Polárkový sníh a jiné dobroty mého dětství

Já miluji retro v každé podobě. Ať už jsou to hračky, knížky a nebo nábytek. Tahle ,,úchylka" se u mne začala projevovat až v Itálii. Možná to bylo nostalgií po rodné zemi, možná je to věkem, možná italským stylem - trochu retra tu najdete v každé domácnosti.

Tyhle bonbóny jsme měli ve špajzu furt. Zimní směs mně nechutnala.

Maurizio bydlí v domě, který byl postavený v sedmdesátých letech. Kromě koupelen, je i vnitřek ze stejných let. Když jsem se k němu nastěhovala, trošku mi to vadilo.

Vykachličkovaná celá kuchyň, tmavé parkety a prosklené dvoukřídlé dveře v obýváku. V pokojíčku psací stůl, na kterém on psal úkoly do školy a v ložnici noční stolky z doby ,,krále klacka." 

Říkala jsem si, že si časem snad zvyknu. Ale místo zvyku, jsem to začala mít ráda. 

Kupovala jsem smaltované kastrůlky, retro doplňky do kuchyně a vyndala jsem obrazy po babičce.

Maurizio byl rád, že nechci nic předělávat, a že jeho psací stůl je zase k užitku, nejen k odkládání věcí.

Při psaní mých vzpomínek na Facebook jsem zjistila, že nejen já se ráda vracím do minulosti. Nebude to tedy nostalgií po rodné zemi, nýbrž nostalgií po dětství a po dospívání, kterou má většina mých vrstevníků.

Minule jsem zavzpomínala na hračky z osmdesátých let, dneska bych ráda zavzpomínala na dobroty i nedobroty z té doby.

Začnu snídaní, kterou nám většinou připravovala mamka. Udělala nám čaj a sáček se nechával na talířku. Použil se několikrát - dokud barvil. A Pigi čaj obarvil i několik hrnků. 

Chléb s máslem a domácí marmeládou nebo koláč co večer máma upekla, to bylo vždy nachystané na dlouhém dubovém stole, který do kuchyně vyrobil táta - šikula. Ten stůl je starý jako já, ale je mnohem zachovalejší. Před rokem si ho vzala z mého Vršovického bytu ségra na chatu. Synovec v mém bytě retro neocenil.

Mamka si ráno udělala turka a brala si ho do koupelny. Než se namalovala, natupírovala si vlasy a zastříkala je Lybarem tak, že se v koupelně nedalo dýchat, měla turka vypitého. Sundala zástěru, to byl tenkrát domácí oděv všech žen a utíkala do práce. Ta zástěra mi připomněla, že naše maminky by jste doma v teplákovce nikdy nepotkaly. Od rána do večera byly hezky oblečené, namalované a učesané. Jen na vaření a úklid si vzaly zástěru, které se říkalo domácí oděv. 

Svačinu jsme měli ve škole. Rohlík a Jovo koktejl a nebo mléko v sáčku. Jak se trhal zubama růžek, to si pamatuje nejspíš každý.

Obědy ve školní jídelně už jsem popsala v článku ZŠ Pod Žvahovem. Nedělní oběd doma, to bylo většinou pečené kuře s nádivkou, řízky a nebo jiná dobrota.

Ale co sámoška? Pro co jste tam nejraději chodili, když jste od někoho dostali pár kaček? 

Já pro Vitacit, Pedro, Bajo a nebo lízátko Benatová tyčinka. To jsem vždycky vylízala do špičky a tu pak ukousla. Měla jsem odřenej jazyk, upatlané ruce a od Vitacitu jsem byla celá červená.

Jak o tom píšu, cítím ten Vitacit na jazyku, tu sladko-kyselou ovocnou chuť. I to růžové dvou žlábkové Pedro za kačku, jako bych měla v puse včera.

Bajo bylo víc šťavnaté a mělo uvnitř obrázky zvířat. Pak tu byl ještě Sevak, ale ten nevím proč, prodávali v Hlubočepých v drogerii. 

V létě jsem místo lízátek kupovala nanuky.

Rollo, Leďňáček, Jahůdka, to byla má nejoblíbenější zmrzlina na klacku. Občas jsem si dala Pierota, Colombinu a nebo Sibirku. Pokud jsem dostala nějakou kačku navíc, nekoupila jsem si nanuka, ani kornout, ale kelímek. Můj nejoblíbenější byl Táboráček. Krouhala jsem ten zmražený ovocný protlak klofákama o sto šest. Když neměli Táboráčka, koupila jsem si jablečnou dřeň v papírové krabičce. Největší mražená lahůdka byl pro mne Polárkový sníh. Ten jsem snědla sama na posezení.

Občas jsem koupila i zmrzlinu v průhledném plastovém poháru se zeleným víčkem. Ale jen kvůli tomu poháru - ta zmrzlina byla divná. Už nevím, jak se ten pohár jmenoval, stejně jako ,,hrací" umělohmotná kostka plněná zmrzlinou. 

Ale abychom nebyli jen u sladkého, co třeba slané tyčinky v kulaté papírové krabičce s plechovým víčkem? To byl tenkrát hit! Kupovali jsme to všichni.

Mamka si k tyčinkám dávala tavený sýr Maratonec a táta tekutý Staropramen. Já je zapíjela Broňou a nebo citro colou. 

Jelikož jsme měli každý den teplé jídlo k obědu, k večeři byly krom jiného často i obložené chlebíčky. Vypadaly jak z lahůdek U Paukerta a stejně dobře chutnaly. Spolužačky mi tenkrát záviděly, protože v jiných rodinách se s chlebíčkama dělali jen ve svátek. 

Na dobroty let osmdesátých by se dalo dlouze vzpomínat. Tohle je jen pár mých vzpomínek na to, co chutnalo mně.

A co vy, máte taky ještě v paměti nějaké ty sladkosti či slanosti z dětství?