Pionýrský tábor Miřetín

Dneska byl v Itálii svátek San Maurizio, a tak jsem vařila víc jak obvykle a pekla dort. Když jsem delší dobu v kuchyni, pouštím si jako ,,kulisu" seriál Vyprávěj. Pro mne je tenhle seriál jedinečný a můžu ho vidět několikrát. Kluci v seriálu se chystali na letní tábor. To mi připomnělo, s jakým ,,nadšením" jsem na letní tábor jezdila já.

Když jsem byla větší, tak už to bylo lepší :)....tady vysmátá v kloboučku dole.

Samopše, Opava, Hradec Králové a nebo i park u nás za barákem, všechno bylo o prázdninách super. Vždycky jsem se nějak a s někým zabavila - vždycky jsem si ty prázdniny užila.

Prázdniny a léto jsem milovala asi jako každé dítě. Jedno jsem však o prázdninách nenáviděla - pionýrský tábor!

Od první třídy jsem začala jezdit na pionýrský tábor do Miřetína. Tábor byl od Filmového studia Barrandov, kde pracoval roky i můj táta. Když se na to podívám zpětně, bylo to úžasné místo a měla pravdu moje sestra, která mi říkávala ,,nebul, jednou ti bude líto, že už sem nemůžeš jezdit,"ale v té době jsem jí nevěřila! Iveta tam jezdila x let a ráda. A já byla ráda, že je tam alespoň někdo z rodiny, i když v jiném oddíle. 

Když jsme autobusem přijížděli na louku před jídelnu, měla jsem slzy na krajíčku. Měnil se turnus, takže jiné děti tím autobusem pak jely domů. Jak já jsem jim záviděla! 

Naše kufry se vynosily na trávník a začali nás rozdělovat do oddílů. Ještě mám ten můj kufr v paměti. Takovej hnědej papírák, uvnitř měl něco jakoby tapeta, umělohmotné držadlo a kovové přesky na zavření s klíčkem. 

Ségra vpravo, já vlevo, Iveta šla do stanů a já do chatiček. V ten moment už se mi slzy koulely po tvářích. Nechtěla jsem tam být, chtěla jsem domů za mámou. Dodnes si pamatuji básničku z notýsku táborníka či zálesáka. Notýsek byl zelený, už nevím kdo mi ho dal. Básničku vím však přesně! 

,,Rodičové drazí, kam jste mě to dali?! Vítr tady fouká, slunce hrozně pálí, komáři tu koušou, mouchy mě tu honí, do stanu mi lezou mravenci jak sloni. Musím ráno cvičit, to je zdejší móda, v potoce tu teče jen studená voda. Kluci jsou tu špatní, každý se mi směje, ale potok pro mne nikdo neohřeje! Ještě bych tu umřel a pak bych vám scházel. Přijeďte si pro mne! Váš Bohoušek Mazel." 

To byl přesně můj případ! Podobné dopisy, korespoňďáky i pohledy jsem posílala mamce denně.

Rodiče nám s sebou měli dát ofrankované obálky a korespondenční lístky, abychom jim mohli psát, jak se máme. Moje mamka asi litovala toho, že mi jich dala tolik - bombardovala jsem jí srdcervoucími dopisy a ona mi stále odepisovala ,,už se ti to krátí, vydrž to holčičko moje." Ještě ty pohledy mám, ale co mamka umřela nemůžu je číst, protože pak brečím víc, jak tenkrát v Miřetíně. 

Miřetín byl krásný tábor a na krásném místě. Ležel v údolí, kterým protékala říčka Krounka, ze všech stran obklopen lesy a byl zcela mimo silnice. Měl velkou dřevěnou jídelnu (později postavili novou zděnou, a tak ta dřevěná sloužila jako klubovna), chatičky pro menší děti a stany s podsadou pro ty větší. Měl také krásnou dřevěnou marodku, kterou jsem musela občas navštívit. Zánět uzlin mě na táboře přepadal často. Dávali mi na to teplou a smradlavou mast z plechovky. Vypadalo to jako bláto. Fuj! Pak už jsem to nikde nikdy neviděla, ani o tom neslyšela.

Tábor měl zprvu klasické kadibudky a provozovat ranní i večerní hygienu jsme chodili do Krounky. Později udělali toalety i umývárny. Avšak mýt se a čistit si zuby v potoce, bylo mnohem hezčí. Nasadit holínky a nebo žabky (podle počasí), do ruky mýdlo v umělohmotné krabičce, skládací kelímek, kartáček a pastu, přes rameno hodit ručník a hurá dolů k říčce. Měnili jsme Tutti frutti za Fluoru a půjčovali si mýdlo (Šeřík, Zelené jablko - ty jsem měla nejraději) i ručník, když si ho někdo zapomněl ve stanu či v chatce.  

Koupat se v říčce, táboráky s kytarou a lesní bojovka, kdy se šlo po fáborcích - to jsem si užívala, to jsem měla ráda. I diskotéky a karneval v klubovně, kam jsem šla většinou za Pippi. Měla jsem to skoro bez práce a občas jsem i vyhrála. 

Líbilo se mi i stavění chaloupek z šišek a z větviček v kořenech stromů v lese nad táborem a nejvíc ze všeho se mi líbila táborová pouť. Na pouti se plnily různé úkoly, za jejichž splnění jsme dostávali dukátky. Za dukátky jsme si pak mohli koupit dobroty, pohledy či suvenýry v klubovně.

Jelikož pouť byla skoro na konci každého turnusu a suvenýry pro rodiče už jsme měli nakoupené z výletů, tak jsme to většinou všechno prožrali. Oplatky v čokoládě Dalida, Malinové řezy, čokoláda Lena s vystřihovací panenkou a Nugátová pochoutka Zora. Za tyhle dobroty jsem lovila pusou v lavoru s vodou pingpongové míčky, skákala v pytli od brambor, shazovala plechovky tenisákem a spoustu dalšího, jen abych měla dukátky. Prostě na pouti jsme se snažili všichni. Vždyť nás čekala sladká odměna a né ,,jen" diplom a moduritový přívěšek.

Ale tři týdny na táboře byla dlouhá doba. A tohle všechno, ač se mi to líbilo, nepomohlo tomu, abych se na tábor další rok těšila. Pomohlo to možná mamce, protože v ten den jsem psala dopis či korespoňďák s nadšením a bez slz.

Dny, kdy jsem držela hlídku na bráně v dešti, ve světlemodré kulaté budce u dřevěného můstku, kdy se šlo na puťák, a nebo když byla noční bojovka - tyhle dny jsem nesnášela.

Na bránu, ať přední či zadní, jsem si nosila vždy zápisník táborníka a četla ho nejspíš stále dokola. Další básnička, co mi teď proběhla hlavou byla.

,,Aby se ti výlet zdařil, pamatuj si pro příště, na místě kdes oběd vařil, dobře uhas ohniště. Saze čisti na kotlíku pískem nebo přesličkou, chceš-li přespat na seníku, tak tam nechoď se svíčkou," dál už nevím, ale třeba si někdo z vás vzpomene. 

Já ještě vzpomenu na ranní rozcvičku, nástupy u vztyčení a stažení vlajky, večerní rozdávání diplomů a moduritových odměn a nejen večerní, ale hlavně závěrečné. Tyhle chvilky jsem taky nemusela. Ostatní děti vyvolané několikrát, chlubily se diplomy a odměnami, já počítala mravence, co mi lezli pod nohama. Nebyla jsem a nejsem sportovní ani soutěživý typ, tudíž jsem dostala diplom tak maximálně za Pippi punčochatou, úklid v chatce a nebo za nejlepší pomocnici šéfkuchaře. 

A jak to tak dneska vidím, člověk se moc nemění, alespoň já ne. Jediná změna - dneska bych na ten tábor jela s radostí!

PS: Teď mě probleskla hlavou Miřetínská hymna. Třeba tam někdo z vás jezdil a rád si ji připomene. A nebo vám to připomene tu váši, tu co jste zpívali u táborového ohně s kytarou. To byly časy co? A já blbka si jich nevážila!

Tak naladit kytary a .............................

,,Co nás na táboře čeká to je celkem fajnový,

louka stan provoní, letos jak předloni,

je to jedinečnej nápad zase ditětem se stát, 

jipi jou, jipi jou, zase v Miřetíně spát. 

Jó to se ví, zase se sejdem, za sedm let, za sedm let, zas příští tejden, 

budeme hrát, budeme zpívat, 

přijďte se dívat, bude nám hej."