Miluju návraty do osmdesátých let

Jsem vděčná za cokoli, co mi připomene dětství, ať už jsou to věci nebo místa. Takže když mě kolegyně Péťa pozvala na jejich třítýdenní dětský tábor, jela jsem s radostí, i když jsem jako malá pionýrské tábory strašně nenáviděla. 

V osmdesátkách by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou se budu na letní tábor (kde není elektřina ani splachovací záchod) těšit. Takhle, kdybych tam jela na tři týdny nebo jako dítě, netěšila bych se ani dnes (naštěstí mé články děti nečtou), ale na dva dny, to je něco jiného. Podívat se, zazpívat si u táboráku, umýt se v potoce, přespat ve stanu, zavzpomínat na dětství - to miluju. Ovšem bez kolektivních sportů a táborových her - to mi nikdy nešlo. Jenže ouha, sotva jsem přijela do tábora, hned si mě odchytla hlavní vedoucí:,,Hele Kájo, ty umíš italsky a my přesně tebe potřebujeme za půl hodiny na táborovou hru. Vem si rohlík a Pája tě doprovodí na stanoviště." Ani jsem nestihla protestovat, už mě táhli do lesa. Musela jsem si napsat, co po mně chtějí, abych to v tom šoku a v zápalu hry nezapomněla. Sedla jsem si na stanoviště (kousek od Pavla, kdybych potřebovala poradit) a čekala na skupinky malých táborníků. Byla jsem nervózní jak na prvním rande. Nakonec to bylo super, protože jsem mluvila několik hodin jen italsky, při pohledu na dětičky jsem si zavzpomínala na mé táborové dětství, sežrala u toho asi kilo malin a půl kila borůvek, kterých bylo všude kolem spousta a k tomu mi dali dva rohlíky s taveňákem, což mě taky vrátilo o čtyřicet let zpět, na pionýrský tábor v Miřetíně. Spokojenost byla na obou stranách.

,,Rychle jsem tady zapadla do kolektivu, né jako v dětství. Na tomhle táboře mají asi zrzky rádi, i podle těch kostýmů," pomyslela jsem si, když jsem se vrátila z lesa a dostala pochvalu. V dětství jsem na pionýrských táborech jako zrzavej Kája moc oblíbenosti nepobrala. Holky se mi smály kvůli klučičímu jménu, kluci na mne pokřikovali kvůli mým zrzavým vlasům. Možná proto jsem ty tábory tak nesnášela. 

Ale to už je pryč a na tenhle tábor jsem se moc těšila. Jela jsem za kolegyní z kanceláře, která tady vaří. A jak vaří panečku, mňam. Zrovna ten den dělali v kuchyni tvarohové knedlíky s borůvkovým žahourem a se smetanou. Lépe jsem si to načasovat nemohla. Já miluju borůvky a tohle bylo opravdu vynikající. Ještě teď, když o tom píšu, cítím tu jemnou chuť borůvkového žahouru, který jsem jedla asi prvně v životě. Hliníkové víčko od ešusu mě navíc vrátilo do dětských let. I když, tohle bylo velikostně spíš víčko od kotlíku. Nejspíš v kuchyni viděli, jak na ty knedlíky koukám očima plnýma štěstí a radosti, tak mi dopřáli. 

Sledovala jsem totiž dychtivě tu lahůdku od samého zrodu. Péťa s Dituškou nadělaly x táců tvarohových knedlíčků. Trošku mi to připomnělo italské Vánoce, to nekonečné tvoření různých kuliček, když jsem pro italské kamarády každoročně pekla a vytvářela třicet kilo českého vánočního cukroví. Pro ně to tenkrát byla novinka, jako pro mne dnes borůvkový žahour a tvarohové kuličky (knedlíčky).

Děti nasbíraly takovou spoustu borůvek, že jsem jen vytřeštila oči: ,,Tak to jsem v životě neviděla. Ani si nepamatuju, že bych někdy na táboře borůvky takhle do kuchyně sbírala, to musí bejt hroznej vopruz. Já je sbírám ráda, ale rovnou do pusy."  Holky kuchařky mi vysvětlily, že děti sbírají v rámci hry a to je baví. Za každý hrnek jsou něčím odměněny. A večer mají díky tomu vynikající večeři (někteří kluci snědli i dvacet knedlíčků).

,,Mělas tu být minulý týden, to jsme měli úplně stejný kotel malin a dělali jsme dětem marmeládu," dorazila mě Péťa. Já miluju všechno ovoce, ale lesní maliny, jahody a borůvky, to jsou nejlahodnější plody co znám. Ta jemnost a vůně, té se nic nevyrovná. No řekněte sami (milovníci ovoce), vyrovná se něco vůni lesních jahod? Nejraději bych do toho kotlíku borůvek zabořila obličej. Nebo do kotlíku malin, ty jsou navíc jako samet, to musí být nádhera. Až mi bylo líto, že je z borůvek žahour a z malin marmeláda, i když vynikající.

Obdivuju nejen Péťu a Ditušku, ale všechny kuchaře a kuchařky, kteří jedou v době své dovolené na třítýdenní letní tábor vařit. Dlouhé přípravy před táborem, plánování, nákupy. Pak tři týdny v zápřahu od rána do večera - budíček v šest, rychle pro čerstvé pečivo na snídani, poté příprava svačin, oběda, večeře, druhé večeře. Až do tmy na nohách v parné kuchyni a po druhé večeři ještě papírování. No klobouk dolů. A navíc to dělají zadarmo! To musí být láska jak hrom! Mají můj velký obdiv!!!

Ale když se vzdálíte od rozpálené plotny a bublajících hrnců, je tu fakt krásně. Všude kolem louky, lesy a ticho. Jen dětský smích, ozývá se ze všech stran tábora. Balzám pro přepracované kancelářské duše. Asi jim ty chvíle volna mezi vařením stojí za to. Tenhle tábor je tak strašně podobnej těm z osmdesátejch let - voda ze studny, všude jen stany s podsadou, dřevěná jídelna, nikde elektřina a ohřev vody v kotlích (jak na vaření, mytí nádobí, tak i na sprchování). Úplně jiný svět, než ty dnešní týdenní moderní tábory. Tohle je opravdový (hmatatelný) návrat do minulosti a díky za něj!

Trošičku mě tedy překvapily táborové kadibudky, takové jsem nikdy na žádném táboře ani jinde neviděla. Nejdřív jsem se smála, ale poté co mi holky zapózovaly, šla jsem to taky prubnout. Pravdou je, že tam neumřete smrady jako v klasické kadibudce a nemusíte si svítit baterkou i ve dne. Ale i tak - tady bych na toaletu raději chodila s rýčem do lesa :)

Les miluju. Jak na chalupě, tak na táborech. Vůně jehličí a dřeva, hebký mech, ptačí koncerty. A co teprve pokud rostou houby, to je nádhera. Ať už je jedlá nebo jedovatá, všechny houby jsou napohled nádherný. Pamatujete, jak jsme jako děti hrály v lese bojovky? Z klacíčků a kamínků nám vedoucí či praktikanti vytvořili šipky, po kterých se mělo dojít až k pokladu. Nebo domečky z mechu, šišek, klacíků a kapradí, které jsme snad všichni na některém z táborů či škol v přírodě tvořili. Na letních táborech to dělají stále a je super, že tady není elektřina. Alespoň tak na tři týdny v roce děti opustí mobilní telefony, televizi a počítače.

Ale klouzačku, jakou měli ve filmu Přijela k nám pouť, tak tu nám na pionýrském táboře nikdy nikdo neudělal. To byla nádhera, když had z malých a velkých dětí, točil se loukou nahoru a pak za smíchu a pištění jel dolů. Ještě že mají zdejší děti Michala, který za umývárnou natáhl igelity a pustil z potoka vodu čerpadlem. To bylo radosti. Kdybych nepřijela tak pozdě, taky bych tam jezdila. Tak třeba příští rok.

Navečer už jsem se těšila do stanu. Je to snad sto let, co jsem nespala ve stanu s podsadou. Tady to mají teda trošičku vytuněný - místo dvou postelí si udělali jedno letiště s parádní matrací a ze zbytku pryčen poličky. Tomáš, jeden z vedoucích, který musel na pár dní odjet, půjčil mi svůj stan. Díky Tomáši! Na první pohled bylo jasné, že tenhle kluk je voják, protože tak naklizeno jsem nikdy v žádném stanu neviděla. Vlezla jsem si do spacáku a poslouchala pomalé kroky hlídky, která chodila celou noc kolem tábora. Chvilku za stany, chvilku před stany. Byla to magická noc, protože jsem se přenesla v čase a bylo mi zase -náct. 

,,Budíček," probudilo mě z dálky. Rozepla jsem spacák, rozhlédla se a vzpomínala na dobu, kdy jsem byla v úplně stejném stanu jako dítě. Slzy jak hrachy, začaly mi stékat po tváři do mého zánovního spacáku. Kdyby to tak šlo všechno alespoň na pár dní opravdu vrátit! Alespoň v myšlenkách, přenesla jsem se pod tou plachtou (místo snídaně) ještě na půl hodiny do vzpomínek. ,,Jaký spacák jsme vlastně měli tenkrát? Nebo jsme spali pod dekou? Nepamatuji si, že bychom kdy nějaký spací pytel doma měli - natož dva (pro mne a pro ségru Ivetu)." Začala jsem vzpomínat na všechno, co jsem tehdy v Miřetíně měla. Pamatuju si přesně pláštěnku, holínky, tepláky s gumičkou i ten papírák (kufr) se kterým jsem tam přijela. Jakoby to bylo nedávno. Ten čas tak strašně rychle letí. Už tu není máma ani táta, kteří mi posílali na tábory pohledy a dopisy (naštěstí je mám stále schované). Už nejsem dítě, i když si tak furt připadám.

,,Kájo, pojď na nástup," zavolala mě hlavní vedoucí Klára. Stála jsem vedle ní, koukala na bodování, na pokřiky oddílů, na tresty za ztracené a nalezené věci, až přišlo na to nej, na to, co jsem milovala nejvíc z celého tábora a co asi milují všechny menší děti - rozdávání pošty. Jak já byla tenkrát šťastná, když mi přišel pohled nebo dopis. Stejně jako tihle dva šestiletí kluci. A když přišel navíc dopis se žvejkačkou, to bylo radosti. 

Moje mamka byla úžasná, posílala mi každý den pohled nebo dopis, protože věděla, jakej jsem ustejskánek. Chtěla, aby vždycky při rozdávání pošty zaznělo: ,,Táborník Kája Šimonovská." Ale už tenkrát měla Československá pošta své černé díry. Ač byla moje maminka vedoucí na poště Prahy 5, stejně nedokázala to, aby pohledy chodily jak by měly. Takže se stalo, že tři dny na mne nezavolali vůbec a potom 3x při jednom nástupu. V obou případech jsem pak zalezla do stanu a bulela a bulela a bulela. No jak říkám, ustejskánek. Jakoby to bylo včera!

PS: Teď jsem se od mojí ségry dozvěděla, že ty spacáky na pionýrském táboře v Miřetíně bývaly erární, staré, těžké a byla v nich zima. Ale z hygienických důvodů každé dítě dostalo alespoň čistou (vypranou) bavlněnou vložku, takové vnitřní povlečení do toho letitého spacáku. Je to zvláštní, dnešní děti se oproti nám ,,Husákovým dětem" mají jako na zámku a my, děti sedmdesátých let se měly jako na zámku oproti poválečným dětem. Ale stejně každý na to své dětství (ať bylo po válce nebo za socíku) vzpomíná s velkou láskou, štěstím v očích a většina z nás by ho za nic nevyměnila - naopak by se do něj obratem vrátila. Vzpomínky na dětství jsou podle mne ty nejkrásnější. Často kvůli rodičům, kteří nám všem tak strašně moc chybí.