Ano bylo líp, ale bylo i hůř aneb Jsme hodně zhýčkaní

Vzpomenete si ještě na svoje dětství a mládí? Na to jak jste se měli, co jste jedli, kam jste jezdili, jak vaše rodiče doma dřeli? Porovnejte to s tím, jak se máte dnes a přestaňte si stěžovat!

Proč si lidé stále na něco stěžují? Vždyť většina těch stěžujících si, má se lépe, než se měla v mládí. Kde je vděk a pokora za to co dnes máme, za to jak se máme, za to kam jsem se dostali od dob našeho dětství. 

Jen si vzpomeňte, jak se tahal těžký nákup z dalekých obchodů v rukách. A teď? Pro pár kousků, za pár rohů, jedeme si nakoupit autem. Ale naše maminky, s taškou plnou skleněných lahví, štrádovaly si to několikrát týdně pěšky z obchodů domů. Tenkrát, když já byla malá, skoro vše krom mléka v sáčku, prodávalo se ve skle. To bylo pivo, limo, ale i některé mléko, smetana, šťáva, olej. Snad jen ocet byl tehdy v plastu. Naše mámy to měly opravdu těžké, ruce vytahané jak opice, o Vánocích obtěžkané jako Ježíšek - říkávalo se co pamatuju.

A jak se pralo v poloautomatkách a ždímalo ve ždímačkách skákajících po celé koupelně. Ještě teď mi drnčí zuby, když si vzpomenu, jak jsem tu ždímačku ve sprcháči držela, aby mi neutekla. Mnozí z vás ještě pamatují prádelny na půdách činžovních domů, kde se pralo v kamenné vaně na valše a voda se ohřívala v kotli. Tam se tahalo prádlo ze všech pater, každá partaj měla svůj den kdy mohla prát a musela si nanosit uhlí ze sklepa až na půdu, aby měla teplou vodu. Tohle já už naštěstí nepamatuju, ale moje sousedka Věrka mi o tom vyprávěla. Ta vana ještě ve spoustě činžovních domů v Praze je, i u nás. Věrka stejně jako Miluška (maminka Michala), těší se z každého dne a z vymožeností, které jsou teď všude kolem (ústřední topení, automatická pračka, myčka, výtah) protože si na tu dřinu dodnes pamatují. O robotech v domácnosti, sušičkách a jiných různých vymoženostech ani nemluvím. Lidé si neuvědomují, že přes všechny ty problémy a krize, máme se stále dobře - máme se jako na zámku (jak říká moje skvělá skorotchyně).

Teď mluvím o lidech, z nichž nikdo není bez domova, bez auta, bez jídla. O lidech z mého okolí nebo ze sociálních sítí. O těch, kteří sedí pěkně v teple na gauči u počítače, popíjí vínko či pivko, dávají si všelijaké lahůdky, kterých jsou dnes oproti dřívějším dobám přecpané obchody a stejně je slýchám (čtu) stěžovat si. 

Lidé si stěžují na všechno. Na vládu, na zdražování, na energie i na počasí. Furt jim něco vadí, schází, furt se mají špatně.

Ale restaurace jsou stále plné - jak ty levné na obědy a na pivo, tak ty dražší - s dvojkou vína za sto korun, i ty luxusní kde si dáte jeden chod se sklenkou vína za tisíc korun. Ještě jsou samo sebou mnohem dražší restaurace, ale u těch nemůžu soudit, tam jsem v Čechách nebyla. Pokud nevěříte, projděte se navečer Karlínem, kde je jedna restaurace vedle druhé a všechny cenové kategorie. Ať tam jdeme v týdnu nebo o víkendu, vždycky je všude spousta lidí. 

A lidé co sedí u té žranice a sklenice s vínem stěžují si, jak to tady stojí všechno za h.... .

Já tomu fakt nerozumím, copak si neuvědomují, jak jsou na tom jiní? Kdy tihle dospěláci začnou být vděční za to kde žijí (v zemi bez válek, bez zemětřesení, bez tornád), za svoje zdraví i za to, že si můžou dovolit sedět v Karlíně v restauraci, pojídat vepřová kolena a zapíjet to tankovou Plzní. 

Slýchám lidi nadávat, jak jsou pohonné hmoty drahé, ale Prahou ráno a odpoledne neprojedete. Nejvíce zacpané je hlavní město kolem páté hodiny, když končí většina kancelářských. A pokud prší, to je Praha jedno velké parkoviště. 

Spousta českých rodin už by měla zaplé topení jako v předchozích letech a chodila doma dál v kraťasech, v tričku a naboso. Jenže letos je to jinak. Každý se bojí cen za energie, takže si raději nakupují deky a fleecové bundy. Já jich mám doma dost, jsem na zimu zvyklá z Itálie. Pamatuji, když jsem s Italama přijela na Silvestra do Čech, všichni byli v šoku z našich přetopených bytů, hotelů a restaurací, kde lidé chodili v tričku s krátkým rukávem, i když venku mrzlo. I když ve střední Itálii nikdy pořádná zima nebyla, tak ono i těch pět až deset nad nulou a velká vlhkost, zalezou vám až do morku kostí. Ale Italové chodí doma v teplém oblečení, protože nemají celoroční zálohy na energie a topit na pětadvacet stupňů celou zimu, to by se jim pořádně prodražilo. Náš dům v Bastia Umbra, jakož i většina ostatních ve střední a jižní Itálii, neměl dvojitá okna ani žádné zateplení, takže i když se topilo za několik set euro měsíčně, v bytě bylo chladno (v noci i patnáct stupňů). 

Itálie mě naučila ,,otužovat se" a vážit si své rodné země, moje maminka mě naučila šetřit a vážit si věcí, a život mě naučil vděčnosti a vážit si každého dne. Proto nejen, že už si léta nestěžuju na to jak se mám, ale poslední roky i dennodenně děkuju za to, jak se mám!

Nedávno jsem jela pracovně do Krkonoš. Moje zákaznice mi nebrala pár měsíců telefon, tak jsem se tam vydala. Sympatická a usměvavá paní už v obchůdku není, už je tam jen její fotka v rámečku s černou stuhou. Koho by napadlo, že ze dne na den tu nebude. Osud, pár vteřin a mladý - zdravý život je pryč.

Já vím že se opakuju, ale jak vidím kolem sebe, mnoho lidí si neuvědomuje, že dnes tu jsme a zítra? Dál se žene za penězi, za majetkem (i když už má vše co potřebuje a několikrát víc) a neužívá si přítomnosti, neraduje se z maličkostí. Žijte teď, buďte šťastni teď, i z blbostí. Radujte se z rána, protože se probudíte, radujte se z toho, že můžete normálně žít a pracovat, protože to je velký dar a zázrak. Stačí zajet do Kladrubské nemocnice a člověk si rázem uvědomí, jaké má neskutečné štěstí, že má své tělo v pořádku. Jenže spousta lidí to musí vidět, to neštěstí jiných a potom jsou na chvilku šťastní - na chvilku. A jak se dostanou do koloběhu všedních dní, zase si začnou stěžovat, prudit, kazit dny ostatním - těm, kteří jsou šťastni stále, protože si uvědomují, jaké mají privilegium žít a pracovat. 

Ano, opakuju se a píšu to často v blozích, ale nejraději bych to dennodenně hlásila do rozhlasu v každém městě:,,Žijte, dokud můžete, nepřežívejte!" 

Když umře někdo, koho známe, uvědomíme si tu pomíjivost života a radost z něj. Když vidíme někoho s handicapem, uvědomíme si to štěstí jaké máme, pokud jsme zdraví. Ale nešlo by tohle všechno i bez toho, abychom museli vidět neštěstí jiných? 

Nemůžeme si prostě každé ráno říct:,,Já jsem tak šťastná(ý), že tu jsem, že nejsem nijak handicapovaná, že můžu úplně normálně žít!" 

Nemůžeme si přestat stěžovat na to, že musíme pracovat, protože spousta jiných by rádo pracovalo a kvůli zdraví nemůže? Co takhle jít do práce, usmát se na kolegy a kolegyně a nekazit ostatním den svou otráveností. Pokud nás ta práce co děláme nebaví, je spousta jiné. Třeba už nebude tak dobře placená, ale chcete mít v životě účet plný peněz, být nešťastný a kazit dny těm spokojeným nebo si odepřít trochu toho luxusu a být šťastný.

Pokuste se brát každý den tak, jako by to byl ten poslední. A nejen proto, že hodiny života tikají hrozně rychle, ale protože to klidně ten poslední být může (viz.moje zákaznice z hor). Dělejte co vás baví, co vás dělá šťastnými. Stýkejte se s lidmi, jenž vás nabíjejí pozitivní energií, s lidmi co se usmívají, né s těmi co si stěžují a nadávají. 

A nakonec, zkuste každý večer poděkovat za to, že jsme a za to jak se máme. Jen tak - k fotce rodičů, k nebi, ke kříži u kostela, k energii - záleží na tom, v co věříme. Důležitý je ten vděk.

Protože jak řekl jeden indický spisovatel:,,Nelze být vděčný a nešťastný zároveň!"

Pamatujte na to :)