Zrzek jde do školy

Za pár dní končí italským dětem prázdniny a začíná škola. Rodiče je zas budou přivážet i odvážet autem, i když bydlí skoro ve vedlejší ulici. Než zaparkují auto, byli by tam pěšky třikrát. Ale před třiceti lety chodívali pěšky, stejně jako my v Hlubočepých (prý se říká v Hlubočepech, ale já čtyřicet let říkám v Hlubočepých a jinak mi to ani nejde).

První třída. Paní učitelka Krajíčková a já čtvrtá od ní.

Zápis do prvních tříd, byl na základní škole Pod Žvahovem svátkem. Všichni jsme se pěkně oblékli a šli s rodiči do školy. Tam jsme poznali naše paní učitelky a dostali jsme barevná papírová zvířátka, co pro nás vyrobili žáci vyšších ročníků.

Dnes je doba internetu a k zápisu do školy stačí 5minut na počítači. Je to rychlejší, ale tenkrát to bylo hezčí.

Když jsem v září nastoupila do první třídy, bylo mi skoro sedm, ideální věk. V dnešní době některé děti chodí do školy už od pěti let, alespoň tady v Itálii. Tím mají o dva roky kratší to bezstarostné dětství. Dětství bez úkolů a beze strachu ze špatných známek, či černých puntíků. 

První školní den si skoro nepamatuji, ale byl v mém životě důležitý. Poznala jsem totiž jednu z mých nejlepších kamarádek. 

Sedla jsem si do první lavice u dveří a vedle mne blonďatá holčička s brejličkami, které měli místo klasických nožiček pružinky. Nemohla jsem se na ně vynadívat, přišly mi zajímavější, jak celá třída. Ta holčička se jmenovala Lucia a přijela ze Slovenska. 

Staly se z nás velké kamarádky, všude jsme chodily spolu a soudružka učitelka Krajíčková nám říkala magnetky. 

Dodnes na to s Luckou vzpomínáme. I když já žiji v Itálii a Lucka v Anglii, často si voláme a prokecáme hodiny. Pokud jsme obě v Praze, vždycky se sejdeme.

Jako prvňáček jsem po vyučování chodívala do družiny a nebo k mamce do práce. To už mamka šéfovala na nové poště. Sedávala jsem u jejího stolu a hrála si na paní vedoucí. Všechna ta razítka, podací lístky a samolepky. Občas mi něco spadlo i do kapsy, ale vždy s dovolením mamky. Dodnes mám jeden kotouček samolepek doma a dokonce ještě lepí. 

A pak ten velkej železnej trezor. Měl několik zámků na dlouhé lámací klíče a velká kola na otevření. Byla jsem rozhodnuta. Až vyrostu, budu pošťačka! Nejlépe vedoucí, i když ta odpovědnost? 

Moje maminka každý večer při odchodu zamkla, a pak tak lomcovala s klikou, že jsem čekala, kdy ty dveře vypadnou. Nejednou se vracela od domu překontrolovat, jestli opravdu dobře zamkla. Naštěstí jsme to měli kousek. 

Mamka mě do školy vedla snad jen k zápisu. Pak už jsem chodila s mojí o pět let starší sestrou Ivetou. Ale nejen s ní. Ráno jsme chodívali všichni společně - my z dvojky a holky ze Srpečku. Od nás to byl Mirek, se starší sestrou Květou, Monika a já s mojí sestrou Ivetou. Po cestě se k nám přidala Lucka se sestrou Michaelou a naše spolužačka Petra. 

Když nás bylo více, chodilo se do školy zkratkou. Byla to úzká cestička, co vedla od našeho domu kolem sběrny, přes potok, podél dlouhé zdi Mačurovic zahrady, až pod školu. Byla tmavá, zarostlá a skoro nikdo tam nechodil. Pokud jsem šla do školy sama nebo jen s Luckou, raději jsme to obešly po silnici. 

Párkrát, po dobu mé školní docházky, jsem tam šla sama. Teda vlastně nešla, ale běžela. Vždycky jsme měla srdce až v krku a prosprintovala jsem celou uličku. Jednou dokonce večer za tmy, když mě mamka poslala pro něco k Mačurům. 

Nebylo pozdě, ale tma už byla. Měla jsem jít okolo po silnici, jenže já se bála. Tenkrát kolovala fáma černé sanitky, kterou unášejí lidi kvůli orgánům. Když jsme viděli na ulici černou dodávku, schovávali jsme se s dětmi i za lampu. Dospěláci tomu nevěřili, ale my ano. Takže jsem to raději vzala k Mačurům uličkou. Stoprocentně jsem ten večer zaběhla můj rekord. Ano, byla jsem a dodnes jsem zůstala strašpytel. Bojím se sama po tmě. Jediné kdy se nebojím, když jsem hodně naštvaná. To bych pak šla v noci sama i do lesa ! ..........původně jsem chtěla napsat na hřbitov, ale tam bych v noci sama fakt nikdy nešla brr!

Ale lumpáren, těch jsem se nikdy nebála! A nebyla  jsem na to sama. 

Chodili jsme krást kytky do zahrádek, vždyť ve váze na stole to těm kosatcům, tulipánům a narciskám slušelo víc než v zahrádkářské kolonii. 

Kradli jsme ovoce, vždyť se říkávalo,,kradené chutná nejlépe" a nám fakt chutnalo. 

Lízali jsme pěnu z piva ve džbánu, když nás táta poslal pro dvě točený k nedělnímu obědu a pak se jí kvrdláním snažili dodělat. 

Nebo jsme vlezli na náměstíčku na zavřenou pout' a houpali se x hodin na lodičkách, když kolotočáři odjeli do města. Ty koukali, že mají všechny lodičky rozhoupané a obsazené, když se vrátili. Řetízák jsme naštěstí neuměli spustit. 

Kvůli houpačkám jsem měla myslím třídní důtku, ale jinak jsme to vždycky nějak uhráli. 

Jednou nás v zahrádkách načapal policajt, jak krademe třešně ze střechy jedné chatky. Řekl nám, že jsme neschopní a neumíme se pořádně schovat. To byl fakt fajn chlápek. 

Byla jsem prostě spíš kluk. No Karel jak chtěl táta. 

Vždyť jsem s ním i  řezala cirkulárkou dřevo, chodila za ním do jeho truhlářské dílny na dvoře a na tom samém dvoře dala o rok starší Monice pěstí do nosu, až jí tekla malinovka. 

A hlavně - hlavně jsem byla bita jako žito! Jé já byla bita! Páskem, vařečkou - nějaká se o mne i zlomila a někdy i rákoskou na koberce. Prostě tím, co bylo po ruce. 

Ale musím přiznat, že jsem si to zasloužila. Odmlouvala jsem, držkovala, chodila pozdě domů a byla líná se učit. Dnešní děti by taky občas potřebovaly tou vařečkou nějakou po zadnici! Vypadá to však, že vařečky došly. 

,,Škoda každé rány, která padne vedle" - tak nějak se to říkávalo a dělávalo. A po výprasku klečet do kouta. My jsme měli v koutě tapety. Jezdila jsem si prstem po kytičkách a rychleji mi to uteklo. Já na to snad vzpomínám s láskou!  

Ať si říká kdo chce co chce, dnešní děti by nám mohly závidět! 

Dostali jsme po držce, klečeli jsme v koutě, ale byli jsme ,,volní." Nesvazoval nás internet, pět kroužků v týdnu a ani tisíc televizních programů. Po škole jsme hodili aktovku do kouta, natáhli si tepláky a hurá za dětmi ven. Jezdit na kole, stavět si domečky v parku, lést po klepadle na koberce, skákat panáka a nebo gumu. Vrátili jsme se až po setmění. Špinavý až za ušima, bláto ve vlasech, ale vana a kartáček to vyřešili. Já byla strašně lechtivá a kvůli kartáčku na chodidlech jsem se několikrát skoro utopila ve vaně. Jé a taky jte se klouzali ve vaně jako na klouzačce? Měla jsem pak vždycky rudou sedací kost. Pak večeře, úkoly, motýl Emanuel a Maková panenka a dobrou noc děti. 

Hlubočepy, ač spadaly pod Prahu 5, byly krásná vesnička. Zahrady a zahrádky, Prokopské údolí, Dívčí hrady, prostě ráj! Takže jsme si to dětství opravdu užívali naplno!