Tak jsem zase v Itálii :)

Moc ráda se vracím do mého druhého ,,domova," kterým je Itálie. Miluju tu spoustu věcí, ale jedno mám nejraději ... 

Naší 14denní dovolenou v Itálii jsme začali jako každý rok na jezeře Garda. Máme už své oblíbené místo v blízkosti Malcesine, kde není moc lidí, voda je tam křišťálová a stanování pod olivovníky v klidném a super čistém kempu s výhledem na jezero je fajn. 

Večerní pohled na malá rozsvícená městečka ,,poházená" všude po kopcích protějšího břehu, ranní koupání v jezeře, když nad horami vychází sluníčko, ale nad Gardou se ještě drží opar a ty západy slunce, které mění barvy vodní hladiny, jakoby je míchal malíř na paletě - nádhera!

Kdo cestuje autem na dovolenou do Itálie, zastávku na jezeru Garda mu vřele doporučuji. Já tohle jezero objevila až díky Michalovi, i když jsem v Itálii léta žila. Ale tehdy se cesta do Čech a zpět do Itálie dávala na jeden zátah, aby se toho v Praze co nejvíce stihlo a pak zase rychle do Umbrie. 

Lago di Garda by si zasloužilo delší návštěvu, nejen jeden den při cestě do střední Itálie a druhý cestou zpět. Ale já se vždycky po tom roce tak těším na moře, že ač je Garda krásné místo, spěchám jižněji.

Toskánsko nemusím nikomu představovat, podle mne je to pro Čechy nejznámější italská oblast - nejen díky vínu. A tady jsme si před pár lety našli kemp, který je schovaný mezi meruňkovými sady a melounovými poli. Mají tu vlastní ovoce i zeleninu, která opravdu voní létem a chutná tak, jak si pamatujeme z našeho dětství. Miluju hodně věcí z Itálie, ale nejvíc ze všeho to jejich chutné a hlavně voňavé jídlo. První večer v Toskánsku jsme si místo návštěvy restaurace udělali degustační večer - produkty z místa, jak se říká v Itálii - 0 kilometrů. Toskánské víno, které je tak jemné, že se člověk ani po flašce neopije a prosciutto, které tak nádherně voní, že nejdříve několik vteřin nasáváme jeho vůni, jako bychom degustovali to nejkvalitnější víno a potom ho pomalu ochutnáváme. Kozí, ovčí i kravský sýr, který má tak jemnou, ale výraznou chuť ... hmmm. Klobásky z divokého prasátka, ty se rozplývají na jazyku a mortadella voní celým stanem. Jen ten místní chléb bez soli Michael moc neocenil, ale když jsem mu na něj dala rajčátko z místní farmy, to opravdové voňavé rajče, které voní a chutná létem, s trochou soli a olivového oleje, tak těch bruschett snědl celý talíř. K snídani pak slaďounké fíky a žlutý meloun. Miluju italské jídlo.

Místo bungalovů má tento kemp pět ,,afrických" stanů, za nimi šest zákoutí s přípojkami pro karavany a pokud někdo chce, i na malé stany je tu místo. Pokaždé je v kempu jen pár lidí (max.deset) v tomto období, takže sprchy i toalety jsou prázdné, stejně tak společný kuchyňský kout a barbecue. Ve stanech je pohodlná postel a rozkládací gauč, lednice, velký ventilátor, několik poliček a noční stolky s lampičkami. Večerní posezení na terase při západu slunce je opravdu velká romantika.

Tady se většinou zdržíme dva dny, ale tentokrát, jelikož ubytovaných bylo i s námi pět, prodloužili jsme si pobyt o další dvě noci. Ono mít prakticky celý kemp pro sebe, není pro milovníky ticha a klidu (jako jsme my dva) k zahození. 

Okolí Piombina (kde se kemp nachází) má spoustu pěkných malých pláží s tak průhledným mořem, že si člověk připadá jak v bazénu. Ráno jsme si dali v zálivu Baratti snídani a kochali se tou přírodní nádherou. Oba milujeme italskou kávu. Je výborná, silná a ač se i v Itálii vše zdražuje, káva (i v centru Piombina) stojí stále jen jedno euro.

Odpoledne jsme zajeli na pláž do Salivoli. Naštěstí jsem si letos vzala plavecké brýle, protože už jsem z minulých let věděla, že je tu průzračná voda a spousta rybiček. Takže jsem půl hodiny jen ležela na hladině nebo plavala pod hladinou a pozorovala ta hejna barevných ryb různých velikostí. Opravdu jak akvárium.

Dva kilometry od kempu je moře, deset kilometrů na druhou stranu horská městečka, ve kterých se zastavil čas. Cesta nahoru je sice samá curva (zatáčka), ale ten výhled a procházka po malém městě, kde potkáváte jen místní a jejich kočky, to za to stojí. 

Úzké uličky, stoleté domy, palmy rostoucí ,,z dláždění," zajímavé kostely, staré vily v zarostlých zahradách, kamenné cesty, prádlo mezi okny na posuvných šňůrách, malé bary plné seniorů hrajících karty a skoro žádní turisti. Pokecáte si s 91 letým pánem, který celý život pracoval v lomu, s majitelem baru na náměstí i s dalšími obyvateli těchto malých měst, protože všichni jsou úžasně vstřícní. Miluju čas oběda, kdy se procházíte prázdnými uličkami a z otevřených oken slyšíte jen cinkání talířů, rozpravy stolujících a později (při siestě) to ticho.

Trochu mi ta městečka připomněla Umbrii, kde jsem žila dvanáct let. Sedla jsem si na schodiště na konci ulice a nasávala tu atmosféru typické Itálie i vůni italských pokrmů, která se linula z otevřených oken. Společně s námi, užívala si ten klid i nádherná kočka, která chtěla drbat, hladit a jen tak si do toho ticha spokojeně předla. 

Ač by se mohla zdát tahle malá městečka samej kámen, je tu spousta květin a zeleně. Opuncie, palmy, agáve, muškáty, různé sukulenty, které toho jako všechny palmy hodně vydrží a v neposlední řadě oleandry. Ty od jara do podzimu rozsvítí různými barvami nejen města a zahrady rodinných domů či starých vil, ale také dálnice, kde jsou dlouhé kilometry oleandrů mezi středovými svodidly. 

Z Piombina jsme se letos vydali na ostrov Elba, kde jsem ještě nikdy nebyla ani já, ani Michael. Zase jsem plula po x letech trajektem, ale naštěstí jen necelou hodinku. To houpání mi totiž nedělá moc dobře. 

Ostrov Elba - ještě jsem tu nic neviděla a už ho miluju! Ta nádherná kombinace zelené a modré je vidět už z daleka a pak, když vystoupíte z lodi a projdete se kousíček po ostrově, otevřou se vám úžasné pohledy do všech stran. Pro mne nejkrásnější místo, které jsem zatím v Itálii viděla. Takový malý zeleno-modrý ráj. 

Ubytování jsem objednala na poslední chvilku na trajektu, protože jsme se stále nemohli dohodnout, jak má to naše bydlení vypadat. Jelikož strašně ráda vařím z místních zdrojů, potřebovala jsem nutně kuchyňský kout. Koupit si totiž čerstvé slávky v přímořské rybárně, to je úplně jiná chuť než ty ze supermarketu. A ještě mi k nim paní majitelka pescherie (rybárny) přidala recept jejího tatínka, starého rybáře. No musím říct, že i když jsem je už léta nedělala, snědli jsme jich plný hrnec (ve dvou) a k tomu půlku chleba (na šťávu). 

Michael má rád zase klid a zeleň, takže určitě nechtěl bydlet v centru města, což mně by nevadilo, alespoň bych si užila tu klasickou Itálii. Daleko od turistů a hlavních silnic (pro něj), ale blízko na pláž (pro mne), apartmán s terasou či balkonem a nejlépe s výhledem na moře, parkování za barákem a ještě kdyby byla klimatizace i wi-fi. No a za cenu do sta eur za noc? Ani ve snu by mě nenapadlo, že na poslední chvilku takové ubytování seženeme a ještě levněji, než jsme plánovali. 

Dům - krásná bíla vilka s terasou, kterou vlastní a pronajímá Luca se nachází v oblasti Naregno, v klidné vilové části, 250 metrů od pláže, na které je pouze pár hotelů a restaurací. Jeli jsme se na jeho apartmán jen podívat, protože přes agenturu do které jsem poslala poptávku, přišlo během cesty trajektem několik nabídek. Podívali jsme se nejdříve na vilu Marianu, která se z fotek tvářila úžasně, ale stála uprostřed prosluněného kopce bez stromů a tím pádem i bez kousku stínu. Stromy jsou v těchto teplých oblastech velice důležité, protože pokud máte kolem domu třeba borovice a okna ve všech pokojích, nemusíte klimatizaci vůbec zapínat. 

Hned jak jsem uviděla Lucovu vilu a hlavně ten výhled na moře z apartmánu, který nám nabídl, bylo rozhodnuto. I kdyby tu nebyla klimatizace ani wi-fi, kvůli té terase bych tu zůstala. Připadala jsem si jak v seriálu Capri, který jsem sledovala před lety v Kalábrii během polední siesty. Tam měli stejný výhled na moře a já jim tu vilku obklopenou zelení s kamenným zábradlím a muškáty v hliněných květináčích tehdy strašně záviděla. 

A teď jsem tady, na terase podobné té z Capri, píšu vám tenhle fotoblog, koukám na moře, pojídám italské lahůdky a myslím, že bych tu klidně měsíc vydržela. Pláže jsou kousíček, ta velká s bary a slunečníky 250 metrů, ty menší a skoro bez lidí 500 metrů. 

Moře je tu jako křišťál a hází všemi odstíny modré. Každá pláž je jiná, někde jsou kameny, někde malé oblázky, jinde zase písek, ale všude je vidět na dno. Tak nádherná a čistá je tu voda, tak příjemné je plavat i dál od břehu, když člověk vidí na dno a kolem něj se prohání spousta rybiček. Kdybych se pod tou vodou hned tak nespálila (i s nejvyšším ochranným filtrem), vydržela bych tam plavat celé hodiny. 

Musím říct, že tohle je nejen nejkrásnější místo u moře, které jsem zatím v Itálii navštívila (asi společně se Sardinií, jenže tam jsem byla už před pětadvaceti lety), ale je to i super dovolená. Můžu si tady totiž užívat pohodu, relax a romantická rána i večery s tím nádherným výhledem, psát blog, nikam nespěchat a můj akční partner si zase užije kajak, horské kolo a procházky po kopcích. Večer nám z pláže jezdí lodní taxi do Porto Azzurro nebo busík do Capoliveri, kam si člověk rád zajede na aperitiv či na večeři s dobrým vínem a nemusí jezdit autem.

Z toho ubytování jsem opravdu nadšená. Mohla bych tu sedět celé dny, nejen hodiny a pozorovat moře měnící barvy, ještěrky prohánějící se mi pod nohama i všude kolem, poslouchat štěbetání ptáčků i cvrkot cikád, ale také ty věčně se ,,chechtající" racky. Pak se projdu kopcem dolů k moři, z jedné strany koukám na Porto Azzurro, z druhé na náš záliv. Je to krásná procházka až ke skalám, kam se Michal chodí potápět. Zpátky je to teda trošku horší - do toho prudkého kopce v tom vedru, ale 250 metrů se ještě zvládne. Naproti skalám je vězení. Tady mají vězni oproti těm našim aspoň pěkný výhled na moře a luxusní jachty.

Než jsem stihla odeslat tento článek, objeli jsme autem půlku Elby a vyjeli si lanovkou (která má tvar koše) na nejvyšší místo tohoto ostrova, na Monte Capanne. Za deset euro se svezete (ve stoje) na nejvyšší horu a za deset zase dolů. Naštěstí nefoukal vítr, takže jsme hladce dojeli tam i zpět.

Ze spodní stanice není na vrchol vidět, tudíž netušíte, jestli se v půlce cesty i pohoupete (pokud fouká silněji) či jestli vůbec něco uvidíte, pokud budou mraky. My jsme měli štěstí - nebe jako vymetené a absolutní bezvětří. Monte Capanne je vysoká 1019m. Výhled je úžasný na všechny strany.

Když jsme přejížděli od Marina di Campo do městečka Marciana, odkud lanovka vyjíždí, poznali jsme tu část ostrova, kde není tolik stromů, spíš skály a nízké porosty, ale moře je tu ještě průsvitnější a barvou opravdu připomíná bazén.

Pokud vystoupíte na vyhlídkách z auta, připadá vám, že venku musí být nejméně čtyřicet stupňů. Vedro se v téhle části Elby zdá díky skalám ještě větší. Cestou zpátky - přes Procchio, vykoupali jsme se na známé pláži Paolina. Voda tam byla tak teplá, že jsem se okamžitě ponořila, což se asi nelíbilo jedné malé medúze a tak mě pěkně švihla přes záda. Vyběhla jsem z vody jak loveckej pes spálenej žehličkou. Když mě to přestalo pálit, pomalu jsem se za tou potvůrkou vrátila. A byla tam! Tak na Paolinu už raději chodit nebudu. Stejně mi nejvíc vyhovuje koupání na skále, na kterou koukáme z terasy. Většinou je tam jen pár lidí, voda čistá, stín ze stromů, rybek spousta a hlavně je to kousek pod barákem.

Rozloučím se s vámi fotografií toho, co mám v Itálii nejraději :-D

Ano, je to jídlo. I když moře a italská městečka miluju, stejně se sem vždy nejvíce těším na čerstvé cornetti, výbornou kávu, voňavé ovoce a chutnou zeleninu, ryby z rybáren a mohla bych jmenovat dál a dál. V Itálii asi není jídlo, které by mi nechutnalo. A to jsem si naivně myslela, že každodenním plaváním a chozením, mohla bych tu nějaké to kilčo dostat dolů. Tak nemohla, opravdu ne, protože pizza, fritované ryby, zmrzlina a víno mi asi spíš nějaké to kilo přidají. Ale nevadí, užívám si tu ten(ta) správný - la dolce vita ... sladký život ;) 

Tak snad si užíváte nebo budete užívat i vy krásnou dovolenou. Letos je nás Čechů v Itálii opravdu hodně, tak jestli budete mít čas, napište mi kterou část máte nejraději. Arrivederci!