Spontánnost Italů je nekonečná

Dnes ráno jsem jela do Assisi do nemocnice. Mám něco s hlavou a neví se co. Už mi udělali snad všechna vyšetření a vše v pořádku. Já i moji kamarádi však víme již čtyřicet let, že moje hlava není tak úplně v pořádku. 

Babá od klientky.

Ale před třemi lety, po smrti mojí mamky, mě začala občas brnět půlka obličeje. Poprvé před pohřbem a od té doby tak třikrát do roka. Někdy se zhorší vidění, někdy je mi na omdlení a jednou jsem nemohla ani mluvit - to byl Maurizio rád. Prý to bylo za sedm let poprvé, co jsem byla vzhůru a byla jsem deset minut zticha.

Asi to bude tím, jak mě ségra jako malou vyklopila několikrát z kočárku.

Malá nemocnice pod lesem vypadá spíš jako hotýlek v horách. Člověk se tam cítí tak nějak klidnější. 

Sedím v čekárně, naproti mně dvě babky, dohromady jim bylo nejmíň sto pade a tleměj se jak puberťačky. Povídají si a zase se smějou, člověk úplně zapomene na to, že je u doktora a vtiskne se mu úsměv do tváře.

Pozoruji je a poslouchám. Vím, že se to nemá, ale ony jsou jedním slovem fantastické!

Byla jsem objednaná na devátou - je půl desáté. Od devíti tu sedím a čekám, až mne zavolají. Jsem tu jen já. Zaklepu. ,,Dále" - vejdu a říkám, že jsem byla objednaná na devátou a jelikož v čekárně není nikdo jiný, jestli můžu. Doktorka mi odpoví s úsměvem, že tam má pacienta. Rozhlédnu se - nikdo. Tak nevím, jestli jsem tu správně u neurologa. 

Říkám jí, že jsem asi špatně rozuměla a ona na to ,,tak se posaďte." Ztrácím důvěru, ale posadím se. ,,Odkud jste Zlezakóva?" Na zkomolené jméno jsem si už zvykla, komolej ho i Nedvědovi a Šeredové, tak proč ne mě.

Odpovím paní doktorce, že z Prahy a ona se ,,rozvášní" vyprávěním o tom, jak před x lety byla v Praze a chystá se tam znovu. Začne se mne vyptávat nejen na hotely, restaurace a letecké společnosti, ale když ji ujistím, že ČSA je lepší než Alitalia, začne se ptát na motory našich letadel. ,,Já se o motory letadel nikdy nezajímala," odpovím už docela naštvaně. A ona pokračuje ,,no já těm ruským motorům moc nevěřím." A já zas moc nevěřím vám paní doktorko, myslela jsem si. 

Po půl hodině se mě zeptá, jaké mám problémy s hlavou. ,,Určitě ne takové jako vy," chtěla jsem odpovědět. Pak se mě zeptala třikrát na stejnou věc, odpovídala mi úplně na něco jiného, no prostě byla úplně mimo.

Vyslechla jsem si jí, stejně mi neřekla nic nového a odcházím. ,,Za dva měsíce se uvidíme na kontrolu," křičí za mnou. ,,To určitě!"Odpovím česky polohlasem.

Po cestě z Assisi vidím v parku paní na kole a pána co ji přidržuje. Je jim tak šedesát, oba se smějí a on na ní volá ,,neboj, to se naučíš." Hned jsem si vzpomněla, jak jsem se učila jezdit na kole já, ale to mi bylo tak šest. Měla jsem modré kolo Pionýr po ségře. Táta mě přidržoval úplně stejně a taky mi říkával ,,neboj se, to se naučíš."

Italové se nebojí, že se ztrapní. Mauriziovi je padesát a předloni si koupil kolečkové brusle. Co jsme se nasmáli, když si na ně stoupl poprvé. Kolem jdoucí v parku se zastavovali a fandili mu, když jel s nohama do x a nevěděl jak zabrzdit. On nelyžuje a ani nejezdil nikdy na klasických bruslích, takže nasadit si brusle in-line, to chtělo kuráž. 

Ale nakonec skončily v garáži společně s mýma. V Itálii bruslení nefrčí jako v Praze. Není tu ani kde jezdit. Já jezdívala v parku, na okruhu pro cyklisty, ale jezdit furt dokola mne brzo přestalo bavit. Několikrát jsme je vezli i do Kalábrie, že jako podél moře. Jenže tam je buď moc vedro a nebo spousta korzujících lidí. Teď už si raději místo bruslí tam, vozíme víno, olej a citróny sem. Toto využití zavazadlového prostoru, zdá se mi praktičtější!

Když jsem dojela k Mauriziovi na kliniku, abych mu ukázala zprávu od doktorky, objevila jsem v kanceláři na stole mini zákusky. ,,Co slavíte?" ptám se. ,,To nám donesla jedna klientka ke snídani." Nebyly tam dva dortíky pro něj a pro Simonu (kolegyni), bylo jich tam asi deset.

Mám ráda klienty kliniky tohoto typu. Často donesou ráno kafe i mě, když tam pomáhám a něco sladkého. ,,Doktore, už jste snídal?"zeptají se, ale kafe už pro nás mají v ruce.

Jiní klienti zas donesli tiramisu, marmelády, koláče, domácí olej, chřest, limoncello a jedna paní donesla dokonce velké babá (typický neapolský dezert). Prostě dobré domácí dobroty.

Já si nedovedu představit, že bych šla tady třeba k zubaři a nesla mu bábovku. A v Praze už vůbec ne.

Tohle se od nich ještě musím učit. I po deseti letech tady jsem málo spontánní!