Předvánoční Praha - jak z dob socialismu (fotoblog)

Když Prahou zavoní Vánoce, vydávám se pokaždé nostalgicky na procházku Starým Městem. A letos, víc než kdykoli předtím, připomíná mi ta naše stověžatá mé krásné dětství. Pojďte se mnou zase chvilku zavzpomínat na osmdesátá léta.

Kdo kdy viděl takhle prázdnou Prahu? Zdá se to až neuvěřitelné, že v sobotu či v neděli odpoledne nepotkáte v některých ulicích hlavního města ani živáčka. Mne prázdná Praha fascinuje. Člověk si může prohlédnout každý detail dlážděných ulic a starých domů, poslechnout si rachot pouličních lamp, když se na večer rozsvěcují nebo si dát u okénka, v domě U Dvou slunců, domácí bramborák. 

Turisté odjeli, hotely jsou zavřené, byty v centru Prahy prázdné - chvilkama mi to připadalo jako v Karlových Varech, kde jsem byla letos v létě na dovolené. Tolik prázdných bytů, domů i obchodů. Až z toho bolí u srdce, když si uvědomím, že v době mého dětství bylo centrum Prahy obydlené úplně stejně, jako třeba Vršovice. Ve všech těch prázdných domech žili tenkrát obyčejní lidé, na ulicích, v parčících i na Kampě si hrála spousta dětí a my v předvánočním čase chodívali na rodinné procházky, okukovali rozsvícené stromečky v oknech a obdivovali obrazy na malých okenních tabulkách starých domů, které tam kreslil mráz. Teď už centrum není pro obyčejné lidi. Ale jak ty domy dopadnou, pokud se turismus do Prahy v brzké době nevrátí? Už takhle se některé z nich rozpadají.

Praha je krásná odkudkoli na ni koukáte, ale od Pražského hradu je pro mne nejkrásnější. Ať scházíte jakoukoli cestou, vždy se vám naskytne pohled na úžasné domy, červené střechy plné komínů a věžiček, na nádherné staré pouliční osvětlení.

A teď, bez shluku a hluku turistů, přenese vás ten pohled úplně v čase.

Třeba až do doby, kdy ,,žil" Mirek Dušín se svou partou v temných uličkách. Rychlé šípy od Jaroslava Foglara zná asi každý, hlavně kluci, ale ne každý ví, kde jsou v Praze Stínadla, a že v této části města uvidíte na spoustě míst namalovaného ježka v kleci. Byla jsem tam s Michalem prvně a v té prázdné Praze, ve Stínadlech, jakoby se zastavil čas. 

Michal na našich procházkách zavzpomínal na Rychlé šípy a na dětství v ulici Na Poříčí, kde bydlela jeho babička. Já zase na vánoční procházky s mámou a na natáčení filmu Veselé Vánoce přejí chobotnice, ve kterém jsem si tady na Čertovce zahrála ... křoví. 

Jelikož filmové studio Barrandov mělo patronát nad naší školou  - Pod Žvahovem, hrávali jsme křoví docela často. Nebylo to špatné, ulejt se ze školy a ještě za to dostat nějakou kačku. Při dabingu jsme si mohli projít a prohlédnout FS Barrandov, při natáčení ... to byla vždycky zábava. Tolik velkých herců v mé blízkostí, které jsem znala z prvního a z druhého televizního programu (víc programů v televizi tenkrát nebylo - pro mladší generace). Třeba Helena Růžičková ve filmu Vlak dětství a naděje, Pavel Zedníček nebo dokonce paní prezidentová v Chobotničkách. 

Když jsem natáčela Veselé Vánoce přejí chobotnice, jezdívala jsem tramvají na Újezd do školy v Hellichově ulici. Bylo mi dvanáct (na fotkách oproti dnešním dvanáctkám vypadám spíš tak na sedm), venku mrzlo a všude bylo bílo. Nádherné zimy našeho dětství a krásné vzpomínky na ně. Jakoby to bylo před pár lety. Pamatuju, že jsem se těšila na natáčení, i když jsem tam spousty hodin jen proseděla a dívala se, jak pracuje celý štáb a hlavně modeláři chobotniček. V naší škole mi spolužáci nevěřili, že pohyby Modrého a Zelené se tvoří ručně modelováním. Teď každoročně, v období Vánoc, obdivuji jejich práci a říkám si, že ta doba je v našich vzpomínkách krásná, ale lidi se tenkrát fakt nadřeli. A to nemyslím jen modelováním pohybů chobotniček. Nedávno jsem totiž viděla jeden dokument ze sedmdesátých let a člověk si v tu chvilku uvědomí, jak máme díky technologickému pokroku vše mnohem jednodušší. 

Ráda chodím kolem Čertovky a vzpomínám. Je to už pětatřicet let a mně to připadá jak předloni.

V několika filmech jsem si zahrála (kompars), ale nikdy jsem nebyla vyfocená v programu jako Michal. Povšimněte si prosím fešáka s čepicí. Vedle něj sedí Roman Holý, dnes známý muzikant. Škoda, že seriál Jak vyhrát nad chybou není na internetu k nalezení. Ještěže jsou ty zlaté maminky a tyhle vzpomínky si schovávají. 

I tenhle fešák si zahrál ve filmu, jen už nevím, jestli to byl Maharal nebo něco jiného. Každopádně dnes je v prázdné ulici nepřehlédnutelný.

Je krásná a tajemná, když je takhle prázdná. Při každé procházce jsem se snažila vidět co nejvíc, stále jsem koukala ke štítům střech, kde je spousta ornamentů i soch. Po každé procházce mě sice bolelo za krkem, ale stálo to za to. Najednou, právě na tomto místě, slyšela jsem zvláštní zvuk, který se pomalu přibližoval. Připadalo mi to zvuk rozvrzaného dvoukoláku, který je plně naložen, bylo to takové zvláštní vrzání, které bylo čím dál hlasitější. V té prázdné podvečerní Praze ten zvuk naháněl husí kůži. Najednou to bylo přímo u nás - tedy nad náma. Zvedla jsem hlavu a viděla neuvěřitelné množství velkých řvoucích ptáků. Bylo jich tolik, že nebe nebylo chvilku skoro vidět. Nikdy v životě jsem neviděla letět a řvát tolik labutí najednou. 

Tenhle nádherný pohled na Nerudovu ulici je také jak z jiných časů. Úplně se mi hlavou honí příběhy lidí, kteří tu žili nejen v osmdesátých letech, ale hlavně dříve. Muškáty a duchny na oknech, sousedky na sebe pokřikují z pavlače, děti si hrají na ulici s míčem a pánové se večer scházejí v hospodě U Kocoura. 

Hospůdka naštěstí zůstává stále stejná, s cenami pro mísťňáky, kterých tu ještě pár zůstává. Dnes, stejně jako před x lety, můžete si posedět s oroseným půllitrem na schodech před hospodou a kochat se pohledem na jednu z nejhezčích ulic Prahy. Jinak je dnes většina domů i obchodů prázdná. 

Jsem hodně velký nostalgik a tudíž na internetu sleduju všechno od let šedesátých až do devadesátek. Fotografie, písničky, videa i filmy. Nedávno jsem shlédla krátký dokument - Praha ze soboty na neděli, z roku 1964. Tenkrát ještě po Karlově mostě jezdila auta i autobusy. V dokumentu najdete i záběry z Teras na Barrandově, z nejznámějšího bufetu Koruna, ale také se podíváte na Václavské náměstí plné tramvají a na Staroměstské náměstí, kde bývalo velké parkoviště.

Tady se naštěstí nic nemění. Ze starých filmů víme, že se na těchto schodech vždycky lidé procházeli a kochali pohledem na Prahu. Občas tu hrál a hraje nějaký muzikant, občas se tu natáčel a natáčí film. Tenhle pohled totiž chytne za srdce každého. 

Ani některé zvonky domů se na Malé Straně nezměnily, což mě překvapilo a nostalgicky potěšilo. Tohle už se dnes vidí málokde. A když se procházíte Prahou a v myšlenkách se přenášíte do dob minulých, tak takový objev, jako obyčejné staré zvonky, ten vás úplně nadchne. 

Z rozjímání mě vyrušil divný zvuk. Asi prvně jsem slyšela ten rachot, když se rozsvěcují pražské lampy. Stála jsem v Nerudovce U Dvou slunců, s domácím bramborákem a točeným pivem v ruce. Najednou hlasité praskání, jakoby ta skla luceren rupala jedno za druhým. Tohle si můžete prožít jen v dnešní době, když je ulice bez turistů a kolem vás ticho. Ale musí trochu mrznout. 

Jak už jsem psala, jsem velký nostalgik. Stačí mi v předvánočním čase nahlédnout do výlohy, která mi připomíná dětství e hlavou mi proletí spousta vzpomínek. Vánoce jsou pro mne nejkrásnějším obdobím v roce. Nehoním se, nestresuju, užívám si procházky Prahou, koukám do nazdobených výloh a vzpomínáním na dětství s mojí rodinou. 

Třeba tahle úžasná, 67 let stará tramvaj T1, která teď jezdí Prahou. Stojím autem na křižovatce, vidím tramvaj a ,,vidím" mámu. Takovou jsem totiž jezdívala ještě v kočárku. Jako větší si pamatuju tramvaje s červeno-šedými laminátovými sedadly. Ty jsou moje srdcovka. V zimě jsme si na nich pěkně nahřáli zadnice a v létě se na ně člověk nelepil, jako na ty koženkové sedadla v busech. 

Touhle tramvají já už nejezdila, ale Michal si jí ještě jako malej kluk užil. Tramvaje, téhle podobné, byly krásné, ale někdy nebezpečné - pokud byly ,,naskakovací". Zrovna včera, na procházce Prahou, vyprávěla mi moje sestra Iveta, proč měl náš táta tu jizvu na obličeji. To prý si takhle jednou v mládí vyjel s klukama do Prahy, naskakoval na tramvaj a ujela mu noha. 

Rozumějte, můj táta byl Pražák, ale Hlubočepy, kde bydlel s babičkou a dědou a poté tam bydlela celá naše rodina, to byl okraj Prahy 5. Byla to naše ,,vesnička," nad kterou stál starý Barrandov, pak už jen pole plné máků a louky ( teď Barrandovské sídliště). Za náměstíčkem, pod Pražským Semmeringem, v ulici K Dalejím, kde jsem se narodila, tam začínalo Prokopské údolí se skalním jezírkem, kam jsem se chodívali koupat. Dívčí hrady na jedné straně Hlubočep, Barrandovské terasy na druhé. O několik kilometrů dál Klukovice, Slivenec, Holyně. Jinak nic, jen příroda. Nádherná část Prahy, nádherné dětství. Možná proto jsem takový nostalgik, snad proto stále vzpomínám. 

Hlavní důvod mé nostalgie a vzpomínání jsou ale rodiče. Ač jsem si je užila naplno až do dospělosti, umřeli moc brzo (v šedesáti letech). Často a ráda na ně vzpomínám a připomínám si místa a chvilky, kde jsme byli spolu. A v těchto dnech je to vánoční Praha, i když za dob mého dětství vypadala předvánoční Praha spíš takhle, než jarně jako dnes.

Ale Staroměstské náměstí je krásné i bez sněhu, tenhle pohled je opravdu pohádkový. A stejně jako se umím vžít a přenést v myšlenkách do dob minulých, umím si i představit ten křupající sníh v ulicích, ty dlouhé rampouchy na střechách, ten mráz, který nás štípal do tváří a vůbec nám tenkrát nevadil. 

Včera jsem byla se ségrou, se švagrem a s Michalem na pětihodinové procházce Prahou a bylo to moc fajn. Stejně jako před týdnem, na první adventní neděli, když jsme se všichni sešli u mne ve Vršovicích. Miluju adventní čas, je to pro mne čas vzpomínání, rozjímání, čas návratů ke kořenům. Jak zpívá Karel Gott ve své poslední písni.... jsou Vánoce, jsou Vánoce, jsou Vánoce a všichni andělé při nás budou stát.

Tak krásný adventní čas vám všem, moji drazí čtenáři a ať ti vaši andělé stojí při vás nejen o Vánocích.

PS: Fotografie jsou moje (kvůli kodexu).