Načeradské obžerství aneb Já ten kolotoč nechtěla strhnout (fotoblog)

Jestli máte rádi jídlo jako já, pořiďte si chalupu pod Blaníkem. Jsou tu totiž výborné hospůdky s domácí kuchyní za super ceny (oproti Praze) a hlavně skvělé letní akce (jen budu asi muset kolem toho Blaníku začít brzo běhat).

Ševcovský jarmark v Načeradci u kostela, to je něco pro mne! Smažení pstruzi, domácí buchty, grilovaný sýr, škvarkové placky, bezinková limonáda a spousta dalšího. A když se k tomu přidá zábava na hřišti, kde mají zvěřinové plátky a kančí (třeba na šípkové), tak to je pak opravdu obžerství.

V sobotu byla na hřišti velká akce, slavilo se sto let místního fotbalu, a tak se hrálo od rána do večera - jak fotbal, tak kapela. Stánky se zvěřinou, domácí koláče a pivo za dvacku - to je pro Pražáky ráj. Michael s fotbalisty kamarádí - jak by taky ne, když jeho táta i oba synové hráli léta za SK Blaník Načeradec. Starší syn stále hraje a v poslední minutě utkání SK Blaník Načeradec - Internacionálové ČR dal gól. Byl na něj pyšnej nejen Michael, ale i já a určitě i děda tam nahoře. Díky kamarádství s fotbalovou omladinou, byli jsme už dvakrát pozvaní i na dokopnou. Kluci jsou fajn parta a šikulové, takže loni byl divočák na rožni a letos jsem ochutnala krocana velkého jak pštros (výbornej i přes to, že se nad ním strhla dvouhodinová bouřka - Blaník to tentokrát nerozehnal).

Nedělní jarmark začal v devět hodin a už od rána kolem staré fary vonělo grilované maso i pstruzi. Lidi byli tak rozežraní, že se ptali paní, která předla z ovčí a králičí srsti, jestli je ten králíček k jídlu. Chudák.

Kapela vyhrávala, pivo teklo proudem, malinovka chutnala vosám, děti si pletly košíky, házely škrpálem a Michal dělal svíčky. 

Načeradec mám ráda čím dál víc. Poznávám nové a nové lidi, pořádají tu spoustu různých akcí, které jsou spojené většinou s pojídáním něčeho zvláštního, pro mne nového a tak dobrého, že si to doma prostě neudělám. Ať už vyhlášené bramboráky z kamen, zvěřinové klobásy, dvacetikilový krocan nebo divočák na rožni, ryby na mnoho způsobů (na jarmarku a hlavně při výlovech) či vláčné domácí lívanečky obalené ve skořicovém cukru (v Ševcovské kavárně na staré faře). Všechno jsem to ochutnala a teď je to pro mne skoro za trest, psát vám tenhle blog, protože mám chuť na cokoli. Dala jsem si však bobříka výdrže a nebudu odbíhat po každém sloupečku do lednice, protože bych příště ten kolotoč opravdu strhla.

Ševcovský jarmark není totiž jen o obžerství, ale hlavně o zábavě pro celou rodinu. Vystoupení kapel, loutková představení pro nejmenší, výstava na staré faře, dílničky pro děti, staročeské stánky i flašinetář a úžasnej dřevěnej kolotoč.

Už loni jsem po něm pokukovala a říkala si, jak ráda bych se na takovém kolotoči svezla, kdybych byla o čtyřicet kilo lehčí a vešla se zadnicí do té dětské houpačky, kterou jsem mívala v předškolním věku v Hlubočepích na dvoře. Vždycky jsem milovala houpačky a kolotoče jakéhokoliv druhu, ale na staré kyčle už tyhle radovánky nějak nedávám. Záměrně neříkám na stará kolena, protože ty mám v poho, pokud nedělám dřepy, ale ty kyčle už mě upozorňují čím dál častěji, že léta letí. Tělo strárne, i když duší jsem stále dítě a šla bych do všeho po hlavě. Možná i proto, že děti nemám, tudíž ani tu celoživotní zodpovědnost. Jak říká Michael: ,,Všechno zlé je k něčemu dobré - neztratila jsi tu dětskou přirozenost a radost ze života, kterou tak obdivuju a miluju." 

U něj je to přesně naopak - fyzičku má jak mladej kluk, i když je mu o osm let víc než mně, pružnej je jak jarní proutek (sportovec), ale pod tíhou rodinných starostí (podobných jako má mnoho lidí) se nějak ohnul a vypařila se z něj ta každodenní radost z obyčejného bytí. Učí se ode mne žít přítomností, užívat si teď a tady, což umí i jeho skvělá máma a k čemuž mu dopomáhají také jeho děti. Problémy řeší s neuvěřitelnou trpělivostí - to na něm zase obdivuji já. Řešit totiž takové splašky (slušně řečeno), tak už někoho připíchnu na zeď jak motýla! Na tohle já bych nervy neměla, to by byla po 600 letech defenestrace raz dva. 

A tak jsme si řekli, že partneři by si měli pomáhat, proto si na stáří vypomůžeme - on mě bude tlačit na kárce a já budu jeho občasným psychoterapeutem. 

,,Tak se zeptej jestli tě svezou a nekoukej na ten kolotoč tak zamilovaně," usmál se, když viděl, jak zase obcházím a obdivuju kolotoč ze všech stran.

,,Ty jsi blázen, já bych to těm dětem nechtěla strhnout, vždyť vážím osmdesát kilo. Ani ten zadek bych tam nenarvala." Vůbec mě nenapadlo, že se to dá celé zvednout a zůstane jen prkénko, kolem kterého se mé hýždě a stehna roztečou.

V tu chvilku se ozvala slečna sedící pod kolotočem: ,,Jen pojďte, tenhle kolotoč uveze 250 kg a to určitě dohromady nemáte. Ale musíte oba, každý z jedné strany, aby se to vyvážilo."

Nejdříve jsem se zdráhala, trošku jsem se bála, že se to se mnou utrhne, protože pokud se nesloží kolotoč jak krabička z karet, tak se určitě přetrhne lano u houpačky. Michalovi se taky nechtělo, tvrdil, že se tam rozhodně nevejde, ale zvědavost nás přemohla. Za pár minut jsme seděli přikurtovaní v sedačce, nohy natažené a slečna zatočila velkou železnou klikou. Během vteřiny jsme lítali dokola jak na velkém řetízkáči, oba jsme svírali lana od houpačky, jakoby nám to mělo při utrhnutí se nějak pomoct. Další lano se mi v tom náklonu a rychlosti zarylo do stehna, kulička do hýždě a začínalo mi být blivno. ,,Asi už mi to stačí," smála jsem se na celé kolo a křičela na slečnu, ale ta točila dál.

,,Né, díky, už netočte, to je za těch třicet kaček až dost, klidně zastavte," začínala jsem chytat barvu zkažené mozzarelly. Na Michala jsem neviděla, ale slyšela jak říká, že už by taky slezl, protože se bojí, že ty lana rupnou. Jenže slečna i okolní diváci se náramně bavili, asi tak jako my, než jsme tam vlezli!

,,To ještě není všechno, teď přijde to nejlepší," bylo nám oznámeno od kluka, který zrovna přišel a měl stejný kostým jako kolotočářka. Přibrzdil kolotoč, a když jsem se už už chtěla soukat z houpačky, roztočil ho na druhou stranu.

,,Tak teď budu fakt blejt," zakřičela jsem ještě s trochou smíchu, ale do smíchu už mi vůbec nebylo. Kluk naopak přidával na rychlosti a smál se, že jim to neva, protože oni jsou uvnitř kolotoče. Já už jen v dáli slyšela smích okolních dětí, před očima mžitky a v hlavě myšlenku, jaká to bude ostuda, až se bude po Nači vykládat, že stará kráva vlezla na dětskej kolotoč a ještě jim ho pozvracela. 

,,Fakt dost! Je mi opravdu blbě," pronesla jsem s vážným a bílo-zeleným ksichtem, když jsem letěla kolem kliky. Pustil ji, ale ona se sama točila dál. Začala jsem brzdit špičkama o klády a hledala si místo kam poběžím. Jak jsem stará, tak jsem blbá.

Ustála jsem to, i když mi asi půl hodiny bylo fakt blbě (chvilku i Michalovi). Horskou dráhu sjedu několikrát, věž kde tě pustí volným pádem v Mirabilandii taky zvládám hravě, i když si se ségrou nahoře pokaždé říkáme, proč tam lezem, ale malej dřevěnej kolotoč jsem nedala! To je ostuda!

,,Třeba to bylo tím smaženým pstruhem a pivem těsně před jízdou," uklidňovala jsem se v průvanu před toaletou. Opláchla jsem si tepny ledovou vodou a pololehla do sedačky v Ševcově kavárně na staré faře. Nakonec mi pomohla káva a domácí lívanečky.

Když jsem se zmátořila, prošli jsme si výstavu: Jak se žilo u ševců. Michal mi odvyprávěl příběh načeradského děkana Antonína Konopištśkého, který ho křtil a na faře Načeradec pobýval od roku 1947 do roku 1989. V prosinci 1989 oblíbeného pátera zavraždili zloději. Jen jestli to nebyli komunisti!

Za kostelem byla i tento rok přehlídka dravých ptáků. Nikdy jsem si nevšímala opeřenců tolik, jako tady v Nači. Nad polem i nad loukou létají poštolky, káňata, na zahradě máme hnízdo vrabčáků a v tom samém břečťanu se uhnízdili také drozdi. Pochodují si po střeše i po zahradě s plným zobáčkem, a když je klid, ,,hodí šipku" mezi listí. Vlaštovky sedí na drátech nad silnicí a občas létají tak nízko, že si o tu silnici ,,dřou břicho."  Vypadají jako malé stíhačky. Takhle nízko jsem je viděla létat jen nad vodní hladinou, když se potřebují napít. V lese je to velký koncert, občas do toho ťukne i datel, ale nejkrásnější jsou ta rána, když člověk rovnou z postele vyjde bos na trávník, protáhne se, pozdraví slunce a poslouchá to šťebetání všude kolem. Než do toho nějakej soused pustí sekačku nebo líp - pilu. I když práce kolem baráků je furt (což začínám zjišťovat i já), nedělní rána bývá božský klid. 

Tento víkend se bude v Načeradci na hřišti promítat nádherný film Bohemian Rhapsody. Sice jsme ho už s Michalem viděli na HBO, ale na velkém plátně, pod hvězdnou oblohou a navíc na dece, to bude panečku romantika. 

Obdivuji ty nápady a hlavně to nadšení k organizování takových akcí. Je za tím velký kus dřiny a já si toho moc vážím, protože díky nim není Nač spící vesnicí. Stejně jako člověk zakrní, když nic nedělá a o nic se nesnaží, tak i vesnice zanikají bez zájmu jejich obyvatel a chalupářů - Michal když může, tak taky pomůže. Já se zatím jen rozkoukávám, poznávám lidi a hlavně jím - jím všechno to dobré, co mi tohle místo nabízí ;) 

Mám ráda Načeradec i jeho okolí a vůbec to není prdel světa, jak jsem občas v hospodě zaslechla. Je to příjemnej městys pod krásnou horou se spoustou fajn lidí. Děkuji Vám organizátoři těhle akcí, ať jste kdo jste - jste výborní!!!