Rozdíly mezi Českou republikou a Itálií jsou stále stejné a nepřehlédnutelné

Je to přesně 22 let, co jsem se srdcem svázala s Itálií a každá cesta tam, je pro mne plná emocí, vjemů a zážitků. A tak, když mi ve čtvrtek pan ředitel oznámil, že bych mohla letět pracovně na veletrh čokolády do Assisi

... překonala jsem svůj strach z létání a v pondělí ráno nastoupila do letadla směr Řím Fiumicino.

Před dvaceti lety jsem létání milovala a na každý let se těšila. Ani v roce 2001, když jsme se v půlce září vraceli letecky z Kanárských ostrovů, nebála jsem se, ač to bylo pár dní po teroristickém útoku. Ale pak, pak se ve mně něco změnilo a do letadla bych nesedla ani kdyby mi platili (na dovolené a do Prahy jsem jezdila jen autem). Až po letech, když jsem měla autogramiádu knihy a předávání cen Blogera roku, překonala jsem svůj strach a zase do letadla nastoupila. Vždycky to musí být silnější než strach - to, co chcete udělat. A to před šesti lety křest mé knihy a pak návrat do rodné vlasti byl! No a po šesti letech to byla zase láska k mé práci, ta je taky silnější než strach. 

Na letišti Václava Havla mě překvapilo, že jsem krom QR kódu (na letence v mobilu) nemusela ukazovat žádný průkaz totožnosti. V letadle společnosti Eurowings měla zas k mému překvapení většina cestujících zapnuté telefony či tablet a vesele si prohlíželi Facebook, koukali na film nebo psali zprávy. Byla jsem z toho trochu nervózní, vždyť mobilní telefon se má v letadle vypnout. Až později jsem si všimla, že tato společnost má na palubě Wi-Fi. Tudíž bezpečnostní pokyny, které nyní říkají jen v angličtině, nesledoval asi nikdo kromě mne. A i když jsem jim vůbec nerozuměla, sledovala jsem letušky poctivě celou dobu ukázky - co když se za těch šest let změnilo něco i tady. Nezměnilo. Pás, kyslíkové masky i plovací vesty jsou stále stejné. Trošičku mě během letu rozčilovala moucha, která lítala jak tryskáč nad našimi hlavami, ale jinak jsem zvládla (po těch letech) let klidně. To jsem teda ještě nezažila, mouchu v letadle - vy jo? Asi bude v Římě trochu zmatená, když z šesti stupňů nad nulou vlétne do osmadvaceti.

Přistání bylo hladké, měla jsem takovou radost, že bych zatleskala, ale to už se nedělá - škoda. Když kapitán letadla poděkoval cestujícím za společnou cestu a popřál nám hezký den, tleskala bych znova. Taky bych mu hrozně ráda poděkovala, že nás dopravil během hodiny a půl živé a zdravé do Itálie. Ale víc jak poděkovat a poklonit se letuškám u výstupu nemůžete. Jestli tento článek bude číst nějaký pilot, chtěla bych vám všem říct:,,Díky, tleskám vám mimo letadlo (když už nemůžu uvnitř), jste frajeři!" 

Na letišti Roma Fiumicino se toho dost změnilo. Z letadla vystoupíte do odletové haly, takže jsem byla chvilku zmatenější než ta moucha, ale toto letiště je tak perfektně značené, že se tady neztratí opravdu nikdo. 

,,Šéfe, ti Italové jsou stále napřed, je tu vše perfektně značené a už tu mají úplně všechno na fotobuňku, ničeho se nemusíte dotknout. Dokonce máte před toaletou monitor s počtem lidí uvnitř, aby se tam nemačkali jako u nás, když přiletí dvě letadla zároveň. Z letiště na vlak (který vás odveze do centra Říma) se dostanete jednoduše a k pětiminutové chůzi proskleným tunelem vám pomůžou i jezdící pásy." Volala jsem našemu řediteli. Byla jsem z letiště v Římě po těch šesti letech nadšená. 

Za osm euro a necelou hodinku, dojedete vlakem na stanici Roma Tiburtina či Roma Termini, kde buď přesednete na další spoj nebo se vydáte do centra Říma. Ani v tomto vlaku se neztratíte, neboť každá stanice je na monitoru dopředu značená i hlášená.

Já v Římě přestoupila na další vlak, který jede do Foligna. Tady už to chce italštinu, protože s angličtinou se moc nedomluvíte. Italové jsou velcí nacionalisti a kdo cizí jazyk nepotřebuje pro práci, po škole ho rychle zapomene. Takže dva Češi, kteří se snažili zakoupit si jízdenku v angličtině, měli co dělat, aby se s pokladním rukama-nohama domluvili. Jak je vidět, tohle se za šest let co v Itálii nežiju vůbec nezměnilo - v tomto jsou Italové stále pozadu (oproti nám). V Praze totiž mluví angličtinou (alespoň v rámci základů) skoro každý Čech. 

Dvouhodinová cesta vlakem z Říma do Foligna vede z půlky tunelama a pak mezi horama. takže se moc nepokocháte. Snad jen kouskem Spoleta a městečkem Trevi. Ovšem když přestoupíte na poslední vlak vaší cesty - do Perugie (kde je normálně festival čokolády), uvidíte Spello a konečně i Assisi v celé své kráse. 

Na Eurochocolate - nejznámější festival čokolády, který pořádají v Perugii každoročně od roku 1994, jsem se opravdu těšila. Tím víc, že od doby Kovidu je tento veletrh pořádán na výstavní ploše Umbria fiere, ve městě Bastia Umbra, kde jsem žila x let. Léta jsem na něj chodívala do centra Perugie a teď prvně budu na výstavišti v Bastii a navíc pracovně! Mluvit s výrobci v italštině, shánět nové dodavatele, vybírat dobré čokolády pro český trh, posílat reporty panu řediteli - cítila jsem se dobře a důležitě. Konečně tu znalost italštiny můžu pořádně pracovně uplatnit. 

Vystoupila jsem tedy na zastávce Assisi a vydala se pěšky do Santa Maria degli Angeli, což je pár set metrů, kde jsem měla zamluvené ubytování přes kamaráda Corrada Santucciho.

Miluju italské apartmány. Všechny jsou vybavené jak čtyřhvězdičkový hotel v ČR, ale stojí jako tříhvězdičkový v ČR. A ta čistota a vůně - z vlastní zkušenosti obchodního zástupce, který jezdí po českých hotelech celoročně můžu říct, že i tady jsou napřed. Za tisíc korun u nás jen těžko seženete tak prostorný, čistý a plně vybavený pokoj s koupelnou, jako v Itálii. La terrazza dei ciliegi (kde jsem byla ubytovaná) nebo pokoje hned vedle v Trattoria Santucci (kde měli tentokrát plno, ale loni jsem tam spala pár nocí na dovolené), jsou krásné - typicky italské, se vším komfortem včetně Wi-Fi, TV, snídaně, fénu, klimatizace i mýdel a kvalitních šampónů. Navíc dobrou kávu si zde můžete dát zdarma kolikrát chcete, čehož hlavně Italové plně využívají. Pokud se chystáte do Assisi, vřele doporučuji.

Snídaně je u takových pokojů zajištěna v baru. Ovšem italský bar není jako ten náš. Italové užívají bary hlavně na kávu. Ráno si dáte dobré cappuccino, kde máte opravdu malé espresso a pěnu z mléka, přes kterou vám ani cukr bez zamíchání nepropadne. K tomu velké cornetto (sladký rohlík) s náplní či bez - výběr je obrovský. Odpoledne zaběhnete na rychlé espresso, protože cappuccino odpoledne pijí jenom stranieri (cizinci) a večer si v těchto barech dáte aperitivo.

V Santa Maria degli Angeli vám k té snídaní budou hrát zvony z Baziliky - majestátného chrámu, který je sedmým největším křesťanským kostelem. Snídat budete nejspíš v doprovodu jeptišek či pánů z řádu františkánů. Mám ráda tyhle italské snídaně v okolí Assisi, je to taková zvláštní (uklidňující) atmosféra, s tím vším kolem. Jsem vděčná za ta léta, která jsem tu prožila.

Život tady do mne vnesl určitý klid a mír (la pace). Začala jsem také víc věřit, i když nejsem křtěná a nikdy jsem k víře vedena nebyla. Ale těch dvanáct let v Itálii - v okolí Assisi, to ve mně něco (podle mne dobrého) zanechalo. 

Po snídani, chtěla jsem jet autobusem na výstaviště, ale ani v baru (kde prodávali jízdenky) nevěděli, jak tady městská doprava jezdí, ani kde jsou zastávky (krom té u vlakového nádraží). Nedivím se, já tu žila tolik let a taky to nevím, tady má každý auto. Došla jsem tedy na zastávku u pošty, protože nádraží bylo dál a na druhou stranu, i když tam prý jízdní řád je. U pošty nebyl. Připomnělo mi to Řím, tam jsem před léty taky marně hledala jízdní řády, a když už jsem je na jedné zastávce našla, bylo mi řečeno, ať na ně ani nekoukám, že to podle nich stejně nejezdí. V tomhle jsou oproti nám v Itálii hodně pozadu, v tomhle nás podle mne už nikdy nedoženou.

Vydala jsem se tedy na výstaviště pěšky. Cestu jsem znala, zdálo se mi to kousek, tak dva kilometry. Šla jsem okolo domu, ve kterém jsem bydlela, okolo barů a restaurací, kam jsem chodívala, ale naštěstí to ve mně nevyvolalo žádnou nostalgii. Měla jsem v hlavě jen výstavu a nové druhy čokolád - stal se ze mne worko-čoko-holik.

Cesta byla nějak delší, než se mi tenkrát z auta zdálo a tak jsem se podívala do Google map, kolik že to je kilometrů. ,,A proto jsem opocená až na zadku," pomyslela jsem si, když jsem zjistila, že jdu v šestadvaceti stupních (ve stínu) čtyři kilometry (na sluníčku). Připadala jsem si jako na slunci pražený kakaový bob.

Výstava byla velká, krásná a voňavá. Vůně čerstvé čokolády a kakaa se rozléhala po všech pavilonech a já jí nasávala jako vůni jara, když jdu rozkvetlou zahradou. Bylo mi báječně, mezi tou sladkou krásou všude kolem. Ve výstavních pavilonech jsem vydržela až do večera, protože tam bylo tolik zajímavých výrobců (nejen z Itálie) se spoustou druhů čokolád a vším, co je s kakaovými boby spojené. 

Ochutnala jsem dobré čokolády, ale i takové, které jsem musela vyplivnout. Čokoládové těstoviny se slanou omáčkou nebyly špatné, ale tady bych zůstala u klasiky. Ona taková omáčka Norcina nebo ragů na klasických těstovinách, to nemá konkurenci. 

Seznámila jsem se se zajímavými lidmi, zúčastnila se přednášek o výrobě čokolády, o rozpoznávání chutí a kvality čokolád, ale také jsem si prošla slavnostním rituálem, který Mayové dělávali vždy při výrobě čokoládového nápoje - jímž to vlastně všechno začalo! 

Xocolatl byl nápoj, který se dělal z opražených a rozdrcených kakaových bobů, koření a vody. Byl jen pro bohaté a pro armádu kvůli energii, kterou dodával. Území státu Tabasco bylo tehdy obchodní cestou a tak se kakaové boby staly platidlem, protože byly velice cenné. A tím se dostaly i do Evropy. 

Ochutnala jsem mnoho druhů čokolád z různých zemí - Itálie, Mexiko, Čína, Jižní Amerika i spoustu kakaových bobů, které mi opravdu chutnají. Ty bych mohla dennodenně. Je to pro mne takový čokoládový oříšek, který dodá energii, čokoládovou chuť a netloustne se po něm.

Dva dny na této prodejní výstavě utekly jako voda a vůbec mi nevadilo, že jsem za ten den nachodila x kilometrů jak po cestě, tak jednou tolik v pavilonech výstaviště. Byla to skvělá zkušenost, kterou při své práci určitě využiju a zúročím. Podle mne by měl jet každý obchodní zástupce s čokoládou na nějakou takovou mezinárodní výstavu.

Večer jsem naštěstí už pěšky nemusela. Přijeli pro mne kamarádi a jeli jsme na večeři. 

,,Na co máš chuť?" Zeptal se mne Ireneo, aby věděl, jakým směrem má vyrazit. Má volba je vždy jasná - mořské plody bych mohla furt a v jakémkoli množství. Ani rybou nepohrdnu, ale mušle a krevety, to je mé nejoblíbenější jídlo. A když jsou u toho i domácí těstoviny ... mňam. Italské restaurace mám ráda, protože mají nejen látkové ubrusy, ale i ubrousky (které se vám neprotrhnou při prvním utření rukou) v každé restauraci. Jejich kultura stolování (pokud se nejedná o venkovní slavnost) se s naší srovnat nedá a nepřete se se mnou. Čistý ubrus po každém zákazníkovi a látkové ubrousky, skleničky a příbory položené na stole. U nás tenhle italský standart (pro nás komfort) najdete pouze v luxusních restauracích, u nich v každé pizzerii.

Večer byl parádní. Jako vždycky s Desy a Ireneem. Jsem šťastná a vděčná, že mi kamarádi v Itálii zůstali i po mém návratu do Čech. Probrali jsme všechno a všechny, zavzpomínali na staré časy.

,,Kéž by tu leteckou linku Perugia - Praga zřídili," povzdechla si u večeře Desiré. ,,Pak bys mohla ty lítat sem a my k tobě do Prahy na víkendy."

Kéž by!

Po večeři jsme tradičně navštívili bar na digestivo (grappa na slehnutí). Tentokrát jsme zajeli do Assisi, když už jsem tu rok nebyla.

,,Vidíš, v létě jsi jela na dovolenou do Marche, ale stejně tě sem osud letos zavál. Prostě alespoň jednou za rok do Assisi musíš," usmála se Desy, když jsem se kochala krásou starých kostelů.

,,Na vás třech je vidět, že jste šťastní," řekl nám jeden číšník v restauraci. Radost ze shledání z nás opravdu sálala. 

Jelikož jsem šla druhý den po veletrhu navštívit Simonu (kolegyni mého ex přítele Maurizia) a její děti, které jsem léta hlídala, rozloučila jsem se s Desy a s Ireneem už ten večer. Jako správní Italové, loučili jsme se natřikrát a vždycky půl hodiny. Tolik objetí a polibků vám dají jen Italové. Michael se tomu každé léto směje i diví, že se loučíme půl hodiny a několikrát. Ale já to miluju, mě to neuvěřitelně nabíjí, to objímání se a přání si od srdce toho nejlepšího. Tohle je jedna z věcí, kterou bych nám Čechům naordinovala (když opomenu dobu Kovidovou samozřejmě).

A další věc kterou na Itálii miluju, že mi vždycky zvedne sebevědomí. Už na letišti jsem byla pro pár Italů bella (hezká), což mě skoro v padesáti letech překvapilo a potěšilo. Když jsem se v roce 2000 ocitla prvně v Itálii, bylo mi 27 let a byla jsem vysoká, hubená, vyvinutá, zrzavá a zakomplexovaná. Italové mě z toho rychle dostali. Když jsem se po přestěhování do Itálie obarvila na blond, dokonce několikrát bourali na kruháči, jak mě z okénka zvali na kafe nebo že mě svezou. A to nekecám, čestný pionýrský, nejdřív zvali a laškovali, pak rána a najednou rozhazovali rukama a nadávali :)

Ale teď, při těch přibraných kilech a letech, nečekala jsem takových komplimentů za čtyři dny. Už jsem to psala tenkrát, když jsem v Itálii žila, ale musím to říct znova:,,Holky, kdo si potřebuje zvýšit sebevědomí, leťte do Itálie! Už na letišti vám budou skládat poklony a to nemluvím o barech (při kávě a přes den). Večer v baru je to trojnásob. Jeďte a užijte si to, protože tohle potěší každou ženskou, zvlášť ve středním věku. A spojte to třeba s výstavou čokolády v Perugii - bude to pro vás sladký výlet jak chuťově, tak pocitově."

Poslední večer na mé pracovní cestě byl dojemný. Trávila jsem ho s dětmi, které jsem před lety hlídala - Tommasem, Alessií a Violettou. Byl to krásný večer. U Simony (kolegyně mého ex přítele Maurizia) je to vždycky fajn. Simona má velké srdce jak pro lidi, tak pro zvířata. Je to veterinářka na své místě. Kromě koček a psů z útulku má doma také koně. 

Dost před ní smekám, protože postarat se o tři malé děti, o celý ten zvěřinec a ještě chodit do práce ... . Naštěstí má hodného a klidného manžela (také Maurizia), který jí se vším pomáhá jak může. Kdybych chtěla  psát o ideální rodině, psala bych o nich.

Moje první služební cesta do zahraničí se povedla a jsem za ni moc ráda. Viděla jsem přátele, naučila se nové věci o čokoládě, seznámila se se zajímavými lidmi a po šesti letech jsem zase překonala strach z létání. Navíc jsem si znovu uvědomila, že rozdíly mezi Českou republikou a Itálií jsou stále stejné a nepřehlédnutelné a to je to krásné. 

U nás nikdy nebude ta jejich všudypřítomná la dolce vita (sladký život), který je tam vidět na každém kroku, ta radost z jídla, ten pohled pánů na ženské pohlaví. Jsou jiní a to na nich miluju. Takovou rozmanitost módy i nevkusu, jakou vidíte třeba zrovna na výstavě, ta se jen tak někde nevidí. Potkáte tam paní v krásných šatech a v klobouku a hned vedle mladé plnoštíhlé holky v teplákách pod pupík a v tílku pod prsa, ale plné náramků a s kabelkou nejlepších značek. Tohle mě v Itálii bavilo - jít si sednout do centra města nebo do baru před kino a pozorovat tu neuvěřitelnou rozmanitost Italů u oblečení a doplňků. 

U nich zase nikdy nebude tak perfektní jízdní řád a spolehlivost v MHD či na regionálních tratích, ta naše přesnost ve všech ohledech (teda moje né, já jsem napůl Italka), ta naše píle. My máme prostě blíž k těm Němcům (i co se piva týče). 

Miluju Itálii, připadá mi, že se stále usmívá. A já mám ráda všechno a všechny, co se usmívají :)

Ale doma je doma. Ideální by bylo, kdyby se zavedla ta letecká linka Praha Letiště Václava Havla - Perugia San Francesco d´Assisi. To bych si udělala  ,,permanentku" a k Vánocům či k narozeninám už by nikdo nemusel tápat, jakým dárkem mě potěšit. Myslím, že obě letiště mají krásný název ... měla by se spojit :)

Ciao Assisi, con la speranza di rivederci presto!