Bílé Vánoce v Praze

,,A než řekneš švec, bude po Vánocích," zpívá se v jedné písničce a je to pravda. Ale ne tak úplně. V našich vzpomínkách zůstávají každé Vánoce uchovány a ty vzpomínky se nabalují a nabalují už od našeho dětství. 

Předvánoční shon zná v dospělosti asi každý. Většina z nás toho musí stihnout hodně jak v práci, tak doma. Snažíme se, aby bylo vše perfektní, aby byli naši blízcí šťastní. Pak nastane Štědrý večer - večeře, dárky, půlnoční. Až tam se člověk zastaví, nadechne a poděkuje.

I já jsem šla letos s Michaelem na půlnoční mši. Kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně je nádherný sám o sobě, ale vánočně vyzdobený a s tóny z kůru byl opravdu pohádkový. Rybova Česká mše vánoční díky členům chrámového chóru dodala vánočním svátkům tu ,,třešničku." A to jsem ještě nevěděla, co nás čeká. 

Během půlnoční mše svaté, když pan farář vyzval věřící k tomu, aby si něco přáli, protože při půlnoční mši jdou všechna přání rovnou k Ježíškovi, tak jsem jen poděkovala. Jsem totiž opravdu vděčná za to jak se mám, za lidi které mám kolem sebe. Pokud je člověk živ a zdráv, má co jíst a může v teple spát, pokud se mají jeho blízcí dobře, tak by měl stále děkovat. Seděla jsem na studené dřevěné lavici, měla respirátor a zamlžené brýle, žádný komfort to nebyl, ale cítila jsem takovou pohodu, takový vnitřní klid a myslela jsem na to, jak jsou tyhle Vánoce krásné, skoro jako ty, které jsem trávila s rodiči v Hlubočepích. A jen tak mezi myšlenkami, proběhla mi hlavou věta: ,,Kdyby tak ještě nebylo venku deset stupňů nad nulou, ale začalo sněžit, to by byl návrat do dětství." 

Vánoční ráno - 25.12.2021, probudili jsme se do bílé Prahy. Bílé Vánoce, pro mne snad po dvaceti letech. Sněžilo celý den. Vánoční zázrak jak z filmů. A pak nevěřte!

Jasně, nebyla to sněhová kalamita a v centru Prahy se sníh do druhého dne udržel jen na trávě, na autech a na střechách. Člověk musel vyjet výš, třeba na Strahov, aby si ,,zakřupal." Ale nádhera to byla i tak. A zázrak bylo už to, že od rána za okny poletovaly bílé vločky v houfech.

Hned mě to vrátilo do dětství, protože já si pozdější bílé Vánoce nějak nepamatuju. Vidím jen, jak jsme se brodili sněhem před obchodním domem Kotva, kam každoročně směřovala maminka na vánoční nákup, jak jsem nosívala palčáky na šňůrce, která mě pod bundou strašně rozčilovala a překážela mi, vidím gumové sněhule s vyndavací vložkou, které jsem při nástupu do tramvaje obouchala o schody a bílou Kampu, kde se točil můj oblíbený a každoročně sledovaný film Veselé Vánoce přejí chobotnice.

Vzpomínám, jak jsem s mámou chodívala do Mostecké pekárny. Vždycky jsem dostala do ruky velkou pletýnku, kterou jsem jedla celou cestu tramvají z Malostranského náměstí až do zastávky Hlubočepy. V tramvaji jsem si vybrala červenou sedačku, ta šedá se mi tolik nelíbila, uvelebila se s pletýnkou a nechala si nahřívat prdku (jak říkávala mamka). Ten příjemný pocit mi dnes připomíná Michalovo auto, taky mi vždycky zatopí pod dupu (to zas říkávala teta Jana v Opavě). Časy se mění, pekárna už tam není, máma a teta už jsou spolu tam nahoře, ale pohled do Mostecké ulice zůstává stejný a vzpomínky mě při procházkách Prahou naštěstí provází pokaždé.

Každý vidí Prahu jinak. Já na ni koukám očima malého dítěte. V tu dobu jsem ji totiž nejvíce obdivovala. Jako ,,vesnické" dítě z Hlubočep, bylo pro mne centrum Prahy něčím vyjímečným. Jezdili jsme na Karlův most jen ve svátky a když přijeli příbuzní z Opavy nebo z Hradce Králové (Piletic). Jinak se občas jelo do obchodního domu Kotva, Máj, Bílá labuť nebo do Dětského domu v ulici Na příkopě za nákupy. Neříkalo se, že jdeme do města, jako to používala moje teta a sestřenice v Opavě. Ony to měly z jejich bytu na Otické k obchodnímu domu Breda pět minut procházkou přes park. U nás v Hlubočepích se říkalo, že pojedeme do Prahy, i když jsme bydleli v Praze 5. Teprve po přestěhování se do Vršovic, začala jsem jezdit do centra. 

Ale Prahu vidím dnes i jako ,,Italka." Očima turisty totiž vidíte rodné město jinak. Už nepřeběhnu Karlův most bez povšimnutí jako Pražanda, která byla od dvaceti do třiceti let v centru skoro denně. Po návratu z Itálie obdivuji každé zákoutí, každý dům, koukám se na střechy, pavlače i do dvorů. Je to skvost, ta naše Praha.

Procházím hlavní město naší republiky v létě i v zimě. Kochám se Prahou mnohem častěji než dřív - i díky Michalovi, který naše rodné město taky miluje. Obdivuji otužilce, kteří se 25.12. koupou u Národního divadla, ale nejen je. Plovárna na Štvanici mě zaujala letos v srpnu. Mají to tam moc příjemné k posezení, všude zeleň, dřevěná-plátěná lehátka, studené pivo, molo a ... lidé se koupou v řece naproti Holešovické tržnici? Asi jsem tou Itálií rozmazlená, ale koupat se ve Vltavě uprostřed Prahy? 

Tohle město neomrzí, stále je tu co obdivovat a pro nás rodáky na co vzpomínat. Každý kout Prahy má svůj příběh, svoje dětství, svoji milostnou story. Já se třeba prvně v životě líbala na mostě Legií, u schodů na Střelecký ostrov. To už je jednatřicet let.

Pražský hrad mám nejraději navečer, kdy už bývá liduprázdný - hlavně poslední dva roky. Občas jsme s Michalem na nádvoří úplně sami.

Turistů je v Praze málo, což je vidět i na fotografiích z II. nádvoří Pražského hradu. 

Trhy zavřené, turistů málo, ale to na kráse Prahy nic nemění. Naopak. Člověk za poslední dva roky viděl takových detailů, kterých si za dlouhá léta přes houfy turistů ani nevšiml. 

Nový Svět, tady se opravdu zastavil čas. A když tu není ani živáčka, připadáte si jako v pohádce. 

Loreta - místo, které si pamatuji z dětství díky živému betlému. Chodívali jsme se na něj dívat o vánočních svátcích celá rodina. Čekali jsme venku dlouhé fronty, všude bylo bílo, z Lorety zněla zvonkohra ... .  

Bílé Vánoce v Praze, to se stává opravdu jednou za x let a já jsem moc ráda, že jsem si je tady letos mohla po skoro dvaceti letech zase bíle prožít. No není to nádhera? To jsem musela nafotit (i když jen amatérsky mobilem) a sdílet to s vámi. 

Nejvíc sněhu bylo na Strahově. I tady najdete baráčky, které připomínají spíš vesnice mého dětství než velkoměsto. 

Pohled na Prahu ze Strahova. Škoda, že ty stadiony, na kterých se cvičila Spartakiáda a na které se tolik lidí z celého Československa tenkrát tak těšilo, vypadají na spadnutí (ty jsem raději nefotila). 

Už se trochu bojím, v mém věku, abych si při pádu něco nezlomila, ale když vidím větší zmrzlou plochu, musím se prostě rozeběhnout a ... ..pozooor jedůůů." Na zimě nejvíc miluju to, že mě vrací do dětství!

I když už jsem zpátky v Čechách víc jak pět let, stále mě dojímá pohled na naši vlajku, navíc s Vyšehradem a Vltavou ... . Člověk si asi uvědomí lásku k své rodné zemi až když žije x let v cizině. 

Pamatujete si film Ptáci od Hitchcocka? Tak nějak to vypadalo na nábřeží, když Michael vytáhl starý chleba. Labutě, racci, ale hlavně spousta holubů se na něj slétla a začali mu oklovávat i boty. 

Radost a pocit štěstí z té pocukrované Prahy měl 25.12.2021 snad každý. Někdo se kouloval, jiný kreslil na auta obličeje. U nás ve Vršovicích jich byla celá zaparkovaná řada, každé auto se tvářilo jinak a na každém byla vidět radost autora. Hezké Vánoce napsané na předních oknech ve všech světových jazycích - těch bylo taky plné parkoviště. Z dospěláků se zase na jeden vánoční den staly děti!

Snad jste i vy měli pěkné a veselé Vánoce, snad i ve vás se na chvilku probudilo to dítě milující zimu a vánoční čas, snad jste si odpočinuli od práce a toho předvánočního shonu.

Chtěla bych vám tímto blogem také popřát do nového roku ... jen to dobré, jste-li dobří.

Ať v sobě najdete ještě kus dítěte a umíte se koukat na svět jeho očima, ať si umíte užívat maličkostí a najít v nich štěstí, ať se vás drží pevné zdraví - občasné zakulhání u něj nevadí, ale kořínek ať je tuhý!

A pokud si i v negativních situacích udržíte pozitivní mysl, budete šťastni, to mi věřte!!!

Hezký rok 2022 čtenáři moji

Vaše Karla