Když Gustav Husák visel nad katedrou aneb Konec školního roku let osmdesátých

Nastal den D. Konec školního roku a začátek prázdnin (v Čechách. Italské děti mají prázdniny již několik týdnů). Pamatujete, jak jste se na prázdniny těšili vy? Já si to pamatuji docela přesně!

Ten den jsem se vzbudila brzo. Tak strašně jsem se těšila, že za pár hodin obléknu kraťasy, tričko, vezmu kolo a dva měsíce se na aktovku ani nepodívám. Snídani už jsem měla připravenou na stole, vedle stála váza s kytkou pro paní učitelku. Mamka se česala v koupelně a celou předsíní se šířila vůně laku na vlasy značky Lybar. Tehdejší účesy bylo potřeba pěkně natupírovat a hodně nalakovat. 

,,Kájo vezmi si na tu kytku tašku s vodou, dneska je horko, tak aby ti cestou nezvadla.” Průhledná igelitka ve tvaru V, která měla umělohmotná zavírací ouška a dávala se do ní trocha vody, byla sice praktická, ale: ,,přece nepůjdu pro výzo s taškou.” 

Moje maminka přivoněla k jiřinkám ve váze a povzdechla si. ,,Tak snad ti cestou nezvadnou, byla by jich škoda.” Milovala tyhle květiny, které mně připomínaly střed mávátka z 1.máje. Měla je ráda možná i proto, že to byly její jmenovkyně. 

Oblékla jsem si šaty, učesala vlasy, a když jsem si v předsíni zapínala sandálky, volá mamka z kuchyně. ,,Doufám, že máš hezké spodní kalhotky. Jak tě znám, nahoře huj a dole fuj.” Měla pravdu. Jako malá jsem byla spíš kluk. Tudíž vytahané spoďáry, někdy s dírou (když jsem je mamce zapomněla dát na zašití), špinavá chodidla, okousané nehty. Ten den jsem si však dávala pozor a vzala jsem si mé nejoblíbenější – mittwoch. To nebyla značka spodního prádla, ale nápis na zadní straně dětských spodních kalhotek. V balíčku jich bylo sedm - na každý den jedny. A tak jsem nejen nenosila dva dny jedny spoďáry, jak bylo v dětství mým zvykem, ale také jsem se naučila německy dny v týdnu.

,,Mirku, Mirkuuu,” řvala jsem na našem dvoře pod okny spolužáka. ,,Už letím,” slyšela jsem z otevřeného okna Dupalovic bytu a než jsem se otočila, Mirek byl ve dveřích. Bílá košile s puntíkem, plátěné kalhoty a stejně jako já, kytku a průhledné desky na vysvědčení. Ostatně jako všichni.

Z dvojky (jak se říkávalo našemu domu) nás ten den vyšlo společně mnohem víc. Moje sestra Iveta, Mirkova sestra Květa, nejmladší sousedka Eliška a Monika s mladší ségrou Denisou. I když jsme s Mirkem a ostatními chodívali do školy často uličkou, dnes jsme šli kolem. Chtěli jsme si vychutnat tu poslední cestu do školy, chtěli jsme potkat co nejvíce kamarádů. 

Proč? Protože se ten den všichni usmívali a ulice Pod Žvahovem ,,rozkvetla" spoustou svátečně ustrojených školáků s pugéty růží, jiřinek a jiných květin ze zahrádek. Hlubočepy, ač část Prahy 5, připomínaly spíše vesnici. Většina dětí bydlela v domku se zahrádkou a pokud ne, jako třeba já, kytici pro soudružku učitelku nám dala nějaká sousedka. Mně ,,teta“ Dana, nejlepší kamarádka mojí mamky. Její zahrada byla vždycky plná nádherných kytek.

Děti šly do školy bez rodičů i 30.6. - stejně jako chodívaly celý rok. Ať to byly děti ze Zlíchova, ze Žvahova, z Hlubočep, z Výšinky, z Barrandova a dokonce až z Klukovic. Dovedete si to dneska představit? Zlatá léta osmdesátá, kdy jsme se v tomhle ohledu vůbec nebáli. Jediné čeho se tenkrát někdo mohl bát bylo výzo a pozdější domácí polízanice. Ale ta představa léta bez učení, bez vstávání, bez soudružek učitelek, to nám vykouzlilo úsměv od ucha k uchu i tak.

Krásné prázdniny - nápis na tabuli v naší třídě. Někteří z nás, včetně mne, začali být v tuto chvíli nervózní. Doufali, že úča přimhouřila oko, ale jistí si nebyli. Jeden po druhém jsme chodili ke katedře, pod fotografii Gustava Husáka. Tam nám soudružka učitelka předala vysvědčení a my jí kytičku. ,,Kája Šimonovská, " po vyvolání jsem se blížila pomalým krokem k tabuli. ,,No musím tě pochválit, v druhém pololetí jsi se zlepšila." Můj krok se zrychlil a já se přestal klepat. Před očima se mi místo vařečky a pásku zjevilo kolo a koupaliště. ,,Děkuju soudružko učitelko." S úsměvem od ucha k uchu, vracela jsem se do lavice. ,,Tak co?" Ptala se mě Dana Votavová, která na zavolání teprve čekala. ,,Dobrý, jenom dvojec, tak to je v klídku. Půjdeme odpoledne k jezírku?" Dana se ještě klepala. Také to měla mezi dvojkou a trojkou. ,,Uvidíme za chvilku."

Když došlo na písmeno V, nebyla už katedra pod množstvím květin vidět. 

Rychle do šatny přezout a hurá před školu. Tak jako v Americe a v jiných zemích létají nad hlavami studentů promoční čepice, nám létaly nad hlavou pytlíky s bačkorama.

V jedné ruce desky s vysvědčením a v té druhé přezůvky v látkovém pytlíku na šňůrce, který jsme s radosti roztáčeli nad hlavou. 

,,Hurá prázdniny!" Křičeli jsme jeden přes druhého. Nejkrásnější školní den byl za námi a dva měsíce prázdnin před námi.