Táta

Tenhle blog se jmenuje jednoduše - TÁTA. I když být tátou, to není nikdy jednoduché.

11.1.1945 - letos by bylo mému tátovi sedmdesát let. A já kráva jsem zapomněla na jeho narozeniny. ,,Promiň tati!" 

Táta - Karel Šimonovský byl velkej fešák a mezi kamarády hodně oblíbenej. Byla s ním legrace, ale kolikrát mi tak zmaloval zadek, že jsem ho v tu chvíli nenáviděla. ,,Já mám stejně ráda jen mámu," řvala jsem pokaždé, když mě řezal. Ale pro něj jsem byl(a) prostě Kája, ten ,,kluk" kterého si tak přál a jako ke klukovi se ke mně i choval. Bral mě na Hlubočepské hřiště na fotbal, řezala jsem s ním na dvoře cirkulárkou dřevo, myla Trabanta, uklízela fůru briket ze dvora do sklepa, chodila na houby a občas i do hospody. Tenkrát mi ta zahulená hospoda U Ryčlů vůbec nevadila. Dostala jsem malinovou limonádu, Pedro a sedla si na dřevěnou lavici u vchodu, ze které bylo dobře vidět na pípu. Fascinovaly mě ty kartáče na půllitry ve dřezu. To byla panečku rychlost - to byla hygiena! Pokud jsme si sedli do sálu, dostala jsem k limonádě i slané tyčinky, abych vydržela být déle hodná. Jemné slané tyčinky, to bývala dobrota. Prodávali je v průhledném sáčku s modrým nápisem, později v kulaté papírové krabici. Teď je mají všude, ale už mi nejedou. A ty velké tlusté tyčky, které teď jím v italských pizzeriích a jmenují se grissini, ty se tenkrát prodávaly ve žlutém sáčku s červeným nápisem. Je až neuvěřitelné, co vám projede hlavou za obrázky, když začnete vzpomínat. Pípa celá ucamraná od zbytků piva, což bylo cítit až ven, za pípou poloprázdný regál s cenovkami psanými tužkou. V regále pár krabiček cigaret, pár pytlíků s tyčinkami, papírová krabice s Pedrem a nějaké cucavé bonbony. Určitě tam byly i lahve rumu, zelené, griotky, vaječňáku a vodky, ale ty mě tenkrát nezajímaly, takže je ,,nevidím." Chroupala jsem pomalu tyčinky a koukala se z okna, přes které nebylo skoro vidět. Ty zakouřené záclony, které už měly barvu piva a ,,vůni" popelníku, ty ,,strejdové" v montérkách se zažloutlými prsty od cigaret, ty pokreslené papírové tácky, i to je střípek mého dětství. Stejně jako ometání hrobů na hřbitově s babičkou či razítkování podacích lístků u mámy na poště. Ale nemyslete si, že to byla jen hospoda u Ryčlů. Táta nás vzal procházkou i do hospody na Výšinku či na Žvahov. To bylo většinou v létě, takže točená limča, zmrzlina Pierot (na Žvahově mívali zmrzlinu i točenou) a posezení venku, na židlích z červeno-žlutých latěk. Tyhle odpoledne s tátou jsem milovala. Táta si zapálil svou cigaretu Clea a dal si dva kousky. Když jsem později začala kouřit i já, bála jsem se, aby mi táta nezmaloval zadnici. A že to páskem uměl! ,,Deniso, hlavně řekni, kdybys viděla mého tátu." Naléhala jsem několikrát na sousedku, se kterou jsem kouřila u vjezdu do baráku. ,,Co tady děláš?!" Překvapil mě zezadu táta. S hubou dokořán, nezmohla jsem se na slovo a čekala jsem facku. Nebylo by to prvně, co bych měla obtisk tátovi ruky přes celou tlamu. I Denisa stála jako přikovaná. Moc dobře věděla, co můj táta umí. Jednou mě u nich za dveřma seřezal páskem tak, že mě slyšel celej barák. Já byla bita jak žito! A stejně to bylo zbytečné. Kluka chtěli - ,,kluka měli." I když člověk neví, co by ze mne bylo, kdyby mě neřezali. Tentokrát však facka nepřilétla. ,,Co to kouříš?" ,,Marlboro." ,,No vy si žijete, tak mi nabídněte, ať si taky čoudnu jednu dobrou." Táta si zapálil a odešel. Já a Denisa jsme za ním ještě chvilku civěly s otevřenou pusou. Překvapil. A pak po kom jsem tak vyčůraná. 

Táta byl vyučený truhlář, ale co pamatuji, pracoval ve filmovém studiu Barrandov jako stavěč scénických dekorací a často jezdil na exteriéry mimo Prahu. Znal spousty režisérů i herců. Byla to hezká, i když těžká práce. Většinou se pracovalo venku - v horku i v mrazu. V horku se chlapi osvěžili pivem, v mrazu se zahřáli čajem s rumem - někdy i bez toho čaje. To bývala bezpečnost práce! Na střeše, na sluníčku, s cigárem a lahváčem. Tenkrát se to pivo pilo místo vody. Několikrát jsme se za ním byli podívat jak na Barrandově, kde nám ukazoval ateliér i westernová městečka, tak na exteriéru, kde stavěl celé domy, mosty, vesničky. Jednou nám táta z exteriéru dovezl medvídky. Vidím to jako včera, ta radost z nečekaného dárku od táty a vzápětí ten smutek, když mi po pár metrech sněhobílej medvídek spadl do černé louže. Rázem byl z medvídka Dalmatin.,,Mě už se ten bílej nelíbí, já chci toho růžového co má Iveta." Byla jsem prostě vyčůranej hajzlík už jako pětiletá. O kupování dárků se jinak starala mamka, takže tohle byl co pamatuji jediný dárek od táty. Chudák, odevzdával mamce výplatu - i s výplatní páskou, aby něco nezatajil. Ale tenkrát to tak bylo skoro ve všech rodinách. Na hospodu si táta vydělával bokem. Takzvané melouchy byly dobrým přivýdělkem pro šikovného chlapa jako byl on. A ještě v jednom byl táta moc šikovný -  v sehnání čehokoli. Dřevo nám ve sklepě nikdy nechybělo, za nějakou tu pětku (desetikorunu) ho dovezli náklaďákem až na dvůr. Doma jsme měli nádherné palmy, které po skončení natáčení rozdávali. Nebo nerozdávali? No prostě jsme je měli doma.

Jednou, to už jsem byla větší, přišel táta z Barrandova (chodil do práce pěšky), přes rameno modrý pytel od Benettonu a v něm cinkaly lahváče. ,,Tatííí to je tvoje?" zaječím nadšením, protože batoh od Benettonu, to byl módní hit a měla ho jen sousedovic Denisa. ,,Jo, to mi dali kluci v práci za melouch." Táta myslel pivo, já myslela batoh. Vysvětlil mi, že ten hnusnej a počmáranej pytel mu půjčil kolega, ale určitě ho chtít zpátky nebude. Na druhý den jsem netrpělivě čekala, s jakou zprávou se táta vrátí. Hrozně jsem si ten batoh přála. Kolega ho zpátky nechtěl a já byla na zimním stadionu Nikolajka za hvězdu. Ale to nebyl jediný módní výstřelek, který jsem díky tátovi měla. Když se začaly nosit pytle z džínoviny, táta nelenil, rozstříhal staré džíny na kostičky a na šlapacím stroji Singer mi spíchnul krásný batoh. Když chtěl, byl akční a fakt šikovnej. Doma od vymalování po zhotovení nábytku udělal všechno. A pokud nechtěl, ležel na gauči. Gaučing, jak nazývám tento ,,sport" je velice oblíbený i u Maurizia. Taky tam dokáže proležet celou sobotu a neděli. Tátovo odpolední spaní na gauči bylo příležitostí, jak si nechat podepsat špatné známky a poznámky. ,,Tati, podepiš mi prosím žákajdu." Rozespalý táta jen zavrčel ,,tak ukaž, co tam máš?" Většinou jsem to svedla na informace o sběru papíru, bylin, šípků či kaštanů. U nás ve škole se furt něco sbíralo. Stačilo tedy ukázat na řádek a táta to ,,podhrábl." Napsat velké Š a pár vlnovek, na konci s krásným ý, to přece není takový problém. A tak jsem se občas podepsala jako Šimonovský a nikdo nic nepoznal. Než se mi celkově zhoršil školní prospěch! Paní učitelka si pozvala rodiče do školy. Ty štiplavé rány od vařečky cítím na zadku ještě teď a zaracha jsem měla hodně dlouho. ,,Kdo chce poznat co je dřina, nechť zakoupí kolo Ukrajina." Táta ho sehnal někde na Barrandově. Jestli za pivo v kantýně nebo vyřazené z natáčení, to už si nepamatuji, ale jezdit na tom kole byla fakt dřina. Zlatej můj Pionýr. Na Pionýru jsem jezdila bez držení řidítek i do zatáčky. Ukrajina byla tak těžká, že jsem ji v zatáčce ani neudržela. Nejednou jsem brousila kolenem zem. Ale pokud přijela na prázdniny mladší sestřenice Gabka, Pionýra jsem musela půjčit jí. A tehdy byla i Ukrajina dobrá, protože léto bez kola, to by nebylo léto! Další vzpomínka na tátu - v jeho domácí truhlářské dílně pod schody. Ten starý dřevěný ponk, červený svěrák, hoblíky, dláta. Tam býval táta často a rád. Tvořil a nikdo ho neotravoval. V zimě si přitopil kulatým teplometem, který jsme dřív  používali u babičky, oblékl vaťák, nasadil zmijovku a bylo mu fajn. 

Když mi bylo dvacet let, vyměnili jsme byt v Hlubočepích za dva menší byty. Já se chtěla vdávat, Iveta už vdaná byla, a tak rodiče chtěli zaopatřit i mne. Možná, nebýt té výměny, možná by tu táta i máma ještě byli. Ale malý byt v centru Prahy, velký stres, více piva, rozvod, dvě mrtvice a pět let ochrnutý v léčebně - to je smutný konec mého táty. Nikdy si to neodpustím, ta výměna byla osudová chyba! 

                                                                      Promiň tati!!!

PS: Fotky k tomuto článku z let osmdesátých najdete na mém osobním blogu http://kajasimonovska.blogspot.it/..............neumím to sem z mého blogu nahrát ;)