Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Zrzavé dětství v socialismu aneb Hlubočepy osmdesátých let

Občas mě přepadne taková nostalgie, že bych přežila i ten skládanej toaletní papír za korunu, kdybych se mohla vrátit v čase. A Pork Luncheon za 11 Kčs, zdá se mi ve vzpomínkách vynikající, i když vím, že byl pěkně hnusnej. 

Každá doba má své pro a proti.

Tenkrát jsme se uměli radovat z maličkostí. Stačila mi ke štěstí třeba vystřihovací panenka, v dospívání kovová čtyřbarevná propiska a mámě nové punčocháče nebo podpultová duhová vlna na pletení. Teď nevíte komu co koupit k Vánocům, protože všichni mají všechno. Ale zase se netaháme s nákupy, všude jezdíme autem, nestojíme hodiny u dřezů s nádobím, nedřeme se s prádlem z poloautomatky Romo nebo necek do ždímačky, nevyváříme v hrnci - prostě máme ten život o hodně pohodlnější.

Tehdy se rodiny, příbuzní, přátelé a sousedé více navštěvovali. U nás doma byl furt někdo, ať už kamarádi rodičů nebo naši spolužáci. Chodilo se po známých, jezdili jsme za tetou do Hradce i do Opavy alespoň 2x ročně.  Teď? Vídáme příbuzné a známé víc on-line než doma v obýváku u jednohubek. Jenže dnes můžeme každý den do kina, do do bazénu, obchoďáku či do restaurace. Je víc možností i víc peněz. A na dovolenou k moři jezdíme v létě i v zimě, kdy se nám zachce.

V osmdesátých letech jsem lítala s kamarády do setmění po Praze 5, bez telefonu, bez jakékoliv kontroly rodičů. Na kolech jsme projeli všude a vším, lezli jsme po mostech, po skalách, po stromech, skákali jsme do jezírka v Prokopáku. Nebylo tolik strachu. Neměla jsem ale internet a neznala jsem ten nespočet dobrot, kterých jsou dnes plné obchody. 

Ne, nechybělo mi tehdy padesát druhů jogurtů ani nepřeberné množství sladkostí. Měla jsem Jovo koktejl, Dalidu za 1,20 Kčs, Sevak (proti nachlazení) za 1,50 Kčs a Barilu za bůra.

Ale ten internet, bez toho už si to neumím představit.

Zdálo by se mi to jako sci-fi, kdyby někdo před pětatřiceti lety řekl, že pokud vyslovím do malé ,,krabičky" jakékoli slovo, tak ta ,,krabička" mi odpoví a vysvětlí význam, že mě bude navigovat na cestách, že podle ní budu vařit, že si v ní přečtu noviny či zhlédnu film. Nebo dokonce, že se uslyším a uvidím přes tu ,,krabičku" s kamarády z Itálie? No kdo by tomu v osmdesátkách uvěřil! Před pětatřiceti lety by mě vlastně ani ve snu nenapadlo, že budu mít v Itálii nějaké přátele, když se mohlo volně maximálně do Tater.

Ale ráda na dětství v socialismu vzpomínám. Pojďme se projít do Hlubočep osmdesátých let.

Umělohmotné nádobíčko, kočárek a v něm mrkací panenka nebo oranžová Tatra, tříkolky a dřevěné koloběžky, to byly hračky, kvůli kterým jsem ráda chodila do školky. Doma jsem sice měla hraček dost, ale to cizí bylo vždycky lepší. 

Měli jsme nádhernou školku, dvoupatrovou (v patře byla školka celotýdenní). Už jsem o ní psala, tak se nebudu opakovat, ale jsem moc ráda, že ta moje školka zůstala dodnes školkou. Vždy, když přijedu do Hlubočep, vrátím se u plotu o 43 let zpátky a přesně se tam vidím. Drandím na té modré odřené tříkolce od vrat dolů, okukuju velký bazén ve spodní častí zahrady (tenkrát byl v Hlubočepích jediný), houpu se na mé nejoblíbenější velké dřevěné houpačce. Jak ráda bych se zase podívala dovnitř!

Miluju Hlubočepy, zůstanou pro mne vždycky domovem, i když dnes už vypadají trochu jinak, než před třiceti lety. Což o to, příroda je kolem stále nádherná, vždyť Prokopské údolí a Dívčí hrady obklopují tuhle ,,vesnici" stále - díky tomu, že jsou od roku 1978 přírodní rezervací. Ale těch domů nasekaných jeden vedle druhého ... každé volné místo se zastaví. Nebýt chráněného území v okolí Hlubočep, stojí už paneláčky až do Stodůlek a přes Děvín do Radlic!

Naštěstí tu zůstávají místa, která se od mého dětství nemění. 

Sem na Vysokou (tak se říká téhle skále) chodím vzpomínat. Vidím z výšky celé Hlubočepy, můj rodný dům i ten, kam jsme se stěhovali v roce 1977 - Raudnitzův dům. I když, z Raudnitzova domu je už dnes vidět jen střecha ,,díky" nové výstavbě, která v Hlubočepích vyrostla jak houby po dešti. Tolik krásných vzpomínek a nostalgie ... .

Měla jsem tu nádherné dětství, i když jsem byla občas ,,pochcanej plech" nebo hoří Brandejs. Ty smutné věci ale člověk věkem vytěsní, stejně jako skládanej toaletní papír nebo maso v konzervách ;)

Tohle je můj rodný dům - Barta a Tichý. Sem mě naši dovezli v roce 1973 z Motola. Vápenka a cementárna hlubočepské firmy Barta a Tichý, která stála sto let, měla tento dům jako provozní budovu. V roce 1975 se všechny opuštěné budovy bývalé továrny zbořily - jen tento dům, předělaný na bytové jednotky stojí dodnes. Bydleli jsme v Praze, ale přitom v nádherné přírodě, kde se v tu dobu potkávali jenom místní (teď je to u mého rodného domu jak na Václaváku). Jako čtyřčlenná rodina, měli jsme pokoj s koupelnou, ale kuchyň a (ledový) záchod byl na společné chodbě s paní Strakovou. V dnešní době dost nepředstavitelné. Ale co, kamarádi měli ještě na základní škole hajzlík na pavlači a taky to zvládli. Nebývali jsme tak rozmazlení jako dnes. 

Hlubočepská cukrárna, jak tam to vonělo kávou a čokoládou. Babička mi kupovala vážený nugát, pendrek nebo Lipo. Nikdy jsem nevěděla a nevím, kdo tu bydlí, ale vždycky jsem jim to bydlení s vůní kakaa záviděla. Občas si na tu cukrárnu vzpomenu, když teď navštěvuji naše zákazníky. Některé obchůdky ,,Káva,čaj, čokoláda" totiž voní úplně stejně. 

Náš dům, náš park, náš největší strom. Bylo to opravdové štěstí prožít dětství nejen v Hlubočepích, ale navíc v tomto domě s velkým parkem. Kočárky, kola, saně, lyže, míčové hry, schovávačky, bunkry v křoví, lezení po stromech, táboráky - to všechno jsme si tu užili dosyta. Dokonce i první svlíkačky a pusinkování. 

Poslední fotka z našeho bytu v Raudnitzově domě a obývací stěna plná vzpomínek - třeba na hnědý hrníček, můj první dárek pro mamku k Vánocům. Ještě dnes vidím, jak mi nešel do toho vánočního papíru, poskládaného z předešlých let, zabalit. Devadesátky, doba plná nadějí a euforie. Výměna bytu za dva menší a stěhování se do Vršovic. Kdyby tak šel vrátit čas ... .

Z tohoto pohledu vypadají Hlubočepy stejné, jak před čtyřiceti lety. Na Barrandově začínají růst první paneláky, ale naše ,,vesnička" má stále své kino za korunu, sámošku, masnu u Liprtů a tři hospody.

Přes Hlubočepy vedou dvě tratě. Jedna z nich je Buštěhradská dráha - Pražský Semmering, takže koleje potkáte ,,na každém rohu." Od dětství chodím po kolejích a miluju vůni pražců, ale na tomto místě jsem byla poprvé - viadukt nad domem Barta a Tichý.

A tady je v celé své kráse. Viadukty Pražského Semmeringu jsou charakteristikou Hlubočep. Jeden je u mého rodného domu Barta a Tichý, druhý u ,,našeho" Raudnitzova domu. 

,,Hlubočepské skály co jste udělaly, že jste mému synku mladý život vzaly." Píše se na jednom z hrobů místního hřbitova. Spousta dětí si hrávala pod skalami i na nich, šplhalo se kam se dalo, jezdilo se dolů prostředkem mezi skalami, ale naštěstí vím jen o jednom malém chlapci, který spadl dolů někdy v padesátých letech.

Tak přesně tady jsem si kupovala malinový drops (ten citronový mi nechutnal), lentilky v sáčku za 2,50 Kčs, Lesní směs v plechu za 11,30 Kčs, sušenky - Malinové řezy, griliášové Vlnky nanuky a Pedro. To jediné zde mají i dnes. Už to ovšem není sámoška, ale cukrárna. I tak jsem moc ráda, že jsem se do těhle prostor mohla zase po x letech podívat.

Jediné vnitřní prostory, které se od mého dětství nezměnily a kam se můžu podívat kdykoli, kdy se mi zachce (krom baráku tety Dany), je hospoda u šraněk. Besední restaurace U Ritschelů bývala hojně navštěvována v dobách mého dětství a je dodnes. Tenkrát smrděla rozlitým pivem a kouřem z cigaret, ale chlapů v ní bylo až ven. Naštěstí ji po revoluci převzali majitelé domu a zachovali klasický hostinec. Uvnitř je skoro stejná jako tenkrát, ale už voní a je čistá. Bohatá kuchyně, dobré pivo, hudební večery a moje dětství - to všechno mě sem táhne. Dnes už nemusím lízat tajně pěnu ze džbánu, ani škemrat o malinovku a brambůrky. Dnes si tam zajdu na knedlo vepřo a dvě Plzně pokaždé, když jedu do Hlubo a neřídím.

Časy se mění - stárneme, moudříme. Už nebrečím že jsem zrzavá a žádný kluk si o mne ,,neopře ani kolo." Dnes už nezávidím, že jiní mají to, co já nemám. Teď vzpomínám na své zrzavé dětství s láskou, vděkem a pokorou. Jsem šťastná za to, jak jsem se v dětství (i později) měla a jak se mám. A jsem moc vděčná, že moji knihu Zrzavé dětství v socialismu (soubor zápisků z mého blogu iDNES) čtou lidé i po šesti letech od vydání. Díky!

,,Čas plyne a člověk se učí pokoře." Miroslav Horníček

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | neděle 12.12.2021 21:21 | karma článku: 44,63 | přečteno: 9167x
  • Další články autora

Karla Šimonovská - Slezáková

Pohlaď svoje tělo

Taky se sami občas hladíte? Ne? Tak to zkuste a podívejte se na své tělo alespoň někdy jako na zázrak.

21.4.2024 v 11:11 | Karma: 33,32 | Přečteno: 2455x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma: 37,34 | Přečteno: 3116x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Padesátiletá Pipina

,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.

11.2.2024 v 20:44 | Karma: 34,05 | Přečteno: 1729x | Diskuse| Ostatní

Karla Šimonovská - Slezáková

Když Husák visel nad katedrou

Už spoustu let jsem měla jedno přání, které jsem si chtěla splnit. Nečekejte ale nějaké touhy po dalekých cestách nebo po vilce za Prahou - kdo by jí uklízel ;)

22.10.2023 v 22:36 | Karma: 35,82 | Přečteno: 4278x | Diskuse| Fotoblogy

Karla Šimonovská - Slezáková

Nenechám se vyhazovat!

Pokud vás někdy někdo odněkud vyhazoval (mně se to stalo už několikrát), znáte ten slastný pocit, když jste ve SVÉM.

4.9.2023 v 6:33 | Karma: 41,19 | Přečteno: 8923x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Pro mírové rozhovory s Ukrajinou nejsou důvody, řekl Kreml. Jednat odmítá i Kyjev

27. dubna 2024  11:45,  aktualizováno  12:14

V současné době neexistují důvody pro mírové rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou, protože Kyjev...

KOMENTÁŘ: Jako figurky na šachovnici StB. Akce Skaut byla obří past na odboj

27. dubna 2024

Premium Odboj, nebo provokace? Před pětasedmdesáti lety, v dubnu roku 1949, vrcholila u nás akce Skaut,...

Sociální nůžky se rozevírají. Češi chudnou, ač pracují, říká antropoložka

27. dubna 2024

Minimální důstojná mzda pro rok 2023 činila 45 573 korun hrubého, vypočítala Platforma pro...

Precheza dostala novou pokutu za únik oxidu siřičitého, má zaplatit půl milionu

27. dubna 2024  11:27

Přerovská chemička Precheza dostala za únik oxidu siřičitého do ovzduší v říjnu 2014 od České...

Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!
Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!

30 uživatelů eMimina mělo možnost otestovat krém na nohy od Manufaktury z kolekce Louka. Pomohl vám na suchou a hrubou pokožku chodidel? Přečtěte...

  • Počet článků 265
  • Celková karma 34,90
  • Průměrná čtenost 3722x
Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.

Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat :) 

Má kniha Zrzavé dětství v socialismu.... jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!