Jak šťastně žít

Když jsem zahlédla na internetu článek Desatero šťastného života, nemusela jsem ho ani číst, abych se pod těch deset bodů okamžitě podepsala. Můžu vám garantovat, že pokud budete dodržovat tohle desatero, váš život bude šťastnější

...  a pohodovější. Já se tím řídím už několik let a fakt to funguje!

1.Smiř se se svou minulostí

Nebylo pro mne lehké smířit se s tím, že po výměně našeho bytu v Hlubočepích (za dva menší), šlo to s mými rodiči z kopce (jak jsem psala v jednom z předchozích blogů). A ač mi všichni říkali, že to není moje vina, léta jsem to tak cítila a obviňovala se, proč já se jen chtěla ve dvaceti letech vdávat. Až několik let po jejich smrti a po vydání mé knihy věnované právě jim, i když už nežili (škoda, asi by měli radost), nějak se to ve mně srovnalo a hodně se mi ulevilo. Ale denně jim tam nahoru za můj byt děkuju a do smrti jim nepřestanu být vděčná!

2. Přestaň se zabývat tím, co si myslí ostatní

Jako mladá holka, užírala jsem se často tím, co o mně kdo povídal a jak se mi lidi smáli, kvůli mé barvě vlasů. Tolik zbytečně probrečených dní i nocí. Kdybych já blbka poslouchala Jirku Helekala, který mi stále dokola říkával: ,,Jen počkej zrzko, až vyrosteš, kluci se o tebe poperou a holky ti budou ty vlasy závidět," ušetřila bych si spoustu trápení! V dospělosti jsem poznala hodně žen, ale i pár mužů, co zdrbli skoro každého koho znali, ale s tím dotyčným se bavili jakoby jim nevadil. Naslouchala jsem a zjistila, že jsou to většinou zapšklé ženské (často bez chlapa), které se navenek usmívají a baví, ale uvnitř jsou nešťastné a zlomené. Drbali a drbou i mne, ale dneska už si s tím hlavu nelámu, spíš je mi jich líto, protože vím, že nejčastěji pomlouvají ti, kteří jsou se svým životem nespokojení. Kdyby si tak raději každý nejdříve zametl před svým prahem a potom se staral o životy jiných ;)

3. Čas léčí všechny rány a bolesti

Svatá pravda! O vztazích vám nemusím vyprávět, určitě jste každý zažil rozchod, který hrozně bolel a připadalo vám, že je konec světa. Naštěstí nebyl, protože čas to rychle vyléčil. U mne přebolelo i to, že nemůžu otěhotnět. Bylo to dlouhé trápení (s přestávkama skoro patnáct let), ale s přibývajícím věkem menší a menší a radost ze života větší. Komu umřeli rodiče ví, že tohle nikdy úplně nepřebolí, ale s každým dalším rokem se ta rána zaceluje. I když jsou chvilky, kdy je vám po nich tak smutno, až to píchá u srdce. O jiných úmrtích v rodině ani nemluvím, to jsou ty největší rány, ale od známých vím, že i to čas trochu urovnal - nevyléčil, ale tak nějak zaléčil do snesitelného stavu. Ne nadarmo se říká, že čas je prostě ten nejlepší lékař.

4. Za Tvé štěstí jsi zodpovědný pouze Ty

Tak tohle si spousta lidí neuvědomuje! Příkladem nám bude jedna padesátiletá paní, původem někde z Čiernej pri Čope, která se o sebe nikdy nestarala a vždycky spoléhala na to, že se o její štěstí postará někdo jiný. Do dvaceti let to byli rodiče, kdo ji finančně zajišťoval. Pak otěhotněla, provdala se do Prahy a myslela si, že za její štěstí je zodpovědný manžel, protože ona mu porodila dvě děti. ,,Já se starám o domácnost a ty o peníze," řekla, když ji prosil, ať si najde práci, protože jejich první dcera už je velká, on to sám finančně neutáhne a ona (manželka) u sledování telenovel od rána do večera mentálně zakrní. Práci si nehledala, dvaadvacet let se od něj nechávala živit, a když už manželova výplata nepokryla náklady, prodal malý byt po babičce, který se měl původně pronajímat a nechat pro jedno z dětí. Peníze se vložily na společný účet (jak chtěla manželka) a pár následujích let se to díky prodanému bytu nějak utáhlo. Muž naléhal a prosil, ať mu manželka finančně pomůže, že holky už jsou plnoleté, ať jde konečně pracovat. Nešla, ale prodala svůj byt v Čiernej pri Čope a namísto výplaty dávala pár tisíc měsíčně na společný účet (né celou částu z bytu, jako manžel). Navíc začala pít, přestala uklízet i vařit a nevylézala celé dny ze svého pokoje. A tak se jednoho krásného dne její muž naštval, odstěhoval a požádal o rozvod. Konečně mu došlo, jak byl celá ta léta slepý a hloupý, jak si hřál na prsou hada, který ho využíval, pomlouval u známých a nakonec ještě okradl. Navíc už se posledních x let jen hádali a každý si žil svůj vlastní život jak doma (ve svém vlastním pokoji), tak venku! Jenže tahle padesátiletá paní hrála svoji hru dál:,,Co si to dovoluješ, ty jsi za mne zodpovědný, zničil jsi mi život, nikdy se s tebou nerozvedu, oškubu tě o všechno, pracovat nepůjdu a budeš mi muset celej život platit," řvala na něj, ať už střízlivá nebo opilá. A přesně takový lidé, kteří si neuvědomují, že jen oni jsou za svůj život a za své štěstí zodpovědný, nikdo jiný, tak takový lidé se snaží hodit špínu, vinu a výčitky na jiné! Uvidíme, jak to s paní dopadne. V tom lepším případě se konečně sebere, postaví na vlastní nohy a v padesáti letech začne být zodpovědná sama za své štěstí nebo se někde upije a skončí jako bezdomovec. Štěstí nám nespadne z nebe do klína, když budeme jen sedět s rukama ,,v kapsách." O štěstí se musíme snažit, protože jsme každý svého štěstí strůjcem!

5. Neporovnávej svůj život s životy ostatních

Nikdo z nás neví, jaké trápení prožívá ten či onen člověk. Třeba má vilu s bazénem, ale schází mu láska nebo je šťastný ve vztahu, ale nemá děti. Prostě každý má něco, co ho těší i trápí a je důležité být vděčni za to co máme, díky čemu se usmíváme. Ne truchlit pro to, co má jiný a my ne! Nezáviď ani neodsuzuj, protože nevíš, čím si prošel a co prožívá ten, s kým se porovnáváš!

6. Přestaň tolik o všem přemýšlet

Kolikrát jsem přemýšlela a trápila se dlouho do noci věcma, které se pak vůbec nestaly. Hlava zavařená, nehty otrhaný, rty okousaný a já nešťastná z mých myšlenek. Mnohdy jsem měla v hlavě scénář (několik scénářů), jak se to určitě stalo nebo stane. Nakonec to stejně všechno dopadlo úplně jinak, až jsem se sama sobě musela smát jak jsem blbá, protože tím nadměrným přemýšlením jsem si vytvořila problém, kterej tam vůbec nebyl. Časem jsem se naučila nepřemýšlet o tom co jak bylo a jak bude. Vždyť minulost už nevrátíme a budoucnost je ve hvězdách. Nejdůležitější je dnešek - teď a tady, tak proč si ho kazit přemýšlením coby kdyby. Jak se říká: ,,Nadměrné přemýšlení je největší příčinou smutku, zklamání a neštěstí." A já se snažím být každý den veselá a šťastná ;)

7. Více se směj

Tohle je strašně důležitej bod, kterej nám pomůže nejen v životě, ale i ve vztazích. Nikdo přece nechce po návratu domů z práce koukat na kyselej ksicht partnera. Chceme, aby náš partner byl šťastnej, veselej, usměvavej. To jsem takhle chodila s jedním klukem a on se vůbec nesmál ani neusmíval. Ale vůbec! I když byl v pohodě a dělal to, co ho bavilo, stejně nedal tu pusu do písmene U. Byl to moc hezkej kluk, ale ten úsměv mu strašně chyběl. Když už se od srdce zasmál, byl to pro mne svátek. A přitom smích je tak uvolňující a osvobozující. Vím, nejde to každodenně, někdy nám prostě do smíchu není, ale snažme se! Vždyť smích léčí naši duši i srdce. Nemusíme se řehtat na plné kolo, stačí se usmívat. Je to stejné, jako když nás bolí záda. Taky se snažíme sedět rovně, nehrbit se, protáhnout se, aby ta bolest přešla. Stejně tak bychom měli udělat něco s úsměvem. Pokud nám není do smíchu, musíme nějakým ,,lékem" zahnat ten smutek, abychom se zase začali usmívat. Ať už je to pokec s kamarádkou, procházka jarem (na ty rozkvetlé stromy se nejde neusmát), hezkej film, dobrej dort nebo milá kniha (o jedné bych věděla, prý umí vykouzlit úsměv na tváři, jmenuje se Zrzavé dětství v socialismu a napsala ji jedna, stále se o úsměv snažící, zrzka ;)

8. Dělej to, co Tě baví

Vždycky jsem se snažila dělat práci, která by mě bavila. Přece jen v zaměstnání trávíme spoustu času a chodit tam s nechutí nebo hůř - s odporem? To by ten náš život moc šťastnej nebyl. Nějakou dobu se to vydržet dá, ať už je to z nedostatku pracovních míst nebo peněz, ale né dlouhodobě.

Čím jsem starší, tím méně koukám na peníze a více na to, aby mě ta každodenní práce naplňovala. Před odjezdem do Itálie to byla pozice vedoucího polyfunkčního centra, kde jsem učila naše klienty (většinou pacienty se schizofrenií) zapojit se prací v obchůdku Dvojí svět (po pobytu v PL Bohnice) do normálního života. To bylo hodně zajímavé zaměstnání. V Itálii mi vyhovovala práce řidičky, díky které jsem se dostala každý měsíc jak do Říma, tak do dalších měst, k moři i do velkých outletů. Díky téhle práci jsem poznala velkou část střední Itálie. Prací chůvy jsem si zase užívala děti, když vlastní mít nemůžu a u Maurizia na veterině? Tam to byl můj splněný sen!

Po návratu do Prahy jsem hledala něco, kde bych využila mojí znalost italštiny, ale to se mi moc nedařilo. Škoda. A tak jsem alespoň pracovala v italském krámku, který mi Itálii připomínal. Naštěstí pro mne měl majitel problém s vyplácením výplat, což mě nejdříve naštvalo, ale nakonec mi to vlastně udělalo radost. Donutilo mě to totiž ukončit pracovní poměr a hledat si něco jiného. A tak jsem konečně tady, v cestovní agentuře, kde můžu lidem básnit o Itálii a dávat jim k jejich dovoleným spoustu užitečných rad i tipů, ale také poznávat nové kouty světa. Zatím jen z katalogů a z vyprávění paní majitelky, která dělá už dlouhá léta průvodkyni, umí krásně vyprávět a navíc je světová rozhodčí, takže toho zcestovala opravdu hodně, až jí trošku závidím (ale v dobrém samo sebou). Paní majitelka měla hodně zájemců, ale po našem pohovoru se koukla na můj Blog i Facebook a hned druhý den mi zavolala, že mě bere. Takže díky moc Blogu a Facebooku!

A stejné je to i s koníčky. Spousta lidí se diví, proč tomu psaní věnuju tolik času, když za to nic nemám. Nepochopí, že mě to prostě baví, že se tím odreaguju, vypíšu z myšlenek, procvičím si mozek i gramatiku a hlavně udělám radost lidem, kteří mě čtou, kterým se moje psaní líbí a těší se na nové příběhy, ať už z Itálie, ze socialismu nebo ze života jedné zrzky. Kolikrát mě ty úžasné komentáře k mým článkům potěší víc, než by mě potěšilo pár bankovek. A nebudu se učit tennis, squash nebo hrát na kytaru, když mě to nebaví (i když hru na kytaru miluju). To si raději najdu kytaristu ;)

9. Přestaň si stěžovat

Taky jsem měla takové období, po návratu z Itálie do Prahy, kdy jsem si furt stěžovala nebo se litovala. Mého tehdejšího přítele to hrozně štvalo a pokaždé, když jsem začala se sebelítostí řekl: ,,Víš co broučku, když jsi na tom tak špatně, tak se zajdi podívat na dětské onkologické oddělení v Motole a hned si přestaneš stěžovat." On ty děti s rodiči vozil, takže věděl, co je to opravdové neštěstí, a že to, na co si stěžuju já, jakože jsem byla na všechno sama (občas tu tedy byl on, ale fyzicky jen párkrát týdně), že jsem pracovala od nevidím do nevidím (v práci která mě nebavila), jsou jen hlouposti, které se dají řešit. Časem jsem přišla na to, že má pravdu a tu jeho větu o Motole, tu mám v hlavě pokaždé, když si chci na něco stěžovat nebo se litovat. Mnohokrát jsem ji vtloukala do hlavy i Michalovi. Snad mu to taky časem pomůže jako mně!

10. Užívej si života

,,Furt jen makám, kdy mám žít?" Slyšela jsem už mockrát. Nebo hůř: ,,Nemám proč žít." 

Lidi, každý den je proč žít, ale člověk se musí těšit z malých věcí! A i když zrovna nemáte nejlepší období, věřte mi, že každá bouřka jednou ustane a zase bude dobře. Já už těch ,,bouřek i lijáků" v životě zažila. Vždyť vlastně i teď se v jedné takové plácám. Ale nějaké bláto mi nebude ničit celé dny! Stačí, že to bláto ničí Michala. 

Nehledě na to, jak život umí být někdy těžký a složitý, snažme se prožít si každý den, né ho nějak přežít. Na užívání si života nejsou přece jen dovolené či volné dny a nepotřebujeme k tomu hromadu peněz, i když si to spousta lidí myslí. Já jsem opačného názoru, podle mne peníze kazí lidi! Proto vždycky říkám, že bych první v loterii vyhrát nechtěla. Baví mě těšit se z malých věcí. A kdybych si mohla koupit cokoli co bych chtěla, na co bych se pak těšila? Myslete si, že jsem blázen, nebudete první ani poslední, ale já miluju malé každodenní radosti jako je vůně ranní kávy, dortík na terásce, dvojka vína na Náplavce nebo procházka rozkvetlým parkem a pohled na barevné záhonky na křižovatkách (a že teď je to fakt paráda, jak to všude kvete a voní). Mám ráda obyčejnej, ale stále se usmívající život.

Když člověk vidí, aby se mohl podívat na nádherně modré nebe (a nejen to, vždyť každý den je tolik krásy k vidění), hýbe se bez pomoci jiných a tím pádem si může zajít kdy chce a kam chce (před prací, po práci, o víkendu - furt se je na co těšit, stále je co objevovat) a pokud cítí ty vůně rozkvetlých stromů, tak už tehdy si užívá život, jen si to musí uvědomit! Já už se měsíc potýkám s moribundusem a řeknu vám, že necítit je hrůza! Paní na mne v drogerii vystříkala celej parfém, ale já nic necítila. Hrozně jsem se divila, že jezdím prázdným MHD, než jsem si uvědomila, že mám rýmu. Snad mě to přejde než rozkvetou šeříky, protože na ty se na jaře těším nejvíc a strašně ráda je očuchávám se zavřenýma očima (dvanáct let jsem o to byla v Itálii ochuzena, tak si to teď užívám), jen se bojím, že jednou nasaju i nějakou vosu ;)

Vemte si příklad z ptáků. Ti bez ohledu na to, co včera prožívali, začínají nový den zpěvem :) 

Tak šťastné žití vám všem, protože čím víc bude šťastných a usměvavých lidí, tím krásnější bude svět!