Vánoce za socialismu měly své kouzlo, které se snažím udržet i dnes

Nedávno jsem na facebooku četla post od kamarádky Evy. Vzpomínala na svoji babičku a psala, že to bude nejspíš vánoční nostalgie. Ano, vánoční nostalgie ,,voní" v tomto období v mnoha domácnostech jako vánoční cukroví. A je to tak

Každý rok, když zdobím vánoční stromeček, s lítostí zjišťuji, že ozdob z mého dětství je stále miň a miň. Rozbila se mi i ta duhovka, do které jsem se jako malá holka dokázala hodiny koukat. Lehávala jsem pod stromečkem na koberci, koukala do té ozdobičky, která měla spoustu barevných proužků a v záři elektrických svíček se nádherně blýskala. No, stejně bych si už pod stromeček lehnout nemohla. Za prvé bych se pod něj nevešla a za druhé bych zmrzla. Podlaha v našem obýváku je studená, ač máme parkety, takže bych se asi klepala jako Nastěnka pod smrkem. Italské byty jsou studené, i když topení jede na plné obrátky. Většinou nás pořádně zahřeje až faktura za plyn. Ta nás přímo rozpálí! Vyndám z krabice elektrické svíčky, které jsem jako dítě tak nesnášela. Pokaždé, když totiž nějaká praskla, zhasl celý stromeček a musely se vyšroubovat všechny. Když jsi měl štěstí, byla to jedna z prvních - ovšem často ta poslední. A ona to nebyla žádná sranda, najít tu prasklou žárovičku na ozdobené borovici. Borovice píchala jako dikobraz a stávala u okna vedle radiátoru, takže začala opadávat už po třech dnech. Tudíž po každém šroubování, muselo přijít luxování. 

Možná to někdo neví, ale střední Itálie je plná dikobrazů. Bohužel je potkáte jen na silnici - přejeté! Je mi jich tak líto, když je vidím u té krajnice. Proč tam lezou blbci?! Jednou v noci se jeden z těhle drobečků objevil před mým autem. Stihla jsem zabrzdit a on tam ten trouba stál a koukal. Možná ho oslnila světla, možná já, možná se lekl a zdřevěněly mu nohy. Chvilku jsme na sebe koukali a pak ten fešák odkráčel do lesa.

Pustím si koledy a vánoční písničky v podání Káji Gotta, které mamka poslouchala na Štědrý den a začnu vyndavat ozdoby. Jako první dávám vždy hvězdu na špičku. Stejně, jako to dělával táta. Teď už moderní hvězdu, i když mám ještě tu starou drátěnou, s barevnými kamínky, ale většina kamínků schází. Tenkrát se ty kamínky na špici leskly jako Swarovski, ale byl to Jablonec. Stejný kamínek býval v prstýnku za korunu. Hvězdu i prstýnky nám nosil strejda Vašek. Pracoval v Kovošrotu v Hradci Králové. Jablonecká bižu a strejda Šimonovský ze mne tenkrát udělali princeznu. Pod hvězdu pověsím andělíčky. Ani nevím, kdo mi je dal, možná Lucka, možná jsem si je koupila sama. Lucka i já milujeme andělíčky. Když jsme žily v Praze, chodívaly jsme před Vánoci do centra na kávičku a kupovaly si navzájem různé andělíčky. Teď do Čech jezdíme málo, ale na facebooku si s Luckou alespoň sdílíme fotky vánoční výzdoby, dárků a cukroví. Ona je do Vánoc blázen jako já. My dvě bydlet v Americe, tak nám svítí i psí bouda. Tedy spíš krmítko pro ptáky. Naše pejsky bychom v boudě nikdy spát nenechaly. Lucky Kuba spí v posteli a Sannynka má po bytě několik pelíšků. Další mojí nejmilejší ozdobou je velká žlutá ošklivá jahoda. Když jsem byla malá, donesla mi jí ,,teta" Dana, mámina nejlepší kamarádka. ,,Kajdo, ty miluješ jahody, tak tady jednu máš" řekla Dana. Mamka protočila očima a pověsila jahodu na zadní stranu stromku. ,,Větší hrůzu jsi jí přinést nemohla," smála se mamka. Dana s mamkou byly nejlepší kamarádky co pamatuji. Pracovaly spolu a stýkaly se i po práci nejmíň čtyřicet let. Dana mi nedávno psala, jak ji mamka strašně schází. A tak jsem při odepisování zavzpomínala i na tu jahodu, která má už léta své místo na stromku vpředu. Při pohledu na ní si pokaždé vzpomenu na Vánoce v Hlubočepích.

...........pokračování v mé knize: http://www.jine-knihy.cz/zrzave-detstvi-v-socialismu/