřed velkoměsta.

Když jsme na Florenci nastoupili do autobusu, sežrala jsem řízek, Kinedryl a usnula. Pamatuji si jen zastávku v Zábřehu - na čůrání. To je taky nezapomenutelný zážitek. Noc, zima, vlakové nádraží, páchnoucí a špinavé záchody. Bejt tam sama, čůrám na kanálek.  Pak zastávka Bruntál - ségra a já poslední řízek, mamka s tátou cigárko, kafe z termosky a stejné záchodky na vlakáči - noční můra socialistického cestování. To nemluvím o těch ve vlaku - na ty raději nevzpomínat.

Po noci strávené v autobusu, po dvou Kinedrylech, termosce čaje a třech krajících chleba s řízkem, dorazili jsme do Opavy. Mamka si dala s tetou v kuchyni turka, táta se strejdou v obýváku lahváče a já se ségrou v ložnici šlofíka.

,,Kaji, Kajenko,"šeptá mi nad hlavou sestřenice Gabka, které moje mamka říkávala běloušek, protože měla blonďaté (skoro bílé) jemňounké vlásky. ,,Gábi, nech holky spát," slyším tetu z kuchyně. Ale stejně tak jako Gábina, i já jsem se strašně těšila na naše společné prázdniny, a tak jsem vyskočila z postele a běžela do kuchyně na snídani.

Červená rohová koženková lavice s úložným prostorem a bílá barva kuchyňské linky. To byl jediný rozdíl mezi jejich a naší kuchyní. Špajz, lednice, zásobníky na cukr a mouku, kuchyňská váha - všechno bylo stejné. Tenkrát byla většina bytů stejná. V předsíni vestavěné skříně, v pokojíčku nízký nábytek na nožičkách, válenda a u okna psací stůl. V obývacím pokoji veliká nábytková stěna, konferenční stolek, prostorná sedací souprava a u okna televize (do které jednou tetě uhodil blesk). Jen koupelnu měli jinou. Měli v ní bidet, což jsem tenkrát u nikoho jiného neviděla. ,,Holky umyjte si v bidetu nohy a dupu." Připomínala nám teta každý večer. I to slovo jsem tenkrát slyšela prvně a byla jsem nadšená z obojího.

Můj kamarád Mirek Dupa(l) už méně. ,,Mirku, víš co znamená slovo dupa?" Dobírala jsem si ho po návratu z prázdnin. ,,Ne ne, to sis vymyslela." Nevěřil - nechtěl věřit. Než mu to potvrdila moje mamka. A tak, když já byla pro něj veverka a hoří Brandejs, on byl pro mne Mirek dupa.

Ale vraťme se na Otickou, kde jsem si užívala prázdniny. Tátové šli do garáže, kterou měl strejda neprakticky daleko - jiná volná nebyla. A jelikož se tenkrát autem jezdilo jen sporadicky, garáž byla potřeba, i když čtvrt hodiny chůze od baráku. Maminy seděly v kuchyni a drbaly, moje ségra Iveta si četla v obýváku. ,,Mami, teto, kdy už půjdeme do města?" Žadonila jsem s Gabkou, svátečně ustrojené, s malou kabelkou přes rameno. ,,Holky vydržte, ještě je brzy, hezky si hrajte." Jenže doma se na dospělačky nehrálo tak dobře, jako ve městě. ,,Tak mi půjdeme alespoň naproti do nábytku a počkáme tam," žadonila Gabka. ,,Tak dobře, ale opatrně přes silnici, zkontroluji vás z okna a my jsme tam za chvilku."

Vidím to jako včera, jak jsme si hrály na nakupující. ,,Představ si, tuhle sedačku jsem koupila minulý měsíc a dneska chci koupit postýlku pro dceru." Vysvětlovala mi Gabča s našpulenou pusou a hledala v kabelce peněženku (ve které měla pětikorunu na zmrzlinu). ,,No to já koupila tuhle kuchyňskou linku a dnes koupím možná tohle křeslo nebo tamten stůl pro dceru. Jak se ti zamlouvá?" Dělala jsem stejně důležitou dospělou maminku. Vyndala jsem z kabelky hranaté zrcátko, pomádu na rty značky Regina a důležitě jsem si natřela ,,rtěnku." 

Naše hra nás neopustila ani ve městě - v papírnictví, v cukrárně, v obchodním domě Prior, kterému se neřeklo jinak než Breda (původní název Breda - Weinstein). Všude jsme byly dvě dospělačky na nákupech. Breda byl ve třicátých letech největší obchodní dům v Československu. Po válce se jeho název změnil na Průkopník a komunisti ho přejmenovali na Prior. Mně bylo jedno jak se jmenoval. Líbil se mi ten dřevěný ochoz a schodiště, které pod nohama praskalo jako schody u opavské babičky Otýlie v domečku na kopečku, v ulici Bartoníčkova 8. Kdo ví, kdo tam teď bydlí. Koukala jsem se na Google earth a domeček i zahrada jsou tam - jako před čtyřiceti lety (to vám je výborná věcička na omrknutí starých - nových míst). I babička mívala v domě dřevěné vrzající schody. Ale ty u Bredy mi nenaháněly hrůzu, na těch jsem si s Gabčou hrála na módní přehlídku. Po 20 letech jsem se tam zašla podívat. Schody vrzaly stále stejně, jen ten ochoz se zdál nějaký menší a nižší. 

Když je člověk malý, hraje si na dospěláka, a když pak tím dospělákem je, chtěl by být zase dítětem. Je to blázinec.

Měla jsem ráda prázdniny v Opavě. Chodili jsme na procházky po městě, do velikých parků, které lemují centrum, na plovárnu k Vodníkovi. Tohle krásné koupaliště mám spojené s bezva klouzačkou. V dnešní době plné aquaparků a tobogánů by se té klouzačce děti nejspíš vysmály, ale tenkrát byla široká kamenná klouzajda málokde. A co teprve vodotrysky, žáby a ten vodník. 

Strejda Milan nás brával i na Sádrák. Limonáda a pivo do papírového kelímku, cuc na kládě v čokoládě a hlavně šlapadla - to je vzpomínka na Stříbrné jezero. 

Za těch x let, co jsem jezdila do Opavy na prázdniny, nechyběly ani dětské lásky. Třeba sousedovic Marek. Kluk z vedlejšího vchodu, ze kterého jsem byla nejmíň dvě léta paf. Čekala jsem, až se objeví v okně nebo na klepadlech za barákem. To byl pak fofr. ,,Gabko honem, Marek je venku." Sestřenka byla držák. Všeho nechala, skočila do tenisek a brala schody po dvou jako já. Ze suterénu na hřiště jsme pak vylezly, jakoby náhodou. ,,Ahoj Marku, kde se tu bereš a kde máš bráchu?" A po pár dnech, když venku pršelo, vyčkával i on u okna. 

Škoda že už si dnes nevybavím, jak Marek vypadal.. Stejně jako už si nevybavím tvář Davida, pro kterého jsem měla slabost několik let. Jakpak.by ne, vždyť David byl první kluk, se kterým jsem spala pod jednou peřinou - to byla romantika. Tahle moje dětská láska začala jednou večer na chatě v Razové, ale o tom zase příště.