Co se vám honí hlavou?

Měli jsme se moc dobře, ale mnozí si to neuvědomovali. Nepřeberné množství všeho, od jídla přes oblečení, až po elektroniku. Já se klidně uskromním, stačí mi to, co jsem měla v dětství osmdesátých let, hlavně ať skončí válka!

,,Co se vám honí hlavou," ptá se mě každé ráno Facebook. Před pár týdny bych napsala, že je nádherné ráno, že si vychutnám kávu a pojedu po naší krásné republice hledat nové zákazníky pro naši lahodnou čokoládu. Fotila bych vše kolem mne, psala bych dva posty denně, jak je na světě krásně, jak si mají lidé užívat i vážit života a každé malé milé maličkosti. Napsala bych, že Covid ustupuje a my budeme konečně zase normálně žít. Skoro každý se těšil na to, až odhodí respirátor a bude moci volně dýchat. Ale už dva týdny jsem nic takového nenapsala, i když skoro denně svítí sluníčko, na což jsem se celou zimu těšila. Po dvanácti letech ve slunné Itálii mi to sluníčko opravdu schází - s ním je ten den hned hezčí, člověk má víc elánu a hlavně déčka, bez kterého mé tělo stávkuje (i když mu ho doplňuji Vigantolem). Už dva týdny se mi každé ráno hned po probuzení honí hlavou, jaká byla asi noc na Ukrajině a co si zas ten Kazisvět vymyslel. Říkám si, že si nesmím číst zprávy, že se musím pokusit normálně žít, dokud to jde a doufat, že to půjde i dál. Jenže můj strach je silnější než moje přesvědčení. Ano jsem hroznej srab. Jak jsem psala v minulém blogu, od dětství mám hrůzu z války. I teď a to nemám děti. Jak velký strach musí mít mámy a tátové. 
Už nejsem takový optimista a snílek jako před dvěma týdny. Věřím, doufám, modlím se, ale bojím se. Snažím se žít normálně a stále něco dělat, abych na ty hrůzy nemyslela. Jenže i když by válka teď skončila, za což se denně modlím, člověk bude mít v hlavě stále to, co by ho do nedávna ani ve snu nenapadlo. To, že válka v Evropě je možná i v jednadvacátém století!
Dnes nechodím spát s poděkováním a těšením se, jako do předminulé středy, i když vím a nedávno jsem psala, jak je důležité pro šťastný život těšit se. Dnes chodím spát s poděkováním a prosbou. 
Ale ani během dne člověk nedostane Ukrajinu z hlavy. Já už jsem tak zblblá, že na Facebooku ve skupině Staré dobré časy, vidím žlutou síťku na mýdlo vedle tyrkysového kohoutku a první co mě napadne - Ukrajina. Jdu v Dejvicích za zákaznicí a zastavím se u ulice Kyjevská - mám husinu. Do teď jsem ani netušila, že tam taková ulice je. Nad kinem vidím plakát na film Nejhorší člověk na světě a okamžitě mě napadne Putin. Už z toho všeho mám tik v oku, opary a k tomu má granulomatózní rosacea, na kterou beru už půl roku léky (takže se nemůžu ani opít) vyjede ve stresu jak houby po dešti. Moc pěkná jsem, jak by řekla Miluška, nejhezčí z ošklivince. Jenže na tohle všechno říkám už 14 dní: ,,To jsou malé věci."
Abych trochu ,,vypla," chci podívat na přátele z Facebooku, jak si užívají na horách, z čehož mám fakt radost a každý takový post (mimo válku) mě moc potěší a povzbudí. Jenže hned vedle si přečtu komentáře pod články iDNES, jak nám Ukrajinci budou brát práci a zase se rozčílím. Takových volných míst tu máme a nikdo z našich tu práci nechce dělat! Kauflandy mají už dva roky, co do nich pracovně jezdím (máme tam speciální stojan na naše čokolády), podstav. Ředitelé Kauflandů doplňují zboží, stojí na rampě u příjmu, rovnají zeleninu, protože na to nemají lidi. Cedule s inzerátem, že přijmou personál, ta je na každém rohu, ať je to Kaufland, květinářství nebo náš sklad. Přes den seženete brigádníky jen těžko i na občasné etiketování čokolád. A kdo bude dělat na stavbách, když tu nebudou lidi z Ukrajiny? 
Ne, nebudu se rozčilovat nad tím, že našinec závidí pět tisíc matkám s dětma, které přijdou do naší země s jednou taškou, že upozorňuje na jejich umělé nehty a mobilní telefony. Takový člověk nepochopí, že ty matky i děti mají značkové oblečení, protože na Ukrajině není jen chudoba. I tam mají (měli) lidi baráky plné elektroniky, značkových věcí a ženy chodily na nehty i ke kadeřnici stejně jako my! A co si vezmete na sebe, když utíkáte před válkou do jiné země? Asi ne hadry, ve kterých pracujete na zahradě a ty hezké (značkové) tam necháte shořet! Ne, už nebudu číst komentáře pod články, mám z těch lidí co píšou takové zhovadilosti žaludeční vředy!
Asi nejsem jediná, kdo má od 24.2.2022 špatné spaní, bolí ho žaludek a krční páteř (i bez diskuzí se sobci). 

Já se teď snažím přes týden pracovat deset hodin denně, abych neměla čas přemýšlet nad válkou. Naštěstí mám práci, která mě baví a obaluje mi nervy - čokoládu už si dávám i ke snídani. Nějaké to kilo navíc mě teď rozhodně nerozhází - to jsou malé věci. Pokud můžu, jedu na pracovní cestu a kochám se. Jaro se začíná probouzet a naše zem je tak nádherná! ,,Přece jeden Kazisvět nemůže zničit tu nádheru, která je tady všude kolem, ty nádherné stavby, na kterých se tolik lidí nadřelo." Říkám si v duchu, ale najednou mi druhý hlas důrazně upozorní, že může. Lidstvo se totiž nadřelo nejen na nádherných stavbách, ale bohužel i na jaderných zbraních a elektrárnách, což je teď můj největší strašák. Tady nezbývá než doufat. 

A tak doufám a užívám si každé vteřiny. O víkendu už neuklízím dlouhé hodiny jako dřív ani nevyvářím. Snažím se vyčistit si hlavu, nekoukat na zprávy ani je nečíst.
V sobotu jsme byli s Michalem na pouti. Na atrakcích jsme se po dvou týdnech zase od srdce zasmáli. Dva padesátníci ve strašidelném zámku nebo na horské dráze Bláznivý myšák - to je trochu úsměvné, ale já jsem se potřebovala chvilku bát něčeho jiného než Kazisvěta a vrátit se do dětství. Do doby, kdy jsme měli úplně jiné starosti, i když jsme běhali v pláštěnkách a s plynovou maskou po Dívčích hradech. Staročeská střelnice mi připomněla naše krásné dětství i to, že ještě umím střílet. Partyzánský samopal mě to na základní škole naučil. 

V neděli jsme šli do ZOO, kde jsem se cítila jako v jiném světě. Ukrajinci mají vstup za korunu, takže vidět tolik šťastných a rozesmátých dětí i dospěláků, to zahřálo u srdce. Byl to relaxační den pro nás - natož pro ně! Zjistila jsem, že ruský jazyk ze základní školy ještě docela zvládám. Ukrajinština je mu asi hodně podobná, protože jsem věděla o čem mluví. 
Večer jsme se odreagovali v kině při filmu Mimořádná událost a ten víkend, bez Facebooku a zpráv, jsem se zase krásně vyspala - jako před dvěma týdny. 

Taky vám ty dva týdny připadají jako věčnost? A přitom v normálním životě uteče čtrnáct dní jak nic.

Tolik článků jsem snad nikdy za pár dní nepřečetla, ale občas se v těch zprávách ztrácím - co všechno je pravda a co ne? Čemu a komu mám věřit, když píší co bylo, co je a co bude, když sdílí videa?

A tak věřím jen našim strážným andělům a pánu Bohu, ke kterým se teď upínám víc, než kdy dřív.