Jsem věčnej romantik, nostalgik a snílek, takže jsem se na české vesnické velikonoční svátky zalité sluncem moc těšila. Tak moc, až jsem se bála, že se něco zvrtne, protože jak se říká:,,Když se moc těšíš, tak to většinou stojí za prd."
Načeradec je vesnička jak malovaná (tedy vlastně městys). David - bratr mých nejlepších kamarádek v tomhle městečku pod Blaníkem koupil malou hospůdku a se svou přítelkyní zde rozjel své kulinářské umění, které by jim mohl lecjaký šéfkuchař závidět. Jeho sestry - moje kámošky (dvojčata) za ním začaly jezdit na víkendy, a tak se jim Načeradec zalíbil, že se začaly ohlížet po nějaké chaloupce. ,,Soused prodává baráček, je to hned přes plot, běžte se tam podívat a já to s ním domluvím," prohodil v Načeradské hospůdce Michael (kamarád Davida). A tak moje kámošky koupily chalupu vedle (dnes už mého) Michaela a vůbec netušily, že když k nim přijedu (po jejich ročním zvaní mě) na návštěvu, budem už další rok slavit Velikonoce v Nači všichni společně. A pak nevěřte na osud! Ta naše parta z dob dospívání v Poříčí nad Sázavou se zase schází, jen je o trochu starší a o kousek dál, ale stále zůstáváme stejní (a věrní okresu Benešov).
Hned první den, šla jsem s Michalem na proutí, protože ač neumíme ani jeden plést pomlázku, nebudu přece na vesnici, kde je vrba na vrbě, kupovat ty seschlé pomlázky ve večerce. ,,Vemte mi někde kousek něčeho pěkného do vázy, ať si to tu vyzdobíme a pár kopřiv na nádivku," houkla na nás od vrat Miluška (Michalova mamka). Ruku v ruce, prošli jsme přes pole kolem sněhobíle rozkvetlých trkových keřů, třešňovou alejí kolem třinácti kapliček Křížové cesty, nasbírali co bylo třeba a obdivovali všechnu tu krásu od blatouchů až po srnky na polích. Jeden by v té Praze skoro zapomněl, jaká je to nádhera ta česká příroda!
V korunách třešní bzučelo tisíce včel (snad bude letos úroda jako loni, když nám bude počasí přát), žluté blatouchy se v potůčku blýskaly jako sluníčko a při trhání kopřiv jsem měla radost jak malé dítě z toho, že jsem se zase po letech popálila.
Člověk na té procházce úplně zapomněl na všechny starosti svoje i problémy světa. Bylo to jen my dva tady a teď. Takové dobíjení baterek (při všech těch pražských starostech) bych potřebovala alespoň jednou týdně.
Večer jsme udělali táborák, Michal hrál na kytaru, já na perkusní nástroje, Jirka griloval maso, Pavlína zpívala a Kačka učila malou Káju malovat vajíčka voskem (i já jsem se přiučila). Taková krásná sousedská pohoda, to se ani nedá popsat. Je to moc fajn mít za sousedky nejlepší kámošky. A pohoda byla i v neděli, kdy dorazily Michalovi ,,děti" a dovezly tenhle nádhernej mazanec, kterej upekla Tinka (snacha). K obědu byla kachna se zelím, dva druhy knedlíků a točené ze džbánku. Rázem jsem se v myšlenkách ocitla u tety Máni v Pileticích. Tady v Načeradci nemáme skvělou kuchařku Marušku, ale máme úžasnou Milušku, která vstávala celou noc, aby kachny kontrolovala, odebírala sádlo a ráno za svítání se pustila do bramborových knedlíků z místních brambor. No řeknu vám, že takovou babičku bych taky brala. Mají to ty Michalovi děti velké štěstí. A já mám štěstí, že jsem na (má) stará kolena potkala tak super kámošku, která je vitálnější než já, co slovo to perla a co věta to vtip (a to se s ní život nemazlil). Hned bych jí přihlásila do pořadu Na stojáka, ale prý raději posedí.
Jelikož jsme čekali ještě návštěvu z Ostravy, pustili jsme se hromadně do občerstvení. Mamka (babička) upekla beránka a udělala pomazánky, já mazala a Michal zdobil. Jak nám to ve třech šlo pěkně od ruky, stejně jako sobotní jarně-velikonoční úklid chalupy. I jsme si u toho společně zazpívali. ,,To je paráda jak jsme to rychle uklidili. A taková pohodička u toho byla. Kája se tu furt chechtá, hraje nám k tomu hezky česky Blaník (jak jinak, když jsme pod ním), to si jeden ten úklid i užije," libovala si Miluška. A já jsem si libovala večer, protože jsem se díky té návštěvě vrátila do časů, kdy k nám jezdívala teta z Opavy (mluví úplně stejně a jsou taky taký fajný).
V pondělí po osmé už bušili koledníci na vrata - teda spíš kolednice. ,,To se nám to nějak otočilo," smála jsem se s Miluškou, když holky začaly šlehat Michala.
Naštěstí pak dorazilo i několik kluků a pánů, takže jsem si zase připadala jak před třiceti lety, kdy se u nás dveře s klukama netrhly a já měla jelita i na lejtkách. Tihle koledníčci z fotografie byli zlatí, ale jak dorazilo Michalovo dolejší příbuzenstvo, neochránila mě ani umělohmotná přepravka na prdeli. Lítaly jsme s Miluškou po zahradě jak náctiletky. Jejich výdrž byla nekonečná a koleda asi ta nejdelší, co jsem kdy slyšela.
Pro koledníky jsem na kamnech uvařila a obarvila třicet vajec, obtisky zmizely pod vodou - na to jsem byla vždycky ,,šikovná," z deseti jsem nalepila dva, ale naštěstí jsem koupila novinku košilky - v dobách socialismu neznámou. Pro velké koledníky se nalil panáček a ty malé kolednice, ty si o všechno řekly bez ostychu. ,,Nezlobte se prosím vás, ale já mám taky občas žízeň," ozvala se šestiletá Andulka poté, co běhala půl hodiny po zahradě za Michalem.
Aby to bylo spravedlivé, když se tak mlátili navzájem, daly holky strejdovi každá po vajíčku ze svého košíčku. Vybraly samosebou to nejmenší vařené (asi křepelčí) nebo čokoládové - rozmáčnuté. Tyhle holky se v životě neztratí a to je moc dobře.
,,Škoda, že jsem neměla čas dojít do třešňové áleje, ale byly to po letech ty nejhezčí velikonoce," usmála se po koledě mamka. A tak Michal nastartoval auto a před odjezdem do Prahy nás tam zavezl. ,,To jsem ráda, žes nás táto taky jednou vyvez," vzpomněla jsem si cestou na můj oblíbený film. A přesně takhle by to mělo být. Syn má dělat mámě radost, ,,snacha," by měla být s ,,tchýní" kámoška a čím víc příbuzných se na svátky navštíví, tím je to hezčí. Pak to můžou být ty nejkrásnější rodinné Velikonoce. Přesně takové, jaké jsme měli my v Načeradci.
No jo, už to bude rok, co jsme se právě tady, v Načeradské hospůdce na Hamburgerovém víkendu seznámili. Já chtěla půjčit kytaru, Michal opéct buřta. Jsem moc šťastná i vděčná za to, že mi tenkrát tu kytaru donesl a já mu buřta opekla, protože kdyby ne, tak bych teď neměla tak úžasnou ,,tchyni" a tuhle nádhernou chalupu ;)
Tentokrát ty Velikonoce byly tak super, že jsem počítač neotevřela a mobilní telefon používala jen k pořízení těchto fotografií. Po mnoha letech jsem si užila velikonoční svátky jak za mého dětství.
PS: Strašně moc děkuju mým čtenářům za bronzovou ,,medaili" v soutěži Bloger roku 2018. Vážím si toho i Vás a je mi tu hezky, v tý naší božský Bohemii. Díky!!!