Výrobky z dob socialismu mě dokáží potěšit iDNES

Místo dětského psychologa vařečka, pásek nebo pár facek. Místo televize knížka s baterkou pod peřinou. Místo tabletu asfalt a barevné křídy. A přesto na dětství sedmdesátých a osmdesátých let všichni tak rádi vzpomínáme. 

Kdo by si kdy pomyslel, že mu výtvory socialismu vykouzlí úsměv na tváři a bude si je v roce 2023 kupovat domů. Kdyby mi to po revoluci někdo řekl, poklepala bych si na čelo a odpověděla, že ani omylem. Všichni jsme se těšili na novinky ze západu. Dnes tu máme toho západu už nějak moc. Od nábytku přes oblečení až po jídlo, všechno je dovoz a navíc většinou levnější než to české. Už i to máslo italské či německé, koupíte u nás levněji. 

Typicky českých věcí už dnes moc nenajdete. Takže když vidím něco, co mi připomene mé dětství, usměju se a s velkou radostí zavzpomínám. A čím jsem starší, tím je to horší, protože ty vzpomínky nejen vyhledávám, ale i kupuju. 

Ano, kupuju. Zrovna minulý týden jsem pracovně navštívila Prior v Českých Budějovicích a to vám byla nádhera. Už to slovo Prior mě vrátilo do dětství, natož věci, které tam prodávají. Do Prioru jsem totiž jako malá chodívala jen u tety Marušky v Hradci Králové nebo u tety Jany v Opavě. Praha Prior neměla, ta měla Kotvu, Máj, Bílou labuť, Dětský dům, Dům módy, ale Prior - to slovo mi vždycky připomnělo prázdninové nákupy.

Celá rodinka se tenkrát vyfešákovala - ženský šaty, chlapi košile, děti sandálky, do nich bílé podkolenky a už se štrádovalo hromadně na výlet do Prioru. Z Piletic to do Prioru v Hradci Králové bylo tenkrát kus cesty autobusem - né jak dnes, že obchoďáky už jim stojí za humny. A v Opavě se zase prošlo celé město, než se vešlo na dřevěné schodiště v Prioru Breda. Občas jsme se cestou courli i parkem, ve kterém bývaly voliéry se zvířaty. Vždycky to byla fajn rodinná procházka s něčím novým, co nám rodiče koupili. Ať to byl bublifuk, Ohníček nebo papírová vystřihovací panenka, byla jsem pokaždé šťastná.

Po nákupech, dali jsme si zmrzlinu do placatého ,,kornoutku," posadili se u zeměkoule (fontána) před divadlem a pozorovali ruch maloměsta. Byl to hezký pohled na elegantně oblečené rodinky, které stejně jako my, užívali si sváteční nákupy. Tenkrát jste v centru nepotkali nikoho v teplákách nebo v pantoflích na zahradu jako dnes. Teď už to prostě není vzácnost, zajít si do obchoďáku na nákupy. Ale já si to v Budějkách užila stejně, jako tehdy v Prioru s našima. Byl to pro mne totiž zase návrat v čase.

,,Umělohmotná dávkovací cukřenka? Tak to kecáš!" Byla jsem tak nadšená, že jsem si povídala sama se sebou. Tu si pamatuju z mnoha domácností, býval to hit. Většina lidí ji měla nahoře uštípnutou nebo někde prasklou.

Čtvercový košík na pečivo? Vůbec jsem netušila, že se tyhle věci ještě vyrábějí! Hned jsem si košíčky koupila domů na linku a řeknu vám, ten chleba mi teď nějak víc chutná.

A nemít ve skříni dva velké umělohmotné tácy z osmdesátých let, které mi věnoval na chalupě náš soused, pořídila bych si i několik výlisků. Stejné tak céčka v sáčku, ale těch mám díky mé knize víc, než jsem měla jako dítě v letech osmdesátých.

Miluju moje čtenáře, donesli mi originál céčka, za které jsem fakt vděčná. Vystavila jsem si je doma v sekretáři (poslední skříňka co mi zbyla v mého dětského pokojíčku), v křišťálovém košíčku po mamce. Asi nejsem tak úplně normální, ale podívejme se na sebe a řekněme si, kdo z nás nemá nějakou tu ,,úchylku." Já jsem retro maniak a kochám se pohledem na skříň plnou vzpomínek a vlastně pohledem na vše, co mě vrací do dob mého dětství. Občas si céčka nechám jen tak protékat mezi prsty a vzpomínám. Kolikrát je to lepší, než koukat na Volhu nebo na Vyprávěj. V hlavě mi běží retro film - můj retro film a je v něm spousta lidí, po kterých se mi stýská, kteří už se mnou být nemůžou, ale v těch vzpomínkách, tam jsou a jsou tak blízko ... tak strašně blízko.

Stejně nám stačilo tak málo ke štěstí. Řetízek z céček, skleněné kuličky, nafukovací balón, barevné křídy nebo obrázky ze žvýkaček. A vůbec si nevzpomínám, že bych v dětství nějak strádala. Teď co slýchám od kamarádek, marně shání pro své náctileté děti psychology. A ti nejsou k mání. Nám stačila jako psycholog vařečka nebo pásek a hned bylo po vztekání a odmlouvání. Jenže dnes se prý děti nefackujou. Takže dětský psycholog je nedostatkové ,,zboží," to mi zase řekly mé kamarádky z PL Bohnice, kde jsem před 23 lety pracovala. Tenkrát tam těch volných doktorů na dětském oddělení bylo ještě dost. Já bych rodičům poradila: ,,Dejte svým potomkům od ranného dětství občas jednu pěknou přes prdel až to štípne a v pubertě dvě až tři. Uvidíte, že dětského psychologa potřebovat nebudete." ;)

Neumím si představit, že bych kdy v životě řekla tátovi nebo mámě, že je kretén či něco podobného. A u dnešních dětí je to prý normální. Nejen, že bych okamžitě dostala facku, ale hlavně bych si to nikdy nedovolila. Dodnes jsem našim vděčná za život, za to že se o mne starali, že mě vychovali a nakonec i bydlení mi zajistili. Tohle si ale dnešní mládež asi ještě neuvědomuje.

Netuší, co všechno si rodič ,,odtrhne od huby," aby se jeho potomek měl. A že se má! Naopak slýchám mezi náctiletými, když třeba obědvám v parku na lavičce, jak jim rodiče dali a dávají málo - a to mají značkové oblečení, v jedné ruce nejnovější mobil a v druhé gyros nebo pizzu. Chleba se sádlem a malého Bobše bych jim dala, pak by si začali vážit rodičů i věcí ;)

Snad na to jednou přijdou a třeba jim taky to dětství s rodiči bude tak strašně chybět jako mně. Nejspíš proto se čím dál víc obklopuji věcmi, které mě vrací do osmdesátých let. V Prioru jsem si koupila i odměrku, do které se dávalo sáčkové mléko. Tu jsem prostě musela mít, i když vůbec nevím na co. 

Ruční rychlo-šlehač jsem si ovšem nekoupila, jak já ho v dětství nesnášela. Než jsem v něm tenkrát udělala šlehačku, měla jsem svaly jak Pepek námořník. A mamka mě tuhle činnost ukládala často, jí to totiž ušetřilo hodně času, kterého kolem nás dětí, práce a domácnosti nebylo nazbyt. 

Nebo zásobnice do kuchyňské linky, které jsem u nikoho neviděla snad třicet let. Má to ještě vůbec dnes někdo doma? Moje babička mívala dřevěnou linku (zeleno-béžovo-hnědá myslím) a v ní měla zásobnice skleněné. U nás ve dvojce jsme měli všichni v umakartové kuchyňské lince zásobnice umělohmotné - průhledné.

A co taková poutka na utěrku a na ručníky z umělé hmoty? Pamatujete? Já je viděla od dětství prvně, takže jsem je hned koupila alespoň na chalupu, kde jsou na ně ještě staré háčky. Nebo tehdy nedostatkové kroužky na záclony. A nejraději bych koupila i tu síťku na mýdlo, ale to už by mě z chalupy nejspíš vyhnali. No jak říkám, jsem retro magor.

No jo, to byla doma - sklo a keramika se měnila za umělé hmoty. Lžičky, kořenky, cukřenky, tácy, misky, umělé ,,skleničky," hrnky atd. No a skláři neměli co žrát, jak by řekla babička z Pelíšků.

Ale tenkrát jsme tím nezaplavovali planetu, jako to děláme dnes jednorázovkama. Tehdy jsme ty umělé výrobky používali dlouhá léta. Někdo je má doma a na chalupě dodnes.

Zrovna jsem si tak říkala minulý týden na slavnostech ve Vlašimi, kolik plastových kelímků, talířů, mističek a příborů se za ten jeden den vyhodí a kolik pytlů odpadu se pak musí zpracovat. Proč ty jednorázovky nemůžou být jen z papíru (jako býval kelímek na pivo a limo či tácek na buřta v letech mého dětství). A co mě nejvíce překvapilo a zklamalo, že ani popelnice na tříděný odpad na tyto akce nedávají. Vše se házelo do velkých černých pytlů. Hlavně že doma člověk i kelímek od jogurtu rozebere, aby ho vytřídil. Myslela jsem, že pořadatelé takových akcí už musí v dnešní době nádoby na tříděný odpad zabezpečit!

Ať si říká kdo chce co chce, já mám osmdesátá léta v srdci a nedám na ně dopustit. Ale berte to z pohledu dítěte, protože jsem měla to štěstí, že v dětství jsem si užila volnosti a dospělost už jsem zažila ve svobodné zemi. S mojí prořízlou hubou bych si asi v dospělosti moc svobody neužila, nebýt revoluce. 

I když jak říkají moje tety a kamarádky, kterým je skoro osmdesát:,, Víš Kájo, nemůžu si na osmdesátá léta stěžovat ani jako (tenkrát) dospělák. Měli jsme všechno co jsme potřebovali, nestrádali jsme, lidé se mnohem víc navštěvovali i mezi sousedy, natož příbuzní. A všeho jsme si víc vážili. Neplýtvalo se tolik jako dnes a děti si užívaly s kamarády venku do setmění - za každého počasí. Tenkrát jsme neměli takový strach, pustit je někam samotné." No tak já nevím, každý vidí nejspíš to své, ale já strašně šťastná, že jsem ročník 1973 a narození bych s nikým před ani po neměnila. Střelec totiž potřebuje svobodu a tu jsem měla naštěstí jak v dětství, tak v dospělosti.

Vždycky, když jsem u nějaké ,,tety," vzpomínáme na osmdesátá léta. Na dobu kdy jsme se navštěvovali, kdy si chlapi pomáhali na baráku, na zahradě, na autech. Tehdy si příbuzní jezdili na víkendy často vypomáhat. Vždycky se něco poopravilo a večer sedlo k chlebíčkům, k vínu a k pívu. 

Naštěstí zase po letech jezdím díky mé práci do Piletic, kde Šumperák mého strejdy Vaška (brácha táty) a tety Marušky zůstal stejný jako tenkrát. Tam mi připadá, že máma, táta, strejda ani Martínek nikam neodešli, že jsou na zahradě za barákem, kde jsme často všichni sedávali, zatím co já s tetou a sestřenicí připravujeme v malé kuchyňce chlebíčky.

A když s tetou Maruškou a sestřenicí Jitkou, sedíme pak v jídelně u kulatého stolu (jako tenkrát) a prohlížíme si fotografie z dětství, nepřála bych si nic jiného, než vidět kolem ty, kteří tu s námi sedávali a věkem by tu ještě klidně sedět mohli. Jenže ....... . 

Už 12 let ... díky za všechno mami!!!