Všem smutným lidem aneb Štěstí přichází ve vlnách

Jste šťastní? Tak to řekněte! Nejste? Tak udělejte něco proto, aby jste byli, protože není čas, ztrácet čas.

Pokud se cítíte opravdu šťastni, pusťte to ze sebe. Potěšíte tím lidi, co vás mají rádi. Řekněte to rodině, kamarádům, napište svoje štěstí na Facebook, do blogu ... dobrým lidem dělají dobré zprávy radost. A čím víc máme malých radostí, tím jsme šťastnější.

Mně třeba dělají radost fotografie kamarádů a známých na Facebooku. Holky z Itálie publikují obrázky svých rozkvetlých zahrad, procházky u moře, talíře plné mořských plodů. Kamarádi z Čech fotí své roztomilé děti nebo vnoučata, domácí mazlíčky i dobroty, které připravili. A já se na ty snímky dívám moc ráda - naplňuje mě to pozitivitou a dobrou náladou. Negativní zprávy a posty o politice přeskakuju, těch mám dost v televizi a v novinách. 

Zrovna nedávno mi udělal kamarád radost fotografií na Facebooku, když napsal, že je absolutně šťastnej a na jeho výrazu obličeje to bylo opravdu znát. Koukala jsem na ten obrázek několikrát a vždycky jsem měla hezkej hřejivej pocit.

Štěstí netrvá věčně, přichází ve vlnách, proto si musíme ty okamžiky vychutnat, zapsat, nafotit, abychom si v době, kdy se nám život bude zdát úplně na prd uvědomili, že štěstí u nás už několikrát bylo, odešlo, ale zase se vrátí. 

Já už byla absolutně šťastná ve svém životě několikrát a vždycky jsem si říkala: ,,Užívej si to co nejvíc, nejvíc jak to jen jde, protože absolutní štěstí netrvá věčně." Život je jako houpačka, to všichni víme, proto je dobré uvědomit si, kdy jsme ve svém životě byli opravdu šťastni a věřit - pokud zrovna nejsme, že zase budeme. Nejdůležitější je zdraví, to je jasná věc. Takže pokud nemáme žádné nemoci ohrožující náš život, můžeme jít bez obav štěstí naproti. 

Jedno takové období si přesně vybavuju, bylo to v Itálii, v Massa Martaně. Každý večer, než jsem šla spát, koukala jsem skulinkou mezi dřevěnými okenicemi směrem k nebi a děkovala za to, jak skvěle se mám, že jsem maximálně šťastná. Už tehdy jsem věděla, že to absolutní štěstí jednou skončí, ale užívala jsem si ho co to šlo. Skončilo, když přišlo zemětřesení. Nejen do Umbrie, ale také do mého vztahu.  

Mohla bych hodiny vyprávět o mých vlnách štěstí a trápení, ale i o kamarádech, kteří prožívali to samé a vyprávěli mi o tom. Co příběhů znám, asi jako vy všichni. Kolik lidí okolo mne bylo maximálně šťastných a potom přišel čas, kdy se jim zdálo, že život nestojí za nic. V tu chvilku ten člověk věří, že už nikdy nebude šťastný, že to nejhezčí už bylo, ale není to pravda. 

Dobře, můžete říct, že mně se to kecá, když mám fajn partnera, který mě furt tahá po výletech a práci, která mě baví. Ale ani u mne to není stále procházka růžovou zahradou, takže se občas tak naštvu, že řvu jak pavián a použiju k tomu všechna sprostá slova, která mají výrazné R. Tím si dost ulevím. Občas i něčím třísknu, pak si zabulím a dám si víno. A když už si dávám to víno a pouštím si k tomu nějakej romantickej film tak vím, že jsem tu blbou náladu dostala ven. Emoce musí ven, jak ty dobré, tak ty špatné. 

Když jsem plná štěstí, zavolám to hned Milušce (přítelova mamka), protože vím, že jí to potěší. Covid jí sice uzamkl samotnou doma skoro na rok, ale ona je tak hodný a pozitivní člověk, že neztrácí optimismus, radost ze života, ani naději na lepší zítřky a štěstí druhých ji nabíjí. Ve svých 77 letech si váží každého dne, miluje život a je šťastná, i když nikam nemůže. Před pandemií jezdila k nám, za vnukama, za kámoškama, na cvičení, na shopping. Teď už víc jak rok sedí doma (v létě na chalupě) a nikdy jsem jí neslyšela stěžovat si. Ona si snad za ty tři roky co ji znám nestěžovala nikdy, ani když byla nemocná nebo ji něco bolelo. Možná je to tím, že neměla lehký život - jak v dětství, tak v dospělosti a vlastně ani potom. Prožila si toho tolik, že je zocelená a za všechno nesmírně vděčná.

Nejspíš proto si tak rozumíme. Já totiž už deset let také vděčně děkuji za každé dobré ráno, za každý fajn den, i za ten ,,obyčejný." Asi až po smrti mojí mamky jsem si totiž uvědomila, že tu nejsme napořád, a že zdraví je hodně křehké. Čas strašně rychle letí a každý den je dar. 

Po návratu z Itálie jsem sice hodně nocí probrečela, ale stejně jsem každé ráno děkovala a věděla, že moje trápení se zase časem promění ve štěstí.  

Někde jsem četla, že když Bohu děkuješ namísto toho, abys ho prosil, tak jsi šťastný. 

Podle mne jsou takové tři pilíře šťastného života - zdraví, láska a práce (v důchodu hobby) co člověka naplňuje. Obzvlášť v téhle době. 

Ale znám spoustu lidí, co to mají všechno a stejně si furt na něco stěžují. 

Je to tím, že hodně lidí vidí štěstí druhých, ale nevidí to svoje. Často na ně koukám a říkám si: ,,Víš ty člověče vůbec, jaké jsi měl v životě štěstí, jak bys mohl být v pohodě, jen si to uvědomit, přestat se litovat kvůli chvilkovým trablím a nezávidět jiným, co zrovna teď problémy nemají." Znám lidi, co mají zdraví, děti, fajn partnera, práci, zázemí, peníze a stejně jsou stále nespokojený - i ve středním věku, kdy už člověk něco zažil a může srovnávat. 

Přitom každý z nás má štěstí kolem sebe, jen si uvědomit v čem se skrývá. 

Štěstí k nám nepřijde samo, musíme mu jít trošičku naproti: 

1. Práce co nás nenaplňuje? Najděme si jinou. I v této době je stále spousta volných míst, musíme jen dennodenně hledat, nevzdávat se. Ono to jednou přijde. Já na práci mých snů čekala léta, až do Itálie, kdy jsem pracovala na veterinární klinice. A potom zase několik let nic, než přišla procházka čokoládovým rájem. 

2. Prázdno v srdci? Hledejte lásku. Dobře, venku se v dnešní době asi nezamilujete. Všechno je zavřené, všichni s tím náhubkem vypadají divně, ale mám pár kamarádek, co se seznámily na internetové seznamce a dnes jsou šťastné. Jen se nebát vyjádřit. Nebo na Facebooku je spousta nezadaných, co by se moc rádi zadali ;) 

3. Hobby je důležité. Každý by měl mít něco, co ho baví a naplňuje - krom jeho práce a rodiny. Já mám třeba psaní. Kolikrát se tak hrozně těším, až zasednu k počítači a začnu psát. Někdy se těším z toho důvodu, že mne můj příběh přenese v čase, že budu zase chvilku v letech osmdesátých, v době mého dětství, s mámou a s tátou. Proto o tom píšu stále dokola. Naštěstí je nás takových víc, co rádi vzpomínáme, takže u těch článků vím, že spoustu lidí potěší a to mě naplňuje i baví dvojnásob. Někdy se těším na psaní z důvodu, že nutně potřebuju něco sdělit. Já když jsem něčeho plná, tak to prostě musí ven. 

4. Nezbytné maličkosti. Každodenní malé radosti ve všední dny, pospojované dohromady, ty dokáží zázraky. Ranní káva (já miluju kávu), pugét tulipánů za pár korun, co vnese jaro do našeho bytu, dobrá čokoláda, procházka s partnerem nebo nákupy (bez něj), večerní hraní na kytaru, pěknej film, sklenička vína a telefonát s Miluškou - to jsou moje malé radosti. Michal si zase po práci projede Prahu na kole a dá si jedno točený.  Každému dělá radost něco jiného. A to nemluvím o tom, co všechno můžeme dělat, až bude po kovidové době.

Štěstí je všude kolem nás, jen je potřeba ho vidět a nezávidět, přát, otevřít srdce, radovat se z maličkostí a hlavně být vděčný za každý fajn den.

PS: Všem smutným a nešťastným lidem jsem chtěla tímto článkem říct, že štěstí jde ve vlnách a určitě už se valí i k vám!!!