Tenkrát, když na Barrandově byla pole vlčích máků - místo paneláků

 Když jsem byla malá, strašně jsem se těšila na Velikonoce, i když se u nás doma nikdy neslavily tak, jako na vesnici. Mamka koupila pomlázku pro tátu, čokoládová půl vajíčka a zajíčky pro nás a nějakou tu drobnost, aby nás ,,beránek nepokakal." Napekla mazance a tvarohového beránka, kterému se na krk uvázala pěkná pentlička a místo očí píchly dvě rozinky. Obarvila se vajíčka a polepila vodo-obtisky. Naleštěná okna a vlastně  celej  byt, záclony bílé jako sníh a ubrus i utěrky s velikonočními motivy - to bylo samozřejmostí. 

A také bylo velikonoční samozřejmostí, že celé rodiny půjdou na hřbitov. Já tam chodila s babičkou Boženkou několikrát týdně (jak už jsem psala v blogu: Hlubočepy - Dvojka), ale tentokrát to bylo na Dívčích hradech, kde se Hlubočepský hřbitov nachází, jako o jarmarku! 

Spousty krásných aut, kterými přijížděli lidé z daleka - ano krásných, protože tenkrát byl pro nás krásný i Trabant, o Škodě 105 nemluvě. M ístní lidé, kteří s náručí plnou květin přicházeli po silnici od Žvahova i krpálem z Hlubočep. A také několik přespolních, ze směru Slivenec či Radlice, kteří dorazili pěšky z různých vesnic, méně či více vzdálených, s kytičkou pro své příbuzné.  Tenkrát ještě tam, kde stojí dnes rozlehlé sídliště Barrandov, byla pole plná vlčích máků. Naštěstí rozlehlá pole okolo Dívčích hradů nejsou ještě zastavěna, ale kdo ví, jak dlouho ještě tahle krása vydrží, než se někdo rozhodne udělat i tam betonové ,,králikárny." 

Tudíž celodenní rodinný výlet pro přespolní, se zastávkou na limonádu a párek v hospodě u Ryčlů či na Výšince, byl příjemným zpestřením té doby.  A uta se tenkrát používala jen k delším cest ám.  A pokud dětičky bolely nožičky, dalo se popojet autobusem. 

Tolik naleštěných aut pohromadě jsem do té doby nikde neviděla. Nedělně oblečené rodinky vyskákaly ze svých ,,limuzín," dámy si povídaly, děti běhaly po trávníku za hřbitovem, pánové pokuřovali a odpočívali po dlouhé cestě, v blízkosti svého pokladu na čtyřech kolech. Tenkrát bylo pro chlapa jeho auto chlouba, zábava a radost. Dny strávené mytím, opravováním či zdokonalováním té jejich plechové lásky, to byla pro pány v mém okolí radost. Takže to své ,,dítě" řádně před hřbitovem prodiskutovali. Ať už se znali nebo ne, u aut - kór když jich bylo tolik pohromadě, byli tihle kluci všech věkových generací kamarádi.

Pak společně, s náručí plnou květin, odebrali se všichni k rodinným hrobům. V tu chvilku se ponurý hřbitov proměnil v barevnou zahradu. Na každém hrobě byla kytice s narcisy, tulipány, modřenci či zlatým deštěm. Okolo zasázené hyacinty, petrklíče, v osení zapíchnutý zajíček a všude krásná barevná tyčka s papírovými vajíčky (která po dešti už tak krásná nebyla). Dokonce začínali vylézat i hrobaříci (ruměnice pospolná) - červeno-černí broučci, kterých byl v létě plný hřbitov. Lidé si půjčovali košťátka, konve i vázy, vzpomínali na blízké i vzdálené příbuzné a přáli si hezké Velikonoce.

Kolikrát se ani neznali, ale věděli, že ten či onen je z té a té rodiny, že jejich babičky byly sousedky, že jsou prostě všichni tak nějak trochu Hlubočepský. Dnes je ten hřbitov zarostlý a ponurý. 

Ovšem při hledání fotografie pro tento článek, narazila jsem na několik fotek, které mě moc příjemně překvapily a dalo by se říct - šokovaly. Ne vše, co bývalo hezké je teď zničené. U Hlubočepského statku je to naopak.

Vedle našeho domu (Raudnitzův dům, kulturní památka České republiky) o kterém jsem psala v blogu Hlubočepy-Dvojka a který chátrá, bývala opuštěná zahrada - větší než náš zámecký park. Zahrada patřila ke statku, kterému jsme odjakživa říkávali Haragův statek. V jeho severovýchodní části bydlela totiž rodina Haragova a s jejich dětmi jsme se my z ,,dvojky" kamarádili. Haragovi měli samostatný vchod, malou upravenou zahrádku a velikou louku.

Kdo bydlel v hlavní části toho statku si už nepamatuji, ale přesně vidím, jak ten statek vypadal - hrozně! Chodila jsem naproti do školky, procházela dvacet let skoro denně kolem toho oprejskaného a šedivého statku a vždy, když byla vrata otevřená, nakoukla jsem do toho ,,jiného světa."

Kopa hnoje uprostřed velkého dvora, který byl plný bláta, špíny, drůbeže a slepičinců, věžička obsypaná holuby, lidi v gumákách. A pak ten pupkatý pán v montérkách, kterého si vzala Jaruška, dcera řezníka. Všichni jsme se tenkrát divili, proč si ta mladá holka z dobré rodiny bere za muže o tolik let staršího pána s pupkem, který je věčně nabručený.

Za nějaký čas jsem ji viděla také s pupkem. Nejspíš jim tedy uklouzly nohy na těch slepičincích a tudíž svatba byla nevyhnutelná. Přece nebude řezníkovic dcera s outěžkem a bez manžela. A šup z vilky do hnoje.

A teď se podívejte na ten ,,statek." Je to nádhera, co s ním udělali. 

Hlubočepy - galerie obrázků

http://www.hrady.cz/?OID=1946&PARAM=2