Podovolenkové snění

Znáte ten pocit, když se vrátíte z dovolené a přepadne vás nostalgie? Kolikrát se zakoukáte ,,do blba" a představujete si, jak jste stále tam - tam kde vám bylo pár dní nádherně. Škoda je, že pár dní na fajn dovolené uteče mnohem rychleji, než pár hodin v práci.

Siderno

I my jsme se před týdnem vrátili z dovolené v Kalábrii.

Bylo to dvacet úžasných a relaxačních dní, plných sluníčka, křišťálového moře a dobrého jídla.

Tedˇsedím doma na balkóně, sluníčko tu sice mám, ale to moře - to průzračné moře mi tu schází.
Zavřela jsem tedy oči a představovala si, že ležím pod slunečníkem na lehátku, přede mnou oblázková pláž a po pár metrech to nádherné moře, co mění modrou podle slunce. Dopoledne je azurové, zrovna jako tedˇnebe nade mnou. Kolem poledne je modré a pokud nejsou vlny, vypadá i v deseti metrech hloubky jako bazén. Je vidět až na dno a člověku připadá, že víc jak dva metry hloubky tam být nemůže. Když pak slunce zapadá za kopce, mořská modř se barví do stříbrna a nad hladinou se objevuje Venušin pás. Seděla bych tam hodiny a pozorovala tu nádheru, ale hodiny tohle představení netrvá. Měsíc se vyhoupne výš, Venušin pás se zbarví v inkoustovou modř a moře splyne s oblohou.

Jenže teď je odpoledne, sluníčko mi svítí do tváře, a tak si představuji tu pláž, ty rozpálené oblázky, po kterých do vody bez žabek dojdeš horko těžko. Slyším jak si povídají kamarádky co mají slunečníky kolem nás, ale nesoustředím se na jejich slova, soustředím se na šumění moře (kdyby mi tak pod balkónem nejezdila auta a ty smradlavý skútry, soustředění by mi šlo určitě líp).

Nicméně si představuji, jak jdu do moře, pomalu, pomalounku, neboť letos je moře o něco chladnější a já po těch deseti letech v Itálii a určitě také s narůstajícím věkem, začínám být velice zimomřivá. I když bylo třicet ve stínu a moře mělo jen o pár stupňů méně, neskočila jsem do něj po hlavě jako loni.

Jdu po částech - nejdřív jen tak do půlky stehen, pak po zadek, fáze smočení břicha je tou nejtěžší a pak už hup a plavu. Plavu rychle, abych se zahřála. Doplavu k provazu, co odděluje hlídanou část. Stoupnu si na provaz a čůrám. No co koukáte, do moře čůrají všichni a kdo říká že ne, tak kecá! Já alespoň nečůrám na kraji, ale odplavu si těch x metrů na hloubku. Jak myslíte, že to dělají Italové, kteří neumí plavat? A že jich není málo! Oni totiž plavání ve škole jako my neměli. A o dětech ani nemluvím, těm občas ujede do moře i něco jiného. Já to naštěstí neviděla, ale moje slovenská kamarádka Monika, kterou jsem letos v Kalábrii poznala, potkala prý tuhle ,,lodičku" dvakrát!

Pán Bůh zaplať, že sůl, písek a proudy to moře tak krásně čistí!