Prvomájový průvod byl za socialismu pro děti radostná událost

Prvomájový průvod na Letenské pláni jsem jako dítě milovala a moje maminka nesnášela. Ať bylo horko, zima, vítr nebo déšť, do průvodu se muselo! Jinak hrozilo snížení prémií a jiné problémy. Naopak pro ty, co nesli transparenty typu: ,,Buduj vlast - posílíš mír," pro ty byla připravena zvláštní odměna. 

Mamka nenesla nic, vymluvila se na děti. ,,Musím moje holky držet za ruce, aby se v tom davu neztratily. A doma je nechat nemůžu, Karel musí taky do průvodu a babičce není dobře, nemůže hlídat." Nebylo jednoduché vymluvit se. Jako vedoucí pošty by měla jít příkladem. Já a ségra jsme chodily jen za pěkného počasí, jinak jsme na tu ,,krásu" koukaly v televizi, doma s babičkou, která v ten den slavila narozeniny.  

,,Iveto, Kájo, zítra musíme zas do toho blbého průvodu, ani na svátek práce nás nenechají odpočinout. Jak já to nenávidím." Nechápala jsem. Vždyť na Letné je na 1.máje tak krásně. Balonky, mávátka, papírové vlaječky, opečené buřty a spousta lidí. Já byla tak šťastná - neprší, můžu jít do průvodu. Ale maminka se tvářila kysele.

Raději by seděla na zahrádce a odpočívala, než se v tom vedru táhla přes půl Prahy a koukala na Husáka a jemu podobné. Jako vedoucí pošty ovšem musela. Nemohla tam poslat jen kolegyně, když jí bylo nařízeno shora, že každá pobočka pošt Praha, musí mít zastoupení alespoň tří zaměstnanců. ,,Karle, půjdeš taky?" Táta na průvod nemusel. Z Filmového studia Barrandov, kde pracovalo tolik lidí, šlo vždy dobrovolně několik desítek nadšenců. Stačilo, když jim v truhlárně stloukl transparenty s nápisy typu: ,,FS Barrandov zdraví 1.máj. Socialisticky pracovat, socialisticky žít." A pak mu dali pokoj.

,,Jířo mně se do té šaškárny nechce." Ano, měl pravdu. Vždyť lidé byli oblečeni v tom, v čem pracovali. Ať už to byly prodavačky, zdravotní sestry nebo pracovníci masokombinátu. Naštěstí tenkrát nebyly oficiálně noční kluby. Za účasti těchto ,,dělnic" by bylo na Letné určitě narváno.

Já ovšem tu šaškárnu milovala. Sešli jsme se na určitém místě s ostatními zaměstnanci pošt Prahy 5. ,,Kde máš Ivetku a Karla?" Vyzvídají na mamce kolegyně a kolegové z jiných pražských poboček, protože byli zvyklí, vidět nás každý rok všechny čtyři. ,,Iveta šla se školou, s pionýry a Karel," mamka se zarazila. Má říct, že leží na gauči a upřednostnil jednoho lahváče, před točenou dvanáctou a klobásou, ovšem s několika hodinovým šaškováním? ,,Karel šel letos s Barrandovem." Zalhala a ani se nečervenala. Stejně tak jako lhali oni, když mi podávali lízátko: ,,Jejda ta Kája už ti Jířo vyrostla, to je krásná holčička." Copak zrzavá a pihatá holka mohla být krásná? Ale byli fajn, dali mi lízátko, Pedro, mávátko - někdy i dvě. Ať už to střapaté v barvách vlajky, velkou bílou holubici nebo kytku, všechny se mi líbily. A hurá. ,,Kájo kam letíš?" Mami já chci pod tribunu, chci jít s průvodem." Mamka by se nejraději někam zašila, ale kvůli mně kousek v průvodu šla. 

Když z tribuny zaznělo: ,,ať žije Komunistická strana Československa, ať žije Sovětský svaz a neustále se upevňuje jednota socialistických zemí," všichni začali mávat mávátkem. ,,No tak Kájinko nemusíš tak mávat, bude tě bolet ruka,"chytá mě mamka za ruku, aby to mé nadšené mávání trochu zmírnila. ,,Mě se to líbí, je to tu krásný. Ať žije první máj, hurááá." Křičím a mávám co mi síly stačí, natahuji se, abych viděla na tribunu. ,,Mamííí vidíš ho, to je pan prezident, je stejnej jako na fotce ve třídě." Nadšeně mávám a tahám mámu za ruku. To mé nadšení se rok od roku zmenšovalo, ale to šustění třásní z mávátek slyším dodnes. Naštěstí je to jediné, co z prvomájových průvodů slyším. A pak vidím ten stánek, hmmm úplně se mi sbíhají sliny. Vůně pečených klobás přilákala většinu z nás. Byla tam sice pokaždé fronta, ale my jsme si ji rádi vystáli. Pivo, když šel i táta, limču do papírových kelímků, klobásu s hořčicí na tácek a dva krajíce chleba k tomu. To byla bašta.

A pak rychle do Hlubočep, protože babička slavila na 1.máje narozeniny. Někdy jsme se cestou zastavili na Strossmayerově náměstí u tety pro bony. Jaká teta, z čí přízně a kde brala bony, to už nevím, ale vždycky měla v baru pro nás bonbony. Velké pytle citronově-pomerančových bonbonů nimm2, které byly tenkrát k sehnání jedině v Tuzexu.

Moje sestra Iveta mi vyprávěla, že na Letné býval písek a její lakovky byly pokaždé špinavé jako prase, což by se na babiččině oslavě nikomu nelíbilo. Sundala tedy pionýrský šátek, plivla na něj a botky hezky přeleštila. Naštěstí si někde ten šátek sehnala plátěnej, protože tím silonovým, co se rozdával, tím by si je leda poškrábala. 

Když mamka začala pracovat v Armádním filmu, oddechla si. Na prvního máje může být doma u televize, protože stejně tak jako ve FS Barrandov, i tady byla spousta zaměstnanců a spousta nadšenců, kteří s nápisem: Za socialismus - za mír, vyrazili do průvodu.

PS: Moje babička se narodila v roce 1918, její syn - můj táta v roce 1945, má sestra (celej táta) v roce 1968 a její syn v roce 1989. Takže uvidíme co se semele, až se můj synovec stane otcem!