Hotely na jednu noc

,,Já bych to dělat nemohla, já bych se bála," řekla mi nejedna z mých kamarádek. Ale mě to baví, je to cestování, poznávání nového a ještě za to mám peníze. Navíc konečně tu mojí pusu využiju i na něco jiného, než na průsery.

Od malička mi říkali, že jsem huba nevymáchaná. Střelec no - co na srdci, to na jazyku. Všude to píšou, že lidé narozeni v tomto znamení řeknou všechno, i to co by neměli. A já jsem Střelec jak z učebnice. Ale nemůžete se na mne zlobit, to je prostě znamení a co je ve hvězdách psáno, to je na zemi dáno.

A mé znamení mi dalo do vínku i potřebu neustálé změny. Takže jsem měla-přiznávám ve svém životě dost lásek a také různá zaměstnání. Od prodavačky v elektru přes psychoterapeutku v chráněné dílně pod PL Bohnice, přes řidičku privátního taxi v Itálii až po instrumentářku na veterině. Zaměstnání zajímavá, která se mi opravdu líbila (hlavně ta veterina). Ale musím říct, že tahle práce mě baví ze všech nejvíc. Je to různorodé, potkáváte spoustu fajn lidí, projezdíte Čechy a poznáváte zajímavé hotely.

Třeba takový jeden hotel na Šumavě, to je pohádka. Budova zámku je ze 17.století, je tu nádherná kaple a úžasné chodby i pokoje. Navíc mají pro své hosty krásný bazén s protiproudem. Ovšem nejúžasnější byla ta snídaně - to jsem v jiném hotelu nezažila (šlehačkové poháry, zahraniční sýry, zvěřinové paštičky i tropické ovoce). 

Ale i další hotel v Královohradeckém kraji je krásný. Večer si zajdete do vířivky a ráno u snídaně koukáte na oboru plnou daňků. Mezitím pro vás u snídaňového bufetu paní kuchařka připravuje čerstvá vajíčka podle vašeho přání. Hmmm, stejně z těch cest nejvíc miluju ty snídaně ;) 

Ovšem nejzajímavější hotel, co jsem na jednu noc navštívila, byl hotel v kraji Libereckém. A zajímavý byl hned z několika důvodů. 

Secesní hotel z roku 1905 je návrat do minulosti. Recepce, výtah, okna i dveře jsou původní a člověk se tu cítí jak ve filmech z první republiky. Jízda v historickém výtahu či snídaně v secesní restauraci s nádherným výhledem, to mi vynahradilo noční řádění sousedů i prvotní šok na pokoji.

Na první pohled se mi tento hotel moc nelíbil, samej Němec, ponuré chodby a pokoj č.303 - hrůza. Už když jsem do pokoje vešla, ucítila jsem nevalnou vůni srovnatelnou s levnou vůní na toalety. Tmavě hnědé koberce i skříň a stříbrně natřené radiátory, to působilo dost depresivně a nečistě, i když to možná čisté bylo. A podlaha, ta vrzala při každém mém kroku a to jsem se snažila našlapovat lehce. Ovšem nejlepší byla koupelna velikosti špajzu, která mi svým vybavením a vlastně i rozměry připomínala toaletu ve vlaku. Takže jsem zase vzala tašky a mazala zpátky na recepci.

,,Nezlobte se na mne, ale pokoj pro jednu osobu za 1 200 Kč, kde to smrdí jak na veřejných záchodcích, kde se v koupelně ani neotočím a navíc jsou ve sprše vlasy, tak to nechci, díky. To jsem ještě v žádném hotelu neviděla. A podívejte se na váš web, jaké pokoje tam inzerujete!" 

Byla jsem fakt naštvaná a doufala, že mi pokoj vymění, protože měnit hotel v sedm večer, po celém dni na cestách, to se mi vůbec nechtělo. A pravdou je, že na webu mají opravdu docela jiné fotografie pokojů. Jediný co bylo na tomto pokoji pěkné byl výhled na radnici.

Slečna recepční zavolala paní manažerku a ta mi místo klíče dala kartičku k pokoji č.307. Bylo to hned naproti nádhernému výtahu a zdálo se, že tento pokoj je v předělané půlce hotelu. Tady už měly všechny pokoje novější dveře, které byly na kartu. Koupelna pěkná, velká, také nová a prostorný - čistý sprchový kout, krásné dlaždičky i vybavení. Ani podlaha tu nevrzala. Jen ty stříbrné radiátory ... i tady. Takhle ten dojem z pěkného pokoje zkazit. No nevadí, hlavně že topí - pomyslela jsem si a schovala radiátory za těžký hnědý závěs. Pustila jsem zprávy v TV, padla unavená na velkou postel a v tom ... sousedi.

Nejdříve jsem si myslela, že stěhují nábytek. Rány, šoupání, vrzání. Pustila jsem si televizi víc nahlas. Pak se mi zdálo, že se tam snad vraždí - ječení, hekání a zase rány. Už už jsem chtěla volat na recepci, když v tom začaly rány do zdi být tak nějak pravidelné. Ztišila jsem na chvilku TV ... ok, tak tam se nevraždí, tam je vše v nejlepším pořádku. Pomyslela jsem si podle zvuků, které se linuly přes stěnu a pustila kriminálku na plné pecky. Snad je pan Hercule Poirot moc nerušil, protože tenhle hotel ač je z roku 1905 má snad stěny z papíru, takže jsem musela dát hlasitost na maximum. Naštěstí v jedenáct večer už bylo ticho, ani auta pod okny nebyla slyšet a tak jsem se v hotelu Praha vyspala opravdu krásně (což se mi v mnoha jiných hotelech nepovedlo).

Snídaně byla v nádherné secesní restauraci a výběr jídla veliký. Na to jsme u nás v České republice machři. Vajíčka na několik způsobů, párečky, opečená slanina, různé jogurty, lahůdky, křupinky, ovoce, zelenina, sladké pečivo a velký výběr různých nápojů. Italové jsou vždycky v šoku. Je fakt, že na těchto snídaních se pokaždé rovnou naobědvám a do večera pak už nejím. Tím pádem toho stihnu víc na cestách. On šéf ví, proč nám platí hotel se snídaní.

Po snídaní, vyfotila jsem si z terasy náměstí a vyjela tím nádherným - 118 let starým výtahem do pokoje. Tady by se filmaři vyřádili. I dveře na veřejné toalety (dole na chodbě) jsou snad původní. A ty vitráže v oknech, opravdu zázrak, že se to dochovalo. 

Jsem ráda, že můžu díky mé práci poznávat takové poklady naší republiky. Sice jak říkají mé kamarádky:,,Jezdit celý rok po městech, přespávat v hotelích, chodit sama do restaurací na večeři a vlastně být stále sama na cestách, to bych nedala." Navíc by prý měly strach. Ale já i v Itálii, když jsem ještě pracovala u Francesca (jako řidič), jezdila jsem sama z Massa Martany do Říma, do Sieny i do Florencie a po práci si zajela v Římě k moři, prošla se po městě, zaběhla na pět hodin do outletu a domů se vracela z cest až večer. Jak jsem říkala v pořadu ,,Na Lavičce" - sama bych žít nemohla, potřebuju partnera, ale v práci mi samota nevadí. Díky mé prořízlé puse toho nejen hodně prodám, ale také si popovídám se zákazníky (kteří jsou opravdu velice příjemní), s recepční v hotelu, s obsluhou v restauraci a nebo je tu přece telefon a tolik dobrých lidí na jeho druhé straně - díky za ně!