Bylo mi za nás Čechy trochu trapně, ale prý je to v Itálii stejné!

Moje první prezentace v největším květinářství v Praze, plná známých osobností. Moc jsem se těšila, hlavně na to, jak všem povím všechno o dobré čokoládě. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že budu muset lidi ,,mlátit přes prsty." 

Jako já chápu, že v devadesátkách bylo pro nás všechno zahraniční nové, úžasné a do té doby známé pouze z Tuzexu nebo z německých časopisů typu Bravo, Quelle, Neckermann. Takže pokud byla možnost ochutnat něco ,,ze západu," stála se fronta až za roh. Ale dnes, když jsou všeho plné obchody a v akcích se dá koupit spousta dobrých věcí za opravdu nízké ceny, nečekala bych, že na ochutnávce německých čokolád budou lidi chodit kolem sloupu několikrát dokola, brát si degustačky po hrstech a plnit si kapsy pralinkami, když se nedívám. Pochopím děti, které milují jakoukoli čokoládu a jsou ,,nenažrané," protože z toho ještě nemají rozum a staré lidi, kteří si ze svého důchodu moc té kvalitní čokolády dopřát často nemůžou.

Ale elegantně či značkově oblečený střední věk, u toho bych si myslela, že ochutná jednu čokoládu, jeden marcipán a půjde si to koupit, pokud mu zachutná.

,,Můžu tohle? A tohle? A tohle? A tohle?" Slyšela jsem nejčastěji. ,,Tohle mi chutná, vezmu si ještě a tohle vezmu manželovi, on má marcipán rád." Málo kdo si chtěl poslechnou něco o čokoládě, kterou zrovna jedl nebo dával do kapes.

A šoupnout celou Mozartovu kouli do pusy a ani se nekouknout co to vlastně jím, ale hned sáhnout po další a v dlani sevřít 4, to už bylo i na mne moc. ,,Mozartovy koule si tady můžete koupit, pokud vám chutnají," hodila jsem nemilej pohled na třicetiletou slečnu, kterou můj výklad o jedinečnosti těchto koulí vůbec nezajímal. 

,,Nechte prosím také něco pro ostatní," musela jsem, ač nerada, říkat často lidem mého věku. Jen pár zákazníků se ptalo na výrobce, na složení a na místa, kde si můžou tyhle speciality koupit. Marcipánové brambory mi mizely pod rukama, nestačila jsem je doplňovat, všichni si libovali, jak jim to připomíná dětství, jaké je to výborné, ale kde by je sehnali, zeptalo se snad deset lidí, z těch několika stovek návštěvníků, kteří přišli na slavnostní otevření tohoto květinářství. 

Byla jsem z mé první prezentace zklamaná. Těšila jsem se, jak lidi ochutnají naše lahvičky a budou chtít vědět co je to v nich za dobrou brandy, jak se budou ptát na různé čokolády a pochvalně degustovat. Ale jediné co je zajímalo - co je hořké a co mléčné a kolik si toho můžou vzít. Neříkám že všichni, ale tak polovina určitě.

A tak jsem z toho zklamání vzala tabulku vysokoprocentní čokolády a šla ji vyměnit za skleničku dobrého vína ke kolegovi, který stál opodál se svojí degustací výborných bílých a červených vín. Zrovna v tu chvilku se v květinářství objevil náš pan ředitel: ,,No Karlo?" Začal se smát, když viděl můj výměnný obchod. Naštěstí mám skvělého ředitele, který si na nic nehraje a rozumí potřebám svých zaměstnanců. ,,Já jsem musela šéfe, prezentace čokolád totiž vůbec není taková, jak jsem si představovala." Otočila jsem se u našeho stolečku ještě pro sáček marcipánových brambor a vyměnila je za sklenku vína pro pana ředitele a pro mojí kolegyni, kteří mi naštěstí dovezli další zásoby čokoládových specialit, protože bych do večera s třema taškama čokolád nevystačila. Šéf i jeho asistentka Petra už mají tyhle prezentace dávno za sebou, takže jen s úsměvem pozorovali to, co mne tak rozhodilo.

,,Nic si z toho nedělej," řekla mi ,,Italka" Iveta, která se za mnou, na mou první prezentaci hojně propagovanou na Facebooku, přišla podívat. Je na pár dní v Praze, takže jsme se konečně mohly po letech přátelství na Facebooku poznat osobně. Bylo mi za nás Čechy trochu trapně a asi to bylo z mých pohledů směrem ke stolečku plnému čokolád znát.

,,To viš, za socíku tady nic takového nebylo, v devadesátkách málo, tak lidi jak vidí něco zahraničního - mají to asi zafixované ještě z dob komunismu ... co je doma, to se počítá, hlavně, když je to zadarmo." Omlouvala jsem mé vrstevníky, kteří si bez ostychu a bez ptaní brali 1,2,3,4 ...  čokolády.

Iveta na ně koukala a usmívala se. Žije v Itálii už třicet let, takže je víc Italka než Češka, ale prý se nemám stydět, protože v tomto směru je Itálie stejná. Jak je někde něco zadarmo ... .

A já myslela, že za to můžou komunisti :) 

Byla jsem smutná z návštěvníků, ale radost mi dodávali stále usměvaví a dobře naladění zaměstnanci květinářství a milé známé osobnosti, které naše čokoláda zajímala hlavně po stránce kvality. 

Miluju dobrosrdečné a veselé lidi, co si na nic nehrajou, i když by mohli. Lidi, co jsou plni eutuziasmu a radost ze života září z jejich očí. V pondělí jsem zase pár takových dobrých duší potkala a jsem za to moc ráda. Společně jsme zavzpomínali na člověka, který si nikdy na nic nehrál a bavil se s každým. Na dobrosrdečného Káju Gotta. On prý miloval pralinky s višní, přesně ty pralinky, které já prodávám. Už jen to mi udělalo velikou radost, protože jsou také mezi pralinkami mé nejoblíbenější, stejně jako byl můj neoblíbenější mezi zpěváky Karel.

Když přišla Heidi Janků, rozsvítil se celý obchod. Veselá, milá, s radostí zazpívala a poté zapózovala každému, kdo si o to řekl a ještě si se mnou popovídala o čokoládách. Její rozesmátý obličej rozsvítil nejen obchod, ale všechny kolem.

Heidi se narodila ve stejný den jako já, jen o 11 let dříve, ale tomu by člověk jen těžko uvěřil. Víc jak čtyřicet let bych jí rozhodně nehádala. Nejen, že v obličeji vypadá mnohem mladší, ale i postavu má perfektní a hlavně ta radost co z ní sálá, ta jí na věku hodně ubírá. Podle mne vypadá mnohem lépe ve skutečnosti, než na fotkách z novin. Je to taková milá, mladá ,,Rozpustilá holka" z písničky Josefa Vágnera, který slavnostní otevření tohoto květinářství navštívil také, ale k čokoládám nedošel. 

Další strašně milá osůbka a krásná první Popelka - Eva Hrušková, navštívila moji prezentaci čokolád i se svým výborným a vtipným doprovodem (viz foto). Sympatie ze všech jen sršela a díky tomu vznikla tahle spontánní a úžasná fotografie, za kterou jim moc děkuju!

Jak už jsem psala, miluju takové lidi jako je Heidi a Eva Hrušková, z kterých sálá radost ze života a pohoda. A i když jsou to známé osobnosti, na nic si nehrají a pokecají si s neznámou ženskou od čokolád - nejen o čokoládách. 

 Úžasně vypadající je i Uršula Kluková, která ráda ochutnala pár našich specialit. Ani jí bych nevěřila, že loni oslavila nádherné osmdesátiny. Jak by řekli v Itálii - miei complimenti.

Když jsem večer přijela domů, udělala jsem si dobrou kávu, vzala si naši pralinku a vychutnala si ji tak, jako jsem to čekala od lidí na prezentaci. Jeden skus, jedno křupnutí a lahodná chuť lískooříškového nugátu v nádherném balení, ideální na večer svatého Valentýna. 

Už se těším, až budu zítra naše čokolády prezentovat zase u nových zákazníků, kteří jejich kvalitu, moji radost z práce a lásku k našemu sortimentu ocení.

Je úžasné mít svoji práci jako hobby. Vždycky jsem to tak trochu záviděla Mauriziovi v Itálii, když jsem mu pomáhala na jeho veterinární klinice. A teď to mám i já. A i když tohle čokoládové království není moje, jako královna si v něm připadám. Takže díky, jsem za to moc vděčná a díky tomu jsem každý den šťastná!

PS: S tím štěstím ještě ... nesmím zapomenout na Michaela, který mi dennodenně dává najevo, že by mi snesl slunce z nebe. Takže přeji vám všem - dobrým lidem, ať najdete práci, která vás bude bavit i naplňovat (jako to mají osobnosti na mých fotografiích i já).  A ať máte  partnera, který vám bude dávat každý den najevo, že jste pro něj moc důležitá (ý). Pak už potřebujete jen to zdraví a každodenní štěstí je zaručeno :)