Bez horské dráhy už to není Matějská!

V osmdesátých letech bývala pouť v Parku zábavy a oddechu Julia Fučíka velkým svátkem. Už od tramvajové zastávky byla cítit vůně pečených buřtů, vzduchem se prolínaly písničky popových zpěváků a nad hlavou nám létaly balónky.

Milovala jsem ty krásné barevné kuličky, které k mé lítosti vystřídali dlouhé žížaly a poté jednorožci, princezny a mimoni. Z jedné koruny se cena balónku vyšplhala určitě někam ke stovce a stejně to dnešním dětem neudělá takovou radost, jako nám ta jedna, nad hlavou poletující kulička, která se den ode dne smrskávala a ztrácela u stropu v dětském pokojíčku. Pokud se teda neztratila už cestou z pouti někde v oblacích. To pak bylo slziček. A proto já, poučena ztrátou několika balónků, za kterými jsem si málem vykroutila krk, protože jsem je sledovala do té doby, než úplně zmizely mezi mraky, přivazovala jsem si šňůrku k ruce nebo k zipu u bundy až do plnoletosti, a kdyby je prodávali i dnes, přivazuju si ji dál. On totiž takovej balónek, perníkové srdce, papírová růže, žužu nebo cukrová vata dokázali a dokáží zázraky. Když jsem byla dítě, promítala jsem si v hlavě před spaním, ještě několik dní po pouti, tu krásnou neděli na Matějské, koukala jsem na strop, kde se mihotalo pár barevných kuliček, na papírovou růži a mini půllitříčky od táty, na nová céčka (ta bývala na poutích také k sehnání), na opičku nebo míček na gumičce a prstýnek za korunu ze štěstíčka od mamky. Takových vzácností jsem najednou měla, že jsem ani nevěděla, z čeho mám větší radost. A že ta radost byla fakt veliká!

Byly to šťastné chvilky mého dětství, na které ráda vzpomínám a na pražské pouti si je každoročně připomínám i dnes, v pětačtyřiceti letech. Později jsem si místo balónků přivazovala k ruce kluky (aby mi neuletěli). A s těma klukama jsem chodívala tradičně jednou ročně na Matějskou pouť, protože miluju všechno to, co mě alespoň na okamžik přenese v čase. Ať už je to papírová růže, tureckej med nebo řetízák, kterej teda rok od roku hůř snáším. Ale i v ten okamžik, když stojím pod tím roztočeným kolem, nad hlavou mi lítají rozesmáté děti a poslouchám zase písničky Haničky nebo koukám na Lochnesku, která je tady na Matějský co pamatuju, i tím se dokážu přenést do těch nádherných dětských let, do doby, kdy nám ke štěstí stačilo málo. Nepotřebovali jsme nejnovější mobil ani značkové oblečení. Stačila nám neděle s rodiči, umělohmotná lahvička plná bonbonů, která se potom použila pro panenky, sáček nových céček (pokud byla průhledná, tak to už byla mega radost) a šmoulí samolepky, které jsme si jako náctileté holky lepily do svých diářů s citáty. Naše dětství nebylo tak finančně náročné, jako je tomu dnes a pokud měl někdo něco drahého (zahraničního), byl jeden z mála. Teď je jeden z mála ten, který něco drahého nemá, ale snáší to podstatně hůř, než ten jeden tenkrát!

Na Matějskou pouť jezdil v osmdesátých letech snad každý z Prahy a nejen. Autobusy plné mimopražských rodin zaplnily široké okolí Fučíkárny.  Tehdy se muselo čekat i na třetí tramvaj, než se člověk dostal dovnitř, ať už se jelo na pouť nebo z pouti. Kolikrát jsme šli ze Štrosmajeráku nebo na něj pěšky a byly nás zástupy! Nad hlavami spousta barevných balónků, děti úsměv od ucha k uchu, rodiče dobrý pocit z toho, že to šílenství - ty fronty u vstupu na lístky, na cukrovou vatu, na párky, na kolotoče a poté ty zvracející dětí pod kolotočem, už mají pro tento rok za sebou. Co pamatuji, jako malá jsem tam chodívala nejméně dvakrát. Jednou s rodinou, jednou se školou a občas mě sebou vzala i moje ségra Iveta, když si vyrazila s holkama. Ale to jí určitě buď přikázala máma nebo jsem si to vykňourala. Co totiž vím z Ivetiného vyprávění, byla vždycky ráda, když se mě zbavila. Jako malé se mě prý chtěla zbavit úplně, tak mě občas vyklopila z kočárku, asi na hlavu (tím se u mne mnohé vysvětluje), poslala na matraci doprostřed jezírka v Hlubočepích (viz moje kniha) nebo vymyslela hru, že si budeme házet přes silnici šutrem, až mi s ním rozbila hlavu těsně nad spánkem (prý jsem neuměla chytat). Ale jinak mě měla určitě ráda, vždyť jsem její ségra. Možná by bylo zajímavé někdy si od ní poslechnout, jaká jsem byla v jejích očích do těch mých třinácti let, než se Iveta vdala a odstěhovala. No, nebo raději ne, taky bych se mohla o sobě dozvědět něco co nechci ;) 

Od dvaceti let, když už jsem začala bydlet sama, chodila jsem na pouť podle peněženky. Ať bylo hezky nebo ne, když v peněžence něco zbylo, šla jsem to roztočit na labutě. Pamatuji krásné slunečné dny stejně jako mokré sedačky na všech atrakcích - krom strašidelného hradu. Dnes a posledních pár let Výstaviště (pro mne furt Fučíkárnu) jen proběhnu, většinou když je zima jak v ruským filmu, protože se tam tak těším, že musím na Matěje hned jak začne. Od té doby, co jsem se vrátila z Itálie, jdu po věcech a místech připomínajících dětství mnohem víc, než před  těmi 14ti lety. 

Takže si nostalgicky nakoupím sladkosti, vystřelím si několik růží (letos mi je vystřílel Michal), dám si cukrovou vatu a mažu zmrzlá pryč. A i když se to nedá jíst, protože perníkový srdce je tvrdý, tureckej med bez chuti (jen cukr) o půllitříčcích ani nemluvím, stejně si to z nostalgie vždycky koupím. Snad jedině ta cukrová vata je stále stejná. No, ještě papírová růže, ale tu nemůžu sežrat!

Na atrakce už nechodím, stovku za ty zahraniční kolotoče fakt dávat nebudu. To si raději za ty peníze zajdu na Štrosmajerák do hospůdky na svíčkovou se šesti!  Jediné na čem jsem se vždycky svezla byla horská dráha. Na tu jsem šla za každého počasí, protože to byla moje nejoblíbenější atrakce od školních let a byla oproti ostatním levná (stála asi třicet korun). Letos, prvně po pětačtyřiceti letech, už to nebylo možné. Cyklon je pryč! Stál ve Fučíkárně od té doby, co jsem se narodila. Byla to italská horská dráha vyrobená roku 1963 pod jménem Galaxi a převezena do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v roce 1973. Poslední jízda se jela 21.května 2018, pak horskou rozebrali.

,,Matějská bez horské dráhy nebude Matějská," řekla jsem Michalovi, když jsme byli loni v létě ve Fučíkárně na bruslích. Tehdy tam ještě stála, ale už jsme věděli, že bude za pár týdnů rozebraná. A tak i my, jako spousta našich vrstevníků, dali jsme si poslední jízdy. Jednu jízdu nostalgicky, jednu se zavřenýma očima a tu poslední bez držení - prvně v životě jsem dala ten kopec s rukama nad hlavou a bylo mi krásně i smutno zároveň.

Svést se přišla i jedna starší paní s malou holčičkou. Paní bylo určitě přes sedmdesát (museli jí pomáhat nastoupit do vozíčku), holčičce tak deset. ,,Tohle je ta nejlepší atrakce, na tu tvoje máma i strejda chodili nejraději," zaslechla jsem babičku, jak říká vnučce při odchodu. ,,Ta paní mi mluví z duše," řekla jsem Michalovi a ještě hodinu s ním z lavičky u horské dráhy pozorovala zástupy lidí, kteří se přišli s Cyklonem rozloučit poslední jízdou. Bylo to až dojemné, jak každý vzpomínal a povídal o tom, co tu od svého dětství zažil. Jsem moc ráda, že Michael, jako rozenej Leteňák věděl, že je s horskou dráhou konec a vzal mě na tyhle poslední jízdy.

,,Na co já teď budu chodit, vždyť lodičky, do kterých se dnes už nevejdu a tahle horská dráha, to bylo moje dětství a teď je to oboje v prd... ." Stěžovala jsem si Michalovi, když jsem viděla ty sloupky. Na řetízák nemůžu, to už v mém věku můj žaludek nedává. Zjistila jsem to před pár lety v Kalábrii, kde měli úplně stejný starý řetízák na pobřeží. Ani jsem nepotřebovala párek a cukrovou vatu, i když tu mají na italských poutích k mému překvapení taky.  Na labutě taky nemůžu, to bych jezdila jen dole dokola, protože s mojí váhou, jak říkával Maurizio: ,,Ci vuole la gru per tirarti su" (to chce jeřáb, aby tě zvedli). A na houpačky (lodičky) mě nepustí - nejspíš bych jim je prošlápla nebo strhla celou konstrukci.

Jaké to bylo úžasné překvapení, když mě vzal Michal v Načeradci na výlet do okolí a ejhle, před náma lodičky! ,,No nekeceeej, to snad není možný, lodičky," vykřikla jsem radostí a běžela se navzdory kopřivám a pampeliškám houpat (naštěstí to byl model XXL přesně pro mne). Byla jsem tak strašně šťastná, že mám ještě teď husinu, když si na to vzpomenu. Na ty lodičky jsme zajeli po čase znova. ,,Kdybych je tak mohla mít na zahradě, alespoň jednu, to by byla paráda!" Snila jsem si o jedné lodičce za chalupou.

,,Ale i tady jsou fajn, není to od chaty daleko." Usmála jsem se vděčně na Míšu. Jenže když jsme tam přijeli další víkend, lodičky už byly fuč. ,,Třeba je odvezli jen opravit," zadoufala jsem, ale Michal měl na to jiný názor. Podle něj je prodali. No, uvidíme zase v létě.

Už od dětství jsem milovala jakékoliv houpačky, ať už to byl houpací kohout, prkýnko na dvou lanech přivázané u nás v parku na stromě, zahradní houpačka u tety Krbcové, houpací dvojlavice v naší školce nebo v Samopších (tam bylo těch houpaček spousta) a dětské houpačky v parcích, na kterých se houpu dodnes (naštěstí jsou na řetězech). Avšak jediné houpací co jsem kdy vlastnila bylo houpací křeslo. To jsem nakonec nechala v Itálii Mauriziovi, přece jen je to už starší pán (překládá si moje blogy, to zas bude veselo) a brzo půjde do důchodu, tak se mu může hodit ;) 

Nějak se mi to dětství ztrácí. Ty staré dobré a levné věci, které sloužily tolik let se rozeberou a vyhodí, protože je nahradí nové, drahé, které vydrží pár let. Skládky jsou plné a lidé chodí od nevidím do nevidím do práce, aby si mohli kupovat stále nové a nové věci a zbavují se těch starých, krásných, které stále dobře slouží. Taková škoda pro nás i pro naši planetu!!!

Ale neklesám na mysli a hezky si do svého bytu to dětství sbírám. Od mé zlaté čtenářky Janičky Žákové jsem dostala už spoustu starých krásných hrnečků a nejen, na internetu jsem si koupila talíře z osmdesátých let, doma mám stará dvojitá okna jako v Hlubočepích a Michael mi ve spoustě věcí připomíná mého tátu. Prostě si doma schraňuju to, co mi navozuje tu správnou domácí pohodu a dělá mě šťastnou ;) 

„Jednej tak, abys byl šťastný, ne abys ses šťastným jen zdál"... řekl Seneca, římský filozof a já ho poslouchám :)